Je tu další kapitola. Moc děkuju za minulé komentáře udělaly mi srašnou radost. 

Harry ráno vstával se staženým žaludkem a na snídani dorazil mezi posledními. 

Jídlo do sebe sotva nasoukal a v žaludku ho poté tížilo jako kamení. Rozhlédl se po velké síni, která byla oproti včerejšku až nepříjemně tichá. Všichni byli nervozní na to, aby se bavili mezi sebou. Nervozita vygradovala, když uviděli, jak vstává ředitel od učitelského stolu.

„Tak a je tu první úkol, doufám, že jste se všichni vyspali v rámci svých možností."

Brumbál se na chvíli odmlčel, jako by snad chtěl ještě víc natáhnout to napětí, co bylo všude kolem. „První úkol se bude konat v Černém jezeře. Možná o něm už někteří z vás slyšeli, ti co ne, tak ať mě teď dobře poslouchají. V Černém jezeře žijí jezerní lidé, kteří budou součástí vašeho prvního úkolu. Pouze na vás bude dostat se až do vesnice, kde přebývají. Tam najít truhlici, kde se skrývá pergamen s prvním úkolem. Jezerní lidé budou odpočítávat čas na to, abyste překonali první úkol. Budete mít pouze deset minut, ani o minutu déle. Pokud se vám to podaří splnit v časovém limitu, dostanete od jezerního člověka kámen s vaším jménem nebo symbolem, který se nedá ukrást ani jinak zfalšovat, to kdyby někoho napadlo podvádět. Ten kámen vám umožní vystoupit zpátky nad hladinu, kde ho ukážete mně a profesorovi - tím pro vás bude konec prvního úkolu. Těm, co se nepovede první část úkolu, budou muset přejít na další část. Tou je přelstít Obří oliheň, která bude mít pod sebou v písku truhlici s kameny, co musíte získat, ale nesmíte olihni ublížit, pokud se tak stane, jste automaticky diskvalifikováni. Doufám že, jste všemu rozuměli. Pokud máte otázky, řekněte je, prosím, teď."

Brumbál dal prostor k otázkám, Harry jich měl milion, ale všechny je spolkl. Ostatní to stejně řeknou za něj.

Postavil se první soutěžící. Vypadal jako někdo, kdo má vše na háku.

„Kdy přesně bude úkol?"

„Ó promiňte, vypadlo mi to. Nevadí, řeknu to teď. Úkol se bude konat za hodinu."

Tohle prohlášení, vyvolalo šum ve Velké síni, bylo to jako ve včelím úle.

„Proč tak málo," ozval se další hlas, který se snažil překřičet všechny ostatní. Harry se mírně natočil na svém místě, aby na toho kluka viděl. Zdál se mu, až moc mladý mohlo mu být čerstvě sedmnáct víc ne.

„To proto, že jste ti nejlepší, co si tady Severus vybral a rád by věděl, co ve vás je. Vím, říkal jsem týden, jenže okolnosti se změnily."

Brumbál pokynul rukou k Severusovi, který vstal od učitelského stolu, kde po celou dobu seděl vedle Bella.

„Brumbál má pravdu, očekávám od vás jen ty nejlepší výsledky. Nehodlám si vzít někoho, kdo by si neporadil s takovou prkotinou jako je Černé jezero s olihní."

S těmito slovy si Severus sedl zpátky na místo a na všechny hodil samolibý úšklebek.

Harry byl po celou dobu ticho a ve své hlavě si pomalu sestavoval plán.

Plán, který měl trhliny, ale nic jiného by ho za tu krátkou dobu nenapadlo. Věděl, že se to možná někde pokazí tím, že nedoladil detaily, ale to se nedá nic dělat.

Vzal si ještě z mísy jablko a šel do své komnaty. Cestou si povšiml, že většina lidí míří do knihovny. To bylo logické, ale na to, aby se probíral hromadou knih, neměl čas a nemohl vymýšlet moc komplikovaný plán, jelikož ten většinou nevycházel vůbec. V jednoduchosti je síla, jak se říká.

***

Harry v pokoji přeměnil oblečení v plavky, přes ně si dal teplý plášť, byl z toho mírně nervozní, připadal si najednou strašně odhaleně. Nemohl ale jít k Černému jezeru ve svém kabátci a v rukavicích, to by byl pro smích. Hůlku si vzal do ruky a ještě vypil pár lektvarů pro povzbuzení, protože nerad býval nachlazený. To by se ještě víc zkomplikovalo. Takže si to takhle raději pojistil.

