Postava se ke mě přibližovala. Měl na sobě kápi, takže jsem jí neviděla do obličeje, ale podle výšky a šíře ramen jsem usoudila, že to bude nejspíš muž.

Byla jsem vystrašená, proto jsem v kapse rychle nahmatala hůlku a stiskla ji. Ačkoliv jsem žádné zázračné množství bojových kouel neuměla (tedy až na ty, které mě naučila Bella), dodávala mi hůlka pocit bezpečí a jistoty.

Postava se ke mě přiblížila a najednou na mě zamířila hůlkou a vyslala na mě paprsek zeleného světla. Útok jsem však excelentně odrazila, ačkoliv jsme se to ještě neučili. Myslím, že pokud by mě uviděla Bellatrix, mohla by na mě být hrdá.

Rychle jsem na útočníka vyslala odzbrojující kouzlo Experiarmus a jeho hůlka mu vyletěla z ruky. Dopadla asi metr od něj a když se pro ni natahoval, vyslala jsem na něj pro změnu Mdloby na tebe. A útočník odletěl asi tři metry dozadu a upadl do bezvědomí.

Není to tak bezpečné, jak Cedric sliboval, pomyslela jsem si. Už jsem chtěla sklopit hůlku, když vtom z lesa vystoupila další postava. Už jsem k na něj zamířila hůlkou, když začal mi hlavou prolézat červík pochybností. Je to další protoivník nebo bytost, která nemá zlé úmysly? Nemohla jsem si tím být jistá, proto jsem hůlku jen nepatrně sklonila.

Přicházející byl opět muž, který měl na hlavě hnědý klobouk, na špičce zahnutý. Přes rameno měl položený meč, který přidržoval svojí levou rukou. A právě ten měč byl první, co mě na něm píchlo do očí. Byl stříbrný, to já poznám, vykládaný dokonale vybroušenými rubíny. Působil skoro jako...

Godrikův meč!

V hlavě mi začala v tu chvíli probleskovat velká spousta různých myšlenek, které se vztahovaly k jednomu určitému tématu: Je toto opravdu legendární Godrik Nebelvír, zakladatel mojí domovské koleje, kam mě zařadil právě jeho klobou, který podle legendy před mnoha lety očaroval právě pro tento účel?

Postava se blížila a já pomalu sklopila hůlku. Ten muž se ke mě přiblížil už natolik, že jsem mu mohla vidět do tváře. Měl dlouhé, světle hnědé vlasy, stejně jako kratší, pečlivě upravovaný plnovous. Měl hnědé oči, ve kterých zářily šibalské jistkřičky.

Když se ke mě přiblížil už asi jen na vzdálenost jednoho a půl metru, sklonila jsem ruku s hůlkou a nechala ji volně viset u těla. ,,Kdo jste?" zeptala jsem se ho a prohlédla si ho zvědavýma očima. Neznámý mi věnoval zaujatý pohled a podíval se na moji kravatu. Potom se mu po tváři rozlil úsměv a podíval se mi přímo do očí.

,,Jsem Godrik Nebelvír." pronesl s úsměvěm na rtech. ,,Vy?" zeptala jsem se zmatelně. ,,Ano, je to snad špatně?" šibalsky se usmál a mrknul na mě. ,,Nene, to není." bránila jsem se rychle a potom ještě dodala vysvětlení: ,,Jen jsem se trochu podivila.." a zabodla jsem pohled do Země.

Godrik se posadil na vedlejší pařez a podíval se na mě. Potom žačal mluvit svýmhlubším, ale neuvěřitelně příjemným hlasem: ,,Bianco, jsem ráda, že tě tento klobou zařadil zrovna do Nebelvíru." poznamenal a zvedl oči ke svému klobouku, který mu spočíval na hlavě. ,,Společně s ostatními zakladali jsme se sázeli, do jaké koleje půjdeš. Ale Helga se jako vždy nesázela..." zakroutil s úsměvem několikrát hlavou a pokračovat: ,,Teď jsi v Nebelvíru a já mám tu čest předat ti schopnost Nebelvíru, tím je ovládání živlů. Je to mocné, proto to předávám jenom těm připraveným. A ty jsi prokázala, že jsi toho hodna." a podíval se na mě hrdým pohledem. Teď jsem už chápala, proč jsem musela bojovat. Byla to zkouška.

,,Schopnosti už tedy máš, proto je načase, abych ti jako zakladatel tvé koleje dal možnost podívat se do Zrcadla pravdy." a věnoval mi tajemný a snad i hrdý pohled. ,,Co...co to je, to Zrcadlo pravdy?" vysoukala jsem ze sebe fascinovaně. ,,Zrcadlo pravdy je zrcadlo, které nahlédne do tvého srdce. Ukáže, kdo opravdu jsi." odvětil tajemným hlasem a podíval se na mě. ,,Ale jeho moc mnoho lidí nesnese. Ti, co se celý život chovají jako dobří, najednou uvidí sami sebe jako krutého a zlého. Ale zrcadlo ukáže i to, co o tobě jiní tajili." a věnoval mi další, tentokrát vážný pohled plný obav.

Strnula jsem. Co bych mohla vidět v onom zrcadle já? Že nenívidím mudly, opovrhuji mudlovskými kouzelníky a považuji se za členku nejvašší kasty kouzelníků? Ačkoliv jsem nevěděla, co očekávat, rozhodla jsem se přijmout tu nabídku. Zjistím, co před ní tajili, proč jsem byla vždycky tak odlišná.

