Už bylo skoro deset hodin, když jsem dosnídala a šla si nahoru sbalit. Za hodinu pro mě měl přijet otec a já věděla, že by byl jistě velmi nevrlý, kdyby na mě musel čekat.

Šla jsem tedy do naší ložnice a začala vyskládávat svoji poličku. Přišla ke mě Lena a zeptala se mě: ,, Potkáme se ještě někdy, B? Víš, pokud nastoupíš do Bradavic, nebudeme se potkávat... ",, Neboj, Leno. Mám tě ráda a nechci přijít o to úžasné přátelství s tebou jenom kvůli škole." usmála jsem se na ni. ,, Jsou důležitější věci než škola." a obaly jsme se.

Když jsem měla vše úhledně nakládané v kufru, bylo již skoro jedenáct. Balení mi holt vždycky trvalo hodně dlouho. Popadla jsem kufr a s téměř nadlidským úsilím ho bezpečně stáhla dolů že schodů.

Potom jsem se posadila ke stolu a vytáhla si z kapsy inkoustové pero a kus pergamenu. Napsala jsem na něj krátký vzkaz pro Lenu, ve kterém jsem ji ujišťovala, že se jistě potkáme a budeme si pravidelně psát.

Když jsem ho položila na stůl, chystala jsem se ho přiklopit dárkem pro Lenu schovaným v malé krabičce.

Byl to malý náramek z bílého zlata a mořských perel. Koupila jsem ho ve Francii, když jsme tam byli s rodiči na dovolené. Byl docela drahý, od firmy Swarcovski, myslím. Ale moji rodiče opravdu neměli problém s financemi, takže to bylo v pohodě.

Potom jsem uviděla obláček v krbu. Teď jistě přiletěl můj otec a pomocí Letaxu pro mě. Pozdravil jsem ho a vzala si do ruky svůj kufr dřív, než že pro něj vrhnul.
,,To zvládnu sama! Kufry tahej Dracovi. "

Otec se na mě vyčítavě podíval, ale nic neřekl. Sám dobře věděl, že je to pravda. Proto si jenom povzdechl a vyspal mi do dlaně Letax. ,, Tak zatím, Leno!" zavolala jsem na svoji kamarádku ještě přes schody a vstoupila do krbu.

Když jsem již doma vylezla z krbu, oprášila jsem si prach a popel že svého oblečení na koberec. Matka jistě nebude příliš nadšená, ale bude ji stačit jedno mávnutí hůlkou a koberec bude dokonale čistý.

Postupovala jsem s kufrem do kuchyně a tam se přivítala se svojí matkou. ,, Tak jak bylo, Bianco? " zeptala se mě a obdařila mě jedním ze svých vzácných úsměvů. ,,Dobře, moc jsem si to tam užila... Příští rok chci jet zase!" odpověděla jsem ji a opětovala jí její úsměv. ,,No, uvidíme, co na to řekne tvůj otec, ale mohla bys... " podívala se na mě.

Když mě potom matka poslala do pokoje uklidit si kufr. Měla jsem špinavé prádlo vyskládat do koše u schodů a zbytek uklidit do poliček.

Kdyz jsem vešla do pokoje, rozhlédla jsem se kolem sebe. Myslím, že jeho vzhled rozhodně neodpovídal ponuré kulise zbytku našeho sídla, ale spíš útulnému pokojíku.

Měla jsem zde velkou prostornou postel se spoustou malých i velkých polštářků. Dále stolek a u něj několik polic na různé zbytečnosti, které jsem měla v plánu před nástupem do školy vyházet a povyhazovat.

Dale tu byla velká knihovna se spoustou knih, které jsem měla již více méně všechny přečtené. Dále velkou šatní skříň a na zemi se rozprostíral velký bílý koberec, očividně vyrobený z nějaké bílé kožešiny.

Rozložila jsem se kufr na koberec a začal vyskládávat věci do různých hromádek. Špinavé prádlo hodila do koše na schodech, jak říkala moje matka, hygienu odnesla do koupelny a zbytek věcí uklidnila na svá místa do poliček.

Uběhly asi dvě hodiny do doby, než jsem měla všechny věci uklizené nebo vytřízené a četla si znova svoji oblíbenou knihu. Jmenovala se Dračí srdce a pojednávala o životě draků v Irsku. Moc se mi líbila, protože byla napsána spíše stylem románu, ale byla v ní spousta informací.

Když jsem dočítala sedmou kapitolu, zavolala mě matka na oběd. Povzdychla jsem si, založila stranu jednoduchou záložkou z barevného papíru a knihu položila na polštář.

NA oběd jsem byla (ostatně jako vždy)přinucena sedět vedle Draca. Bylo sice moje oblíbené jídlo (kachna s bramborovým knedlíkem), ale celý dojem poklidného rodinného oběda jistě kazily nenávistné pohledy, které jsme si s Dracem neustále vyměňovali.

Po jídle příšel čas na rozdělení pošty. Vždycky, hlavně teď o prázdninách jsme s Dracem závodili, kdo rychleji chytí hromádku pošty a rozdá ji. Proto jsem se proni bleskově natáhla a posunula ji na svoji stranu, takže bratrova ruka hmátla do prázdna. Já ji mohla s větším klidem vzít a začít rozdávat. Samozřejmě jsem nezapomněla na jeden vítězoslavný pohled na Draca.

V rozměrné hromádce bylo několik dopisů, pro matku dva a pro otce dokonce čtyři. Když jsem mu je dala do rukou, začal si čís jména odesílatelů. Najednou se zamračil a rychle vyskočil od stolu. Bez jediného slova zamířil k sobě do pokoje a nás tu nechal stuhlé nechápavostí.

Matka pokrčila rameny a to znamenalo něco jako: nechte to plavat, to je jeho záležitost. Ovšem i ona se tvářila nadmíru překvapeně a nechápavě.

Já však pokračovala v rozdávání pošty, tentokrát pro mě a Draca. Já tam narozdíl od něj měla dopisy dva. Tedy spíš pohled od Leny a dopis.

Když jsem se podívala na obálku, uviděla jsem tam adresáta: Slečna Malfoyová, Malfoy Manor, Wiltshir.

Otevřela jsem obálku a ytáhla z ní oficiání formou napsaný dopis. Se studijím míste pro mě počítají v Bradavické škole čar a kouzel!

Byla jsem velmi štastná, ale to pomyšlení mi trochu kazila skutečnost, že Draco tento dopis dostal také. A bral to jako naprostou samozřejmost...

No nevadí. Celé následující odpoledne jsem si uklízela a znova a znova pročítala ten dopis. Do Bradavic jsem se nesmírně těšila! Ale protože bylo již pomalu devět hodin, šla jsem se rychle osprchovat a jít spát. Zítra se chci vypravit na nákupy do Příčné ulice...