Hodina uplynula rychle. Ještě jednou se ujistil, že má všechno a hlavně hůlku. Potom vyrazil. Trvalo mu to přes deset minut, než se dostal ze sklepení na školní pozemky k Černému jezeru. Většina soutěžících už tam byla. Harry měl lehké Déjà vu, připomnělo mu to čtvrtý ročník a Ohnivý pohár. Na tribunách byli diváci, kteří drželi transparenty se svými favority. Samozřejmé sebe nikde nezahlédl, nad čímž se musel ušklíbnout.

Harry se radši moc už nerozhlížel, i přesto mu padl pohled na Severuse, který seděl vedle ředitele na vyvýšeném pódiu. Na pravé straně od Severuse bylo volných pár židlí. Harry se rychle dovtípil, že je to pro ty, co se dostanou přes první část úkolu. Severus se tvářil jako vždy kameně, takže se nedalo odhadnout, komu fandí.

Harry se možná díval až příliš dlouho, protože Severus jeho pohled vycítil a teď se dívali z očí do očí, Harry postřehl nepatrné kývnutí jeho směrem. Aspoň si to myslel, že je to na něj než se otočil směrem k Jezeru a viděl, že to patřilo Bellovi, který stál za ním a mával směrem k tribuně, trapas. Harry měl co dělat, aby se nezačal červenat studem. Merline, zase se do toho začíná zamotávat.

Ozval se gong, jasný signál, že se soutěžící mají připravit ke startu, Harry ze sebe sundal teplý plášť a položil ho vedle sebe na molo a plášť ihned zmizel. Jeho Tily musela být někde poblíž. Naposledy se rozhlédl po tribuně a jediné co si stačil uvědomit, byli Weasleyovi sedící na tribuně naproti jezeru čelem k němu. Potom se ozval druhý signál a soutěžící začali postupně skákat do vody, Harry nepřemýšlel, skočil také.

Voda byla ledová, zařezávala se do těla jako tisíc jehliček. Harry kolem hlavy vyčaroval bublinu, která mu dodávala kyslík a začal plavat směrem k městu vodních lidí, hůlku stále v pohotovosti. Měl štěstí, že mu Hagrid jednou vyprávěl, kde jezerní lidé mají svou vesnici. Jinak by tu mohl bloudit hodiny a nikdy nic nenašel. Plaval přes půl hodiny, než byl konečně u cíle. Začali se objevovat první příbytky jezerních lidí, dokonce sem tam i někoho potkal. Doplaval na konec vesnice, kde už to chtěl vzdát, když si všiml malé temné jeskyně, která stála kousek za vesnicí. Harrymu to bylo divné, taková skála nemohla být na dně jezera. Byla zřejmě uměle vytvořená magií. Harry se o tom hned přesvědčil, když ze sebe vypustil svou magii, aby to prozkoumala. Jak se Harryho magie dostala na povrch skály, okolo ní se objevila záře, což byl jasný znak, že tu ta skála nemá co dělat.

Harry udělal pár temp a byl u vchodu skály, zkoušel si do ní posvítit hůlkou, ale tma byla neproniknutelná. Adrenalin mu koloval v žilách snažící se mu srdce rozpumpovat na maximum.

Harry nikdy neměl rád tmu. Ze tmy se může vynořit cokoli a tahle tma přímo volala po tom, že v jejím objetí se skrývá to nejhorší, co kdy Harry viděl. Ale neměl na vybranou a musel tam vplout, aby se dostal k úkolu.

Zvenku vypadala skála malá, ale zevnitř musela být obrovská, jinak si Harry nedokázal vysvětlit to, že už nějakou chvíli proplouvá naprostou tmou a nikde nic jen temnota, jeho hůlka zářila, co to šlo, přesto nedokázala ozářit celý prostor v jeskyni.

Tunel, kterým Harry proplouval, aspoň si myslel, že to byl tunel, se najednou rozšířil. Prostor byl uzavřený, jediná cesta, která byla volná, byla ta, kterou Harry připlaval, jinak to byl uzavřený prostor plný vody a minerálů, které zářily ve vodě jako diamanty. Byla to krása, ale co teď Harry proplul celý prostor nikde nic. Žádný symbol nebo jiná nápověda, prostě a jednoduše jedno velké nic. Proč si myslel, že když už tu jednou byl, že to bude mít nějakou váhu.