,,Chci se do něj podívat. Mám spoustu otázek, chci poznat sama sebe." vyslovila jsem zřetelným a rozhodným hlasem směrem ke Godriku Nebelvírovi. Ten si mě změřil pohledem a potom se zahleděl směrem k jezírku.

,,Pokud jsi tak odvážná a do Nebelvíru jsi byla zařazena správně, jdi k jezírku. Právě ono je Zrcadlo pravdy. Přeji ti štěstí, Bianco." odvětil Godrik, když konečně obrátil svůj pohled znova ke mě. ,,Sbohem." pronesl potom prostě a já mu stejně prostě odpověděla: ,,Sbohem." a dodala jsem: ,,Budu na vás vzpomínat." Ale to on už nejspíš neslyšel.

Zamířila jsem k jeírku a už se neohlédla. Věděla jsem, že by to ve mě vyvolalo další, ale možná ne tak zbytečné obavy. Postavila jsem se na břeh a zadívala se na hladinu. Vtom se mi najednou v hlavě ozval hlas Godrika Nebelvíra: ,,Skoč." řekl a potom zase zmizel, stejně rychle, jako se objevil. Tak jsem se nadechla a skočila.

Hladina se za mnou zavřela a já padala ke dnu. Pomalu jsem dopadla na měkké písčité dno a v hrůze si uvědomila, že už nemám moc vzduchu. Zamířila jsem proto k nejbližší jeskyni, která byla jen několik metrů ode mě. Doufala jsem, že tam bude vzduchová kapsa, kde se budu moct nadechnout.

Vplula jsem dovnitř a opravdu. Zamířila jsem proto z posledního dechu k hladině. Vystrčila jsem nad ni hlavu a přerývavě nasála do plic velké množství vzduchu. Připomněla jsem si, jak je dýchání životně důležité.

Potom jsem vyšplhala na blízkou plošinku a posadila se. Absolutně jsem nevěděla, co dál. Co se stane, když tady budu? Nebo se mám radši dostat zpátky na hladinu? Když v tom z vody vyplavala nějaká postava.

Byl to muž s dlouhými havraními vlasy a ostrými rysy v obličeji. Měl světle zeléné oči, vek kterých se lesklo cosi nepopsatelného.

,,Kdo jste?" zeptala jsem se ho rychle a stiskla v kapsa hůlku. ,,Salazar Zmiozel. A ty budeš jistě Lastangerová..." odvětil a povytáhl jedno obočí. ,,Ne, jmenuji se Bianca Malfoyová." odvětila jsem mu a u toho přemýšlela, proč si myslí, že mám stejné příjmení jako moje teta Bella. ,,Oni ti to neřekli? Jak smutné..." odvětil Salazar Zmiozel chladným a povýšeným hlasem.

Srdce mi v tu chvíli vynechalo úder. Co by mi měli říkat? Co je na tom smutného? V hlavě se mi to zadrhlo a krev mi začala pomalu vřít. Pokud mi ten člověk okamžitě neřekne, co mi tajili, tak za sebe neručím, pomyslela jsem si a upřela zrak na Salazara Zmiozela, který byl právě usazený naproti mě a s povýšeným úšklebkem mě sledoval.

,,Nechci, aby mi taková čarodějka, jako ty ublížila," pronesl povýšeným hlasem a úšklýbl se ,,proto ti to řeknu." a podíval se na mě. Z toho pohledu by se ve mě krve nedořezal, ale snažila jsem se vypadal klidně a lhostejně. ,,Tví rodiče nejsou Cissa a Lucius. Nejsi ani Dracovo dvojče." pronesl a mě srdce vynechalo další úder. ,,Cože?!?" téměř jsem zakřičela a věnovala mu fascinovaný pohled.

,,Co tak koukáš, vždyť je to pravda. Tvojí matkou je tvoje teta Bella, otcem Severus Snape. Jsi o rok ve skutečnosti o více než o rok starší než Draco a tvoje matka jenom nechtěla, přiznat, že jsi její, proto tě dala jako dvojče ke Dracovi. Očarovala ti vlasy, aby vypadaly blond, ale po desíti letech se kouzlo vytrácí. A ona tu není, aby ho obnovila." pokračoval dále s povýšeným úšklebkem.

,,To... to není možné!" vydechla jsem a znova se přerývaně nadechla. Ještě slovo a snad to se mnou sekne, pomyslela jsem si. ,,Ale je. Dám ti důkaz, že to tak opravdu bylo." znova mě sjel Salazar a zalovil v kapse, ze které potom vytáhnul dvě lahvičky.

,,Ta první, to je vzpomínka od obou tvých rodičů dohromady. Z pohledu jakoby třetí osoby, i když ta tam ve skutečnosti nebyla." podal mi první lahvičku a pokračoval: ,,A protože vím, že tomu nebudeš věřit, tady máš vylepšené Vitaserum. Když ho někdo vypije, musí ti pravdivě odpovědět na jakoukoliv otázku. A toto ho donutí odpovědět, i kdyby odmítal.Ovšem pozor, účinky vydrží pouze hodinu..." pronesl s povýšeným úšklebkem a vtisknul mi druhou lahvičku do dlaně.

Už se chtěl znova potopit, když v tom jsem se ho zeptala: ,,A kde najdu to Zrcadlo pravdy?" ,,Už jsi ho našla. To JÁ jsem Zrcadlo pravdy." pronesl a zmizel pod vodou. V tu chvíli se se mnou všechno zatočila a já opět letěla v tom prapodivném víru...