,,Paní profesorko?" odvážila jsem se zvednout ruku nad hlavu.

,,Máte snad nějaké poznámky k výkladu?" změřila si mě profesorka McGonagallová přísný pohledem.

Pokývla jsem hlavou. ,,Váte, chtěla bych se zeptat, jestli se v rámci zvěromagie dá proměniti v magické tvory, s případnou vysokou klasifikací?"

Přikrčila jsem se, když mi profesorka věnovala jeden dlouhý pohlůed, ze kterého však něšo nic vyčíst.

Nechala moji otázku bez odpovědi a pokračovala ve výkladu. Já si však všimla, že s eu mne v sešitě, na samém spodu stránky začíná objevovat tmavě zelené písmo. Stavte se u mě v kancelíři. Budu Vás očekávat v sedm večer. Tak zněla zpráva. takže jsem rychle otočila stránku a začala psát na další - zvědavým pohledům některých mých spolužáků by nic neuteklo.

***

Útěrní vyučování končilo lektavry. Ačkoliv jsem moc pozor nedávala, lektvar proti trpaslíkům v zahradách jsem umíchala na obtoujné úrovni. Naštěst se neznámkovalo, asi bych si trošku pokazila průměr.

Snape to sice nekomentoval, jednalo se o zcela průměrný výkon, ale stejně jsem byla ráda, že už ta dlouhá dvojhodinouvka skončila.

Za doprovodu Stely jsem do sebe nepřítomně hodila oběd, tedy zeleninový salát s tuňákem a potom nechala svoji nejlepší kamarádku na pospas slavným dvojčatům Weasleovým a zmizela od ložnice.

***

Vytáhla jsem zpod polštáře Deník a posadila se na postel. Aby to nebylo nápadné, kolem jsem rozložila zápisky ze včerejší hodiny dějin a vytáhla brko s kalamářem, které jsem položila na svůj noční stoleček.

Začala jsem psát, co se mi ten den stalo a cítila se hned o několik stupňů lépe. Vlastně nebylo nad to vylít si emoce do němého deníku, který mne za to nemohl zkritizovat a chápal mě. Mohla jsem přijít se snad čímkoliv a stejně mě pochopil.

Chvíli jsem čekala, ale když se neobjevila odpověď, schovala jsem ho pod polštář a hledeěla si udělat školní věci, protože jsem věděla, že večer na to nebudu mít čas skrz ono záhadné sezení u profesorky.

Posadila jsem se a položila si na klín pro změnu učebnici z kouzelných formulí a vytáhla hůlku.

,,Rota." pronesla jsem a mávla hůlkou směrem na puntík, který byl nakreslený na stránce učebnice, sloužící k tréningu právě tohoto kouzla. Nešlo mi to, ale nakonec se mi podařilo změnit puntík ze zelené na červenou (a to už uběhla takových patnáct minut).

Ještě chvíli jsem tedy trénovala a nakonec se dostala k tomu, že se mi to podařilo asi pětkrát a puntík se tedy pětkrát změnil. Potom jsem usoudila, že to bude stačit (veděla jsem, že mi kouzelné formule moc nejdou) a napsala úkol do obrany proti černé magii o základních pravidlech pohybu v Temném lese (tedy spíš o tom, proč se tam nepohybovat).

Nakonec jsem pohlédla na hodiny. Ukazovaly půl šesté. Holky se asi někde zdržely.

Mávla jsem nad tím rukou a sbalila si učebnice na zítřejší vyučování, dopsala poznámky do Dějin podle učebnice o kouzelnickém kongresu konaném roku 1257, protoče jsem to v hodině skrz buzení Stely nestihla.

A šest jsem již seděla ve Velké síni a pokojně večeřela špagety se sýrem a boloňskou omáčkou.  V duchu jsem přemýšlela, proč mi to všechno profesorka neřekla rovnou na hodině, ale volá mě takto osobně. Na nic jsem však nepřišla, takže jsem nechala osud, aby mě překvapil.

***

Bylo za pět minut sedm, když jsem schovala knihu do nořního stolku a rychlým krokem vyrazila po schodišti za profesorskou.

Když jsem stála přede dveřmi, hodiny již odbíjely sedmou večerní. Zaklepala jsem a chvíli poškala. Ozvala se jen tichá, úsečná odpověď a já po otevření dveří vstoupila dovnitř.

***

Kancelář vypadal úplně jinak, než jsem ji znala. Na rohu u okna byla pohovka a naproti ní krb s plápolajícím ohněm. Byla to najednou útulná místnost, ale měla jsem pořád sevřené hrdlo očekáváním, co vlastně profesorka chce.

,,Posaďte se, slečno Malfoyová." pobídla mne profesorka, která seděla na křesle u okna.

,,Dobrý večer." sklopila jsem hlavu a posadila se na samý okraj pohovky. Hleděla jsem rovně před sebe, do ohně, na oplácení pohledy profesorky jsem neměla dost odvahy ani síly.