Harry začal být zoufalý, když mu padly do oka ty zářivé minerály, hezky postupně je začal zkoumat. Jeden po druhém zkusil otočit nebo zatlačit. Byl se svým výzkumem někde uprostřed skály, když narazil na minerál, který byl zvláštní. Měl na lesklé ploše siluetu vlka vyjícího na měsíc. Jestli tohle není ten, co tady celou dobu hledá, tak se půjde oběsit. Zatlačil a pootočil kamenem a čekal, chvíli to vypadalo, že se nic nestane, když v tom se skála začala hýbat. Ve skále se objevil otvor tak akorát pro jednoho člověka. Harry na nic nečekal a proplul skrz, na to se skála okamžitě vrátila do původní podoby. Toho si náš hrdina nestačil už všimnout, protože jeho plnou pozornost měl jezerní člověk pár metrů od něj. Nedalo se poznat, jestli je to muž nebo žena každopádně mu netrpělivě pokynul, aby připlaval blíž.

„Už tady na tebe netrpělivě čekám, člověče pozemský."

Jezerní člověk Harrymu ukázal, aby se posadil na jednu z mušlí, kterých tady bylo okolo plno. Harry nebyl žádný expert, co se kolem vody týče, ale věděl jedno a to že v jezeře by žádné mušle být neměli, nebo ano? Další jeho myšlenky přerušil Jezerní člověk, který vytáhl z truhly, kterou měl položenou na klíně svitek.

„Jsi připravený, člověče, na první část úkolu?"

Harry nestačil ani přikývnout a jezerní člověk začal číst.

„Jsem to, co ohlodává lidskou mysl.

Nemusím jíst ani pít, nepotřebuji vzduch.

Teplo mi nic neříká, lidská láska se mě netýká.

Jsem to, co slabé povahy na lopatky položí.

Ten, kdo si mě do hlavy a srdce nepustí toho rozum opustí.

Beru vše, co mi v cestě stojí.

Tornádo je pro mě malý pán, já však nejsem žádný kmán.

Teď je jen a jen na tobě uhodnout, co jsem...? Jedno si ale zapamatuj!

Nemusíš chodit daleko, abys o mě zakopl. "

Harry po celou dobu pozorně poslouchal a teď měl hlavu jako pátrací balón. Hádanky nikdy nebyly jeho silnou stránkou, na to byla přebornice Hermiona. Ta tady ale nebyla, takže jediné co Harrymu zbývalo, bylo na to přijít sám. V hlavě si přeříkal celou hádanku znova a koutkem oka si všiml, že truhlice se svitkem zmizela a nahradily ji přesýpací hodiny. Když uběhla polovina času, Jezerní člověk se ho zeptal, jestli zná odpověď Harry. Nevěděl. V hádance se nebylo skoro čeho chytit. Co by mohlo ohlodávat lidskou mysl. Stejně tak slabé povahy na lopatky položit. Chlapci to v hlavě šrotovalo jako ještě nikdy v životě. A pak ho s čista jasna napadlo, tohle vše je přeci o Severusovi, takže i ta hádanka má něco málo ze Severuse. Ten muž přeci celý život má v sobě vinu za to, že se kdy přidal k Pánovi zla a s vinou přichází svědomí a den co den chodí a vyčítá si to. Kde koho by to položilo, ale jeho ne. Ostatní posluhovači Voldemorta dávno své svědomí nemají a proto byli většinou šílení. Jasně to je ono.

Poslední zrnko písku se přesypalo. Jezerní člověk se na něj s očekáváním podíval.

„Tak co, už víš odpověď na mou hádanku?"

Ta samolibost z jezerního člověka přímo sršela a bylo na něm doslova vidět, jak se těší, až Harry odpoví špatně a on bude moct ho poslat na další část úkolu.

„Ano myslím, že vím odpověď na tvou otázku," snažil se Harry působit aspoň trochu jistě.

„A ta je?"

„Je to svědomí," řekl Harry na hlas, aby nedošlo k mýlce. Na Jezerním člověku na malou chvíli byl vidět šok. Ten ale ihned na to zmizel.

„Tvá odpověď je správná. Tady máš svitek a kámen, ten svitek ukaž nahoře Brumbálovi a tohle si nech na památku."

Podal mu kámen, který byl předtím ve skále. Jak se dostal do rukou jezerního člověka bylo záhadou.

Harry si vše s poděkováním převzal.

„Jak se ale dostanu na horu?" zeptal se Harry a v ruce obracel svitek s pečetí Wolfů.

„Dočkej času, člověče. Vy lidé jste tak netrpěliví samým spěchem zapomínáte, co všechno můžete mít."

Harry tomu, co mu teď řekl jezerní člověk, ani za mák nerozuměl, ale nehádal se. Nerad by si je špatně naklonil.

Jezerní člověk čekal, ale když zjistil, že z Harryho už nic kloudného nevypadne, netrpělivě mávl rukou a za jeho zády se otevřel další vchod.

Harry tedy proplaval okolo něho a mířil ke vchodu, když se ještě naposledy otočil a zeptal se: „Jak je možný, že vám rozumím?"

„Magie dokáže ledasco, pane Pottere." Byla jediná odpověď, kterou dostal.

„Počkejte, jak víte, kdo jsem?"

„To není důležité a už běžte, jste otravný."

„To neslyším poprvé," zasmál se Harry, ale konečně vyplaval skrz. Nedaleko viděl obří oliheň, u které bylo několik kouzelníků. Mezi nimi i Bell. Upřímně ho to překvapilo, že tam je. Nevěděl, jak si vede a bylo mu to jedno. Asi nebyl tak chytrý, jak se vychloubal. Cesta nad hladinu byla namáhavá, Harry už skoro necítil nohy i bublinkové kouzlo přestávalo působit.

Konečně byl nad hladinou a nadechl se zhluboka čerstvého kyslíku a hluk, co se kolem něj spustil, nevnímal. Jediné, co dokázal zaznamenat, byla Tily, která čekala na molu spolu s Brumbálem a Snapem. Okamžitě jak se dostal z vody na něj Tily použila vysušovací kouzlo a zabalila ho do přikrývky. Nedovolila, aby se ani jeden z kouzelníků k němu přiblížil. Potom co si byla jistá, že její pán je prozatím v pořádku, poodstoupila a nechala ty dva dojít k Harrymu.

„Pane Wolfe, jak se cítíte?" ptal se Brumbál starostlivě.

„Jde to, pane řediteli," odpověděl Harry a snažil se, co nejvíc zabalit do deky přitom narazil na svitek, který nadále držel v ruce.

„Tady máte, tohle vám mám dát," a podal Snapeovi zapečetěný svitek. Hůlku i kámen nadále držel v ruce. Zvedl se země, na které do teď seděl a čekal, až Snape dočte svitek. Potom, co ho Snape dočetl, podal svitek Brumbálovi ten se během jeho čtení usmíval jak měsíček na hnoji. Čemu to oběma mužům unikalo.

Severus kývl na Harryho.

„Smím vás pozvat do lože."

„Děkuji, ale raději se půjdu převléct, možná později," odbyl Harry Severuse a vydal se do hradu společně s Tily.

Tily po celou dobu nezavřela pusu.

„Pane, byl jste naprosto úžasný, víte, že jste první, kdo vyplaval a navíc jste splnil první část úkolu. To je naprosto fantastické."

„Já vím, Tily," snažil se Harry skřítku uklidnit a skutečně to zabralo Tily se aspoň trochu uklidnila, ale nadále poskakovala po chodbě sem a tam.

V pokoji si Harry dal teplou sprchu, Tily mu mezitím připravila teplé oblečení.

Když už byl Harry zase ve svém kabátci, cítil se opět bezpečně. Natáhl ještě si rukavice a šel znovu ven z pokoje.

***

U jezera bylo pozdvižení. Harry přidal do kroku. Protáhl se až dopředu, kde si všiml Bella, který lezl z vody. Jeho široký úsměv připomínal Harrymu žraloka. Přišlo mu to až nechutný, jaké divadlo předváděl. Všiml si také Snapea, jak se tváří, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Dal by krk za to, že takový výraz neměl ani pro Voldemorta. Z očí mu sršela čirá nenávist. Bell počkal, až se o něj postarají a pak šel ke Snapeovi a Brumbálovi. Dal Brumbálovi kámen podobný tomu, co se teď houpal na krku Harrymu. Jediný rozdíl byl v tom, že na Bellově kameni byl had.

Našeptávač, proběhlo Harrymu hlavou.

Bell asi nebyl z těch lidí, co by se nechali dlouho pobízet, bez pozvání šel do lože ke křeslu vedle Snapeova. Nikdo se na to neodvážil nic říct. Potom co se zase všichni usadili na svá místa, se zase čekalo, kdo další vyplave.

Harryho přešla chuť si jít tam k nim sednout, když viděl, jak se Bell důvěrně naklání k Snapeovi. Místo toho se šel opřít o strom, co stál nejblíže k jezeru. Mohl tak v klidu prohlížet tváře okolo a hádat jejich emoce. Většina tváří byla plná očekávání, ale našlo se pár výjimek. Mezi nimi byl například Severus, který měl na tváři výraz naprostého znechucení. Nabízela se otázka, jestli je to proto, že tu musí trčet nebo že se k němu Bell chová tak důvěrně. Pak tu byla ještě Hermina a Draco Malfoy, oba se dívali okolo, jako by snad někoho hledali. Pravda byla, že Draco v tom byl míň nápadný. Zatímco na Hermioně bylo poznat, o co se snaží.