,,Jak jste k tomu přišla?" zeptala se mne profesorka úplně jiným hlasem, než jindy. Byl takový... mnohem měkčí a příjemnější. A já předem zvážila odpověď. Rozhodně jse nechtěla říct všechno, ale nakonec jsem zvolila taktiku kalbibrované lži - něco jsem zamlčela, ale základ byl pravdivý.

,,Dočetla se to, ale už nevím, jak se ta kniha jmenovala." odvětila jsem mírně roztřeseným hlasem a krátce pohlédla na profesorku. Potom jsem pohled opět zabodla do podahy a vyčkávala, jak s mojí odpovědí naloží profesorka.

Profesorka téměř ihned přikývla a naštěstí pokračovala tentokrát ona. ,,Zvěromagie je, jak již jistě víte, určena pro prakticky velkou škálu kouzelníků. Mnoho z nás má nějakou moc zvěromagie a dokáže se tak proměnit v nějaké zvíře, až si ji uvědomí a ovládne ji. Ale o tom mluvit nechci." mávla profesorka rukou a zakončila svůj projev rychlou proměnou v kočku a zase zpět.

Optě jako člověk, doprovázena mým značně zvědaným výrazem, přešla k tomu (dle mého názoru) mnohem zajímavějšího a podstatnějšímu.

,,Proměnu v magické tvory ovládá jenom hrstka kouzelníků. Ale proměnit se v draha nebo fénixe, považuji téměř za zázrak." maalinko se usmála (což byla samozřejmě obrovská vzácnost) a potom opět pohlédla na mne.

,,Ovládají ji pouze někteří z řad bilokantů." změřila si mě pohledem a já znova prodělala krýdkou zástavu srdce. Ano, jestli to takle půjde dál, celé tělo mi odumře bez přísunu krve. V této době se mi totiž zastavovala přespříliš často.

,,Je zakázáno o tom mluvit. Ministerstvo bilokanty neznává." dodala ještě a znova do mne zabodla svůj výžný pohled, ale já v sobě nenašla sílu jí ho oplatit, takže jsem se podívala do země.

,,Tak proto mi to říkáte tady." nadechla jsem se najednou a vysíleně hlesla.

Profesorka jen přikývla.

Chvíli mi to v hlavě šrotovalo, až jsem se dokonce začínala bát, aby zvuky otáčejících se koleček v mojí hlavě neprobudily celý hrad od sklepení, kde spali Zmijozelci a Mrzimorci až po věže, kde měli kolejní prostory Havraspárci a Nebelvírci. Ale v této době nikdo moc nespal. Teda asi ještě ne. I když...

Nakonec jsme zůstaly v tichosti a jen na sebe hleděly. No a úplně potom, co profesorka nejspíš usoudila, že nemám žádné otázky ohledně toho, co mi řekla, mne vyprovodila ven a popřála mi krsný večer, přičemž samozřejmě nezapomněla na připomenutí večerky.

A tak jsem si to rychlým krokem štrádovala do knihovny, protože neporušit večerku s hlavou plnou nových informací a otázek by byl snad hřích. Nemělo by se za to vlastně udělovat vězení?

***

Potichu jsem došla ža ke knihovně, kde jsem otevřela dveře a pohlédla před sebe. Lucerny tu sice svítily, ale očividně byla prázdná.

Rozměhla jsem se, ale samozřejmě potichu k regálu, který byl věnován přeměňvání a vytáhla sebejistě hůlku, zašeptala Lumos a posvítila si sní, neb se mi nechtěly tahat lucerny a hůlka jde narozdíl od nich zhasnout velice rychle, obyčestrjným mávnutím.

Chvíli jsem hledala, ale nakonec jsem popadla první knihu o zvěromagii, kterou jsem ně ji zaregistrovala a pevně ji stiskla v náručí. Bála jsem se, že budu viděna zrovna potom, co mi profesorka tak ochotně vysvětlila zakázané téma.

Vyběhla jsem od tohoto regálu a potom se snažila dostat se ke dveřím, když vtom jsem do někoho narazila.

,,Ale sakra..." zanadával někdo a já mu pohlédla do tváře.

,,Theo?" zakuckala jsem se vzduchem v ústech, ačkoliv to snad ani nejde.

,,Bianco?" oplatil mi to stejnou mincí a já zanaříkala.

,,Co tady sakra děláš?"

,,Spíš co tady děláš Ty!" osočila jsem ho naštvaným hlasem a založila si ruce na hrudi.

,,To máš jedno!"

,,Ne, nemám!" malinko jsem se na něj naštvala a pohlédla do jeho očí, které se na mne dívaly, ale tentkrát nějak zle. Bála jsem se. Byla jsem překvapená.

,,Ty..." očividně chtěl něco odvětit, ale potom se ohlédl, když uslyšel nějaké divné kroky.

,,A sakra." potlačila jsme sprosté zakletí a stáhla nás za regály.