Uběhla další hodina, než se vynořil další uchazeč a pak už to šlo rychle. Netrvalo dlouho a čekalo se na posledního soutěžícího. Ten ale ne a ne se vynořit, jeho příbuzní začali být nervozní. Harry si všiml ženy, která mluvila z Brumbálem. Na to, aby Harry slyšel, o čem ty dva spolu hovoří, byl kolem moc velký lomoz. Který ustál, když se z jezera vynořil jeden z jezerních lidí. Brumbál k němu okamžitě přispěchal. Hovořili mezi sebou jezerní řečí, které nikdo z přihlížejících nerozuměl.

Harry přešel blíž, ne aby snad líp rozuměl, ale aby se mohl podívat Brumbálovi do tváře a tak nějak zjistit, co se děje. Ředitel se snažil nedát na sobě nic znát, ale podle jeho vrásky na čele Harry poznal, že to, co se děje pod vodou, je hodně vážné. Následně, když Brumbál vstal z kraje mola, na kterém dosud klečel a přiložil si hůlku ke krku, se mu jeho domněnka potvrdila.

„Je mi to líto, ale musím vás poprosit, abyste se všichni odebrali zpět do hradu. Zůstanou zde jenom bystrozorové" Hlas Brumbála se nesl do okolí, měl v sobě jasný příkaz, přesto se nikdo nehnul z místa.

„Co se stalo, Albusi," ozval se ze svého místa Kingsley.

Následně byli všichni světci očního nitrozpytu. Následně se ministr kouzel zvedl a s ním se začali zvedat i ostatní. Když už byla víc, jak polovička na cestě do hradu vydal se Harry k Brumbálovi.

Ředitel měl okolo sebe skupinu Bystrozorů a nejen je, byl tam celý učitelský sbor.

Rodina soutěžícího stála kousek od hloučku. Žena, co mluvila s Brumbálem, teď usedavě plakala na rameni mladého muže a nedaleko nich stál postarší muž a mračil se jak sto čertů.

Harry se dostal až dopředu k Brumbálovi a všiml si Bella, jak urputně kroutí hlavou.

„To po mně nemůžete chtít, Brumbále, to že jsem o nich psal, ještě neznamená, že o nich vím všechno."

„Já to po vás nechci, jen vás žádám o to, abyste tomu nebohému chlapci pomohl. Tohle si přece nevezmete na svědomí a na víc tam nebudete sám, budou tam s vámi bystrozorové nic se nemůže stát." Na Brumbálovi bylo vidět, jak začíná být zoufalý.

„Já si myslel, Adame, že mi chceš dokázat svou statečnost, není to tak dávno, co ses mi v komnatách vychloubal, že se ničeho a nikoho nebojíš. Tak proč tam nechceš jít? Vždyť je to jen tvor, se kterým si ty přeci dokážeš poradit," snažil se to Snape uhrát na provokaci.

„Cože, Severusi, ty mě tam klidně posíláš, co když mě ta nestvůra zabije." Bell teď vypadal vyděšeně.

Snape se nadechoval k další větě ale Brumbál ho gestem ruky zarazil.

„Severusi, dost, pokud tam pan Bell nechce, nemůžeme ho nutit. Půjdu tam sám a pokusím se toho chlapce zachránit."

„To si vyprošuji, Albusi, nejsi stavěný na to, aby ses pouštěl do takového rizika." Profesorka McGonagallová jasně vyjádřila svůj nesouhlas a Harry s ní musel souhlasit, proto se vmísil do hovoru.

„Promiňte, pane řediteli, ale tady paní profesorka má pravdu, já sice nevím, o co tady jde, ale zřejmě něco napadlo tam dole našeho posledního soutěžícího a nebylo by dobré, abyste do něčeho takového pouštěl, jste sice nejsilnější kouzelník naší doby, ale s prominutím, máte svá léta a pokud se nachladíte tam dole v jezeře, tak to pro váš organismus může být nebezpečné." Harry se snažil, aby jeho řeč zněla co nejpřesvědčivěji, musel na svou stranu dostat co největší počet lidí. A následný děkovný pohled, co mu věnovala profesorka mu bohatě stačil k tomu přesvědčení, že tenhle boj vyhrál.

„Pane Wolfe, nejsem si tak úplně jistý, jestli jste mi teď složil poklonu nebo jste mě urazil," věnoval mu Brumbál úsměv.

Na to jen Harry lehce pokrčil rameny „Berte to, jak chcete, řediteli, já bych jen rád věděl, co se doopravdy stalo. Nerad bych tam dolů šel nepřipraven."

Brumbálův výraz opět zvážněl. „Víte věc se má tak... Dobře víte, že druhá část prvního úkolu byla obří oliheň a ta právě napadla posledního soutěžícího. Netušíme proč, nikdy nebyla násilnická, naopak děti, co se tady v Bradavicích učí má, ráda. Nedovedu si její chování vysvětlit. " Brumbál skončil s vysvětlováním a jeho pohled byl dost utrápený.

„Dobře," kývl Harry. „Jaký je plán?"

Potom, co si vše vyjasnili, na nic nečekali a první Bystrozorové začali skákat do ledové vody. Harry šel mezi posledními, sundal si kabát a boty vše podal Brumbálovi, který stál hned vedle něj.

„Nemusíte to dělat, pane Wolfe, najdeme jiné řešení," snažil se ho ještě ředitel neposlední chvíli zastavit.

„Vy sám dobře víte, že času je málo a bublinkové kouzlo, co má ten muž na sobě není dlouho trvající, pokud nemáte hůlku a tu mu oliheň vyrazila z ruky." Odbyl Harry Brumbála a sám na sebe bublinkové kouzlo použil a skočil do vody. Nevěděl, proč se otočil za sebe, ale udělal to. Viděl Severuse, jak se připojuje k Brumbálovi, který doposud držel jeho věci v rukou. Jejich pohled se na malou chvíli spojil, přesto že Harryho pohled byl maličko rozmazaný, přes bublinu dokázal v Severusových očích poznat strach. Rychle se otočil a už na nic nečekal a plaval do hloubky za Bystrozory. Snažící se vymazat ten pohled z hlavy.

Plaval dál a dál až ke dnu, kde podle jezerních lidí se měla obří oliheň nacházet. Nemusel ani hledat dlouho, uviděl to už z dálky... Kolem olihně byli nejen bystrozorové, ale i jezerní lidé všichni na ní mířili se svými zbraněmi, pitomci! Plán byl přeci úplně jiný, odlákat její pozornost a potom jí vzít toho muže až to bude nejméně čekat. Harry připlaval k nejbližšímu Bystrozorovy, zjistit co se to tady stalo.

„Co se, u Salazara, děje?" hodil Harry tázavý pohled na bystrozora. Bystrozor na něj koukl, potom ale vrátil pohled zpátky na obří oliheň, která i nadále svírala ve svých chapadlech mladého muže.

„Pokoušeli jsme se provést plán, ale jakmile jí došlo, co máme v plánu, tak na nás zaútočila. Jeden z jezerních lidí si s ní zkusil znova po dobrém promluvit, ale zcela se to minulo účinku, odmítá ho vydat," mluvil bystrozor rozklepaným hlasem, a jak se tak na něj Harry díval, zřejmě to byl nováček a tohle byla jeho první akce.

„Dobře a pokoušel se někdo ještě o něco?" ptal se Harry klidně.

„Ne pane, čekáme, až se uklidní a potom se pokusíme o další pokus." Bystrozor se zdál o trochu klidnější, když se mohl z velké části soustředit na Harryho, ne na to co má před sebou.

„Jak se jmenujete?" Položil Harry další otázku snažící se na sobě nedat znát, jak moc ho teď právě mladý bystrozor naštval.

Bystrozor vypadal touto otázkou zaskočený, ale naštěstí odpověděl: „Jmenuji se Max Hall."

„Fajn, Maxi, a teď se pořádně podívej na toho muže a řekni mi, co vidíš."

Zatímco se mladý bystrozor zaměřil na toho muže, Harry otočil hůlku naproti sobě a začal odříkávat kouzlo. V duchu si vybavil svého učitele Gabriela a děkoval mu za to, co všechno ho byl ochoten naučit. Toto kouzlo bylo na dorozumění se zvířaty, Harry ho ještě mimo Gabrielovu chalupu nepoužil, takže byl mírně nervozní, jestli se mu to povede správně. Stihl to jen tak tak, jen co odložil hůlku, tak měl opět plnou pozornost mladého bystrozora.

„Co to děláte, pane Wolfe?"

„To není důležité, řekni mi, co jsi z pohledu na toho muže zjistil?" Snažil se Harry odvést bystrozorovu pozornost.

„No - Ehm, ten muž má očividně strach a ten strach ho obírá o kyslík, který tolik potřebuje, ale on si to neuvědomuje, protože panikaří a tu paniku předává i na tu oliheň?" dokončil svou teorii váhavě bystrozor.

„Skoro ses trefil, jen bych k tomu něco dodal, to co jste tady předvedli před chvílí, je muselo oba pěkně vyděsit, takže bych doporučoval jedno - stáhněte se."

„Co - cože, vy jste se snad zbláznil, pane Wolfe! " utrhl se na něj mladý bystrozor.

„Ne, nezbláznil jsem se. Podívejte se na to logicky, čím víc nás bude tak tím víc ona bude agresivnější a tím stoupá riziko, že tomu muži ublíží a to nemůžeme riskovat." Harry pomalu ale jistě ztrácel trpělivost. Jenomže mladý bystrozor se jen tak nehodlal vzdát, jeho ješitnost byla silnější, chtěl na svého šéfa a kolegy na ministerstvu udělat dojem a to se nestane, pokud z téhle akce odejde se staženým ocasem. Harry už tenhle výraz už párkrát viděl, byla v tom jen umanutost a pýcha. Přišel čas mu ten jeho hřebínek trochu srazit.

„Vy snad chcete, aby ten muž zemřel. Víte vy vůbec, co se potom stane? Bude to vaše chyba, vás bude jeho rodina žalovat. Vy skončíte na konec v Azkabanu. Vy a nikdo jiný."

Tvář, která byla už tak bledá, ještě víc zbledla a Harry věděl, že trefil do černého.

„Dobře tedy, stáhneme se, ale to co se vám nebo jemu stane je už vaše starost, já se od toho distancuji, je vám to jasné?!"

„Naprosto, " potvrdil Harry a čekal, až Hall odvolá své muže. Byl mírně překvapený, že tak mladý bystrozor a už měl na starost takovou akci. Tak trochu čekal, že bystrozor poplave k někomu ze starších bystrozorů, co byli kolem. No nevadí, aspoň ušetří čas.

Když si byl jistý, že jsou konečně pryč a nikdo kromě něj a jezerních lidí tam není, pokusil se připlavat blíž k olihni. Hned se po něm ohnala několika chapadly. Jedno ho trefilo a silou mu roztrhlo košili, ucítil, že kůže nezůstala bez poškození, začalo mu to lehce krvácet. Sakra tohle nebylo v plánu, pomyslel si Harry. Tím se mu to všechno ještě víc komplikovalo a sám netušil, kolik těch zvířat tady je a kolik jich je krve žíznivých. Hůlku použít nemohl, aby si to vyléčil to, by se mohlo stát, že ho rozpůlí strachy vejpůl.

„Počkej! Já ti nechci ublížit," řekl rychle Harry, když viděl, že se po něm znovu napřahuje.

„To říkali i ti před tebou a stejně se mi pokusili vzít mladé."

„Já nejsem, jako oni nechci tobě, ani nikomu jinému ublížit, říkala jsi, že máš mladé? Proč nejsi s nimi. Určitě tě potřebují?" Najednou Harryho napadlo, proč se oliheň tak zachovala.

Jen bránila své děti.

Nabízela se otázka, proč na ostatní nezaútočila, tak jako na toho posledního.

„Ano... Máš pravdu, jsi jiný, přesto můžeš mým dětem ublížit a to nedovolím, ani tobě ani nikomu jinému," znovu ho šlehla svým chapadlem.

Harry to čekal, proto se nebránil, musel jí ukázat, že pro ni není nebezpečný. Cítil, že se pod tíhou chapadla zlomilo jedno žebro. Ztrácel čas, musel začít jednat rychle. „Chci jen vědět jedno, proč nepustíš toho muže ze svých chapadel, co tak hrozného ti provedl?" Harry to tušil, ale doufal, že se mýlí.

„Chtěl jedno z mých dětí, a když jsem mu ho odmítla dát, tak ho ošklivě poranil a za to si zaslouží smrt!" vykřikla a ještě víc utáhla své chapadla okolo toho muže.

Harry tento pohyb zaznamenal, proto nabídl jediné řešení. „Když ti tvé mladé vyléčím, pustíš ho?"

„Lžeš! To, co tady nabízíš, ještě žádný kouzelník nedokázal, ani samotný Brumbál ne." Oliheň vypadala, že s ním pomalu ztrácí trpělivost.

„Já ano, dej mi jenom jeden pokus, o víc tě nežádám." Harryho hlas zněl rozhodně. Ani se nezachvěl v nejistotě.

„Dobrá tedy, máš jen jeden pokus, ale když se ti to nepovede, zabiji vás oba."

„Dojednáno," kývl Harry na souhlas.

Oliheň se začala vlnivě hýbat na stranu a tak odkryla dno, kde leželo mládě obří olihně, které sotva dýchlo. Harry na nic nečekal a připlaval k němu blíž. Oliheň měla pravdu, bylo hodně zraněné. Harry by hádal, že snad i smrtelně. No, snad je ještě čas ho zachránit. Věděl, že tady kouzla nepomůžou. Musí poprosit živly o pomoc, konkrétně vodu, a doufat že to vyjde. Přiložil dlaně na zraněné mládě a zavřel oči, v duchu prosil vodu o trochu energie pro toto mládě, aby mohlo žít. Voda ho okamžitě vyslyšela a poslala do jeho rukou svou léčivou energii. Harry pod prsty cítil, jak se zranění zaceluje, přesto nepolevil ve svém snažení. Nesmí povolit, dokud neucítí pohyb, ten naštěstí přišel brzy. Energie přestala proudit skrz Harryho tělo. Musel použít veškerou sílu na to, aby se z toho nesložil.

Toto byla daň za léčení pomocí živlů. Pokaždé si s sebou vzaly i kus vaší vlastní energie. Možná, kdyby nebyl raněný, tak by se tak necítil a to byla chyba. Chyba, která ho bude stát život a nejen jeho.

Skutálel se na bok a na víc už neměl sílu. Věděl, že toho chlápka musí dostat nad hladinu, ale jak když měl tělo jako z gumy. Začal ztrácet vědomí. Silou vůle držel víčka otevřená. Skrz mlhu, co měl před očima, viděl, jak jezerní lidé vzali mezi sebe, teď už svobodného, muže. Pak pocítil okolo svého trupu cizí paže. Podíval se nad sebe a viděl, že i jeho někdo nese nad hladinu. Byl to jezerní člověk, ale jeho vzhled působil, jinak měl na hlavě korunu, tedy nebyla jako ty co nosí králové v pohádkách. Byla z vody celá se leskla a na hlavě krále seděla, jako by tam byla odjakživa.

Dál už Harry neřešil nic, jen jedna věc ho trápila... Zda vydrží tak dlouho – až nad hladinu, než omdlí vyčerpáním?

Nesmí omdlít prostě ne! Nikdo se ho nesmí dotknout, nikdo kromě Tily. Jinak to tady může odpískat.

Přišlo mu to jako věčnost, než se dostali nad hladinu. Vyčerpání se ho zmocňovalo víc a víc. Bublina zmizela a Harry přes suché popraskané rty volal jméno své skřítky.

Jezerní lidé doplavali na molo, pomalu položili svá břemena. Jezerní král, jak ho Harry v duchu pojmenoval, začal z Brumbálem vést dialog. Nikdo z přítomných neměl ani sebemenší tušení, co si ti dva spolu probírají.

Přesto ale jednali, madam Pomfreyová se zhostila své práce a začala léčit muže, co byl v obležení své rodiny. Nebyl na tom zas tak zle, jak se na první pohled zdálo, neměl ani nic zlomené jen byl v šoku. Teplo a klid a bude v pořádku. Měla v plánu jít i ke druhému muži, ale cestu jí zatarasila skřítka.

„S dovolením, skřítko, tvůj pán je raněný a já ho musím ošetřit," léčitelčin hlas zněl neoblomně.

„Já vím. Taky se o něj postarám. Vašich služeb zde nebude potřeba, madam Pomfreyová."

Poppy toho za svůj život zažila hodně, ale takhle drzou skřítku, co odmlouvá a kouká lidem do očí, jako sobě rovnému nikdy! Netušila, jak se má zachovat.

„Můj pán nesnese lidský dotek od nikoho, jediná, kdo se ho kdy dotkla jsem já a tak to i zůstane. Nedovolím, aby se to porušilo bez jeho svolení." Skřítky hlas zněl neoblomně, že nikdo se neodvážil jí v tom odporovat.

Tichý hlas, co se ozval za jejími zády, si přivolal její pozornost.

„Pane, je to v pořádku, jsem tady," poklekla k němu jeho věrná skřítka. Harrymu, který se držel už zuby nehty při vědomí, se nesmírně ulevilo.

„Nedovol, Tily, aby..."

Vydechl Harry z těžka

„Nebojte se, pane, nedovolím..."

To stačilo, aby vysílený Harry vzdal svůj boj a konečně se poddal sladké tmě, co ho po celou dobu pronásledovala. Omdlel.

Doufám, že se vám kapitola líbila a doufám, že zanecháte komentář nehorázně mě nakopávají