Před začátkem kapitoly, už před delší dobou jsem se zaúkolovala, že postupné nakreslím ty důležitější postavy v této knize...
  No...
  Za tu celou dobu mám jen jednu, takže neslybuji, že se brzy dočkate dalšího obrázku...
  Ale když už jsem jí nakreslila, tak bych jí sem mohla i dát né?
  Je to už delší doba, co jsem kreslila na papír a k tomu to ještě vybarvovala, tak snad se bude líbit. (Vím, že ma velkou hlavu, já to asi jinak ani neumím 😅)

  Takže...
Postava, kterou většina z vás Tolik chtěla (to neznamena, že se teď v příběhu oběví 😅):

  Zrzavý kocour stál chvíli ztrápeně na chodníku a jen sledoval svého žlutého kamaráda, jak odchází. Ten králík se vždycky snažil vypadat neohroženě, ale teď byl v koncích... Byl zoufalý... To by poznal kdokoliv.
  Nemohl věřit tomu co slyšel ve škole. Prostě nemohl.
  S pohledem stále upřeným za mizejícím králíkem se pomalu otočil a vydal se zpádky. Celý tréning se nedokazal soustředit. Stále na to musel myslet. Ten králík byl uvnitř tak moc milý! Stačilo ho jen více poznat... Tohle si nezasloužil...

<◇>

  Šedý vlk uklízel pomalu tělocvičnu. Bylo právě po tréningu. Vždy tu potom lehce uklidil. Dnes mu však z hlavy nešel jeden jeho určitý žák. Bývalý žák...
  Byla ho škoda. Věděl, že má poslední dobou problémy ale tohle... Nikdy by do něj neřekl, že to tak zčistajasna vzdá.
  Rozhodl se že zavolá jeho matce. Chtěl se jen ujistit že o tom také ví... A že to schválila.
  Najednou se však ozvalo zaťukání a vlčí uši vystřelily nahoru. Neřekl nic, jen čekal zády ke dveřím, kdo po něm po tréningu něco chce. Do tělocvičny trochu nesměle vešel zrzavý kocourek, jako by snad do té místnosti měl vejít poprvé. Jako by se v ní nacházelo něco strašného, co ho mělo hned a tady roztrhat na kousky.
  ,,Mistře..." Oslovil zrzavý kocourek pomalu šedévo velkého vlka.
  ,,Ano Riane? Co potřebuješ?" Zeptal se vlk se svým obvyklím klidem a pomalu se na svého žáka podíval. Byl nervózní... To on občas byl.
  Dobře, víc než jindy... Co se to s jeho stuhendy poslední dobou děje? Ma snad i on v plánu odejít?
  ,,Mám strach o Zaina..." Zamumlal tiše a popošel k němu. Sebral dost odvahy aby se mu podíval do očí. Ani nevěděl, proč se tak chová. Mistr se k nim vždy choval spravedlivě. Vždy je vyslechl a...
  ,,Je správné, že máš o své společníky starost Riane. Nemusíš mít strach mi to říct. Mám v plánu zavolat jeho makce, budeš pak klidnéjší, když tu do té doby zůstaneš?" Naklonil vlk hlavu lehce na stranu.
  Kocourek rychle zakýval hlavou.

  Zrzek seděl na zemi v tureckém sedu a v rukou držel šálek čaje. Nenapil se za tu dobu však ani jednou. Jen zíral na hladinu voňavé směsi, která postupně chladla. Mistr mezitím volal s ženou, která by měla být Zainova máma. Párkrát jí už potkal, ale i tak by jí podle hlasu asi nepoznal, obzvláště né po telefonu.
  Podle její reakce o ničem nevěděla. Zrzek přemýšlel, zda má vůbec nějaké tušení o tom, co se o Zainovy tvrdí ve škole za nesmysly. Jak znal Zaina, tak jí o tom neřekl a trápil se tím sám, jako vždy...
  Kocourkovy se před očima vybavila jedna vzpomínka...
  Zapoměl si tehdy v šatně svou tažku. Vrátil se tam a opatrně otevřel šatnu. A naskytl se mu pohled na osamoceného žlutého králíka. Zrovna se převlékal. Neměl na sobě triko...
  Nikdy nechápal, proč se převléká tak pozdě. Všichni se mu za to smály a nadávali mu do stydlivky ale teď... Teď už chápal.
  Ten pohled se mu vryl do paměti. Zpatřil jizvy. Spousty a spousty jizev. Po drápech. A čím víc se na jeho záda díval, tím víc jich viděl. Jeho záda hýzdila jedna jizva za druhou. A ta nejhorší byla na boku. Byla příliš široká na to, aby jí srst překrývala jako ty ostatní. Lisé místo bez srsti bylo nerovné a klikaté. Vypadalo strašně...
  Jak k tomuhle všemu mohl přijít..? Čukám, předloktí, ucho a teď viděl i ty záda...
  On ho tehdy uviděl. Byl vyděšený. Nechtěl aby to někdo viděl...
  Tehdy mu slíbil, že to nikomu neřekne. Chtěl zjistit, jak se mu to stalo, a tak se s ním začal bavit. Sice to dodnes nevěděl, ale zato získal toho nejlepšího kamaráda, kterého mohl kdy potkat. Možná byl znetvořený jizvami, ale srdce měl na správném místě...
  Tolikrát mu pomohl a podpořil ho, když už to chtěl vzdát... Jen díky němu tu ještě byl. Trénoval s ním a pomohl mu. Musel mu to oplatit...
  ,,Dobře, paní Goldová." Vyrušil kocoura z hlubokého zamyšlení vlkův hlas. ,,Sejdeme se u vás před domem. Mám napsanou adresu. Budu tam za půl hodiny...
  Naschledanou." Obvykle neřešil problémy tímto způsobem, ale to, co slyšel od jeho matky ho donutilo projednou postupovat jinak...
  Pohlédl na svého žáka a uklidil mobil, který vypadal, že byl starší, než celé toto město...
  ,,Tak, a ty bys měl jít už domů. Tvý rodiče si už jistě říkají, kde jsi."
  ,,Mistře prosím..." Položil šálek na zem a rychle vstal. ,,Zain je můj přítel, chci mu pomoct."
  ,,Už jsi mu pomohl, Riane." Kývl na něj šedý vlk a vyvedl ho ven. ,,Toto musí řešit dospělý." Mladý kocourek mohl jen bezmocně sledovat, jak jeho Mistr odchází. Stáhl uši. Ani mu nestihl říct, co se děje ve škole...
  Ale pochyboval, že by měl dost odvahy mu to říct... Snad se to zjistí teď, když se to bude řešit...

  Šedý vlk narazil na žlutou medvědici zrovna, když odemykala branku na svou zahradu. Navzájem se pozdravili.
  Z prvního pohledu bylo vlkovy jasné, že si toho poslední dobou prožila mnoho... Jeho intuice mu napovídala, že by jí měl dopřát trochu prostoru. Obvydle takto nepostupoval, ale jeho žáci mu nebyli ukradení. I když to na sobě nedával znát, měl je rad. Všechny do posledního. Byla to taková jeho velká rodina. A právé mladý králík byl jeden z jeho nejstarších členů. Vždycky byl spolehlivý. Ano, jak mladeš dospívá, stává se, že je něco přestane bavit ale vlk měl podezření, že je v tom něco víc.
  Mnohem víc, než mohl vůbec tušit...
  Žlutá medvědice už vložila klíč do zámku a překvapeně se zahleděla na dveře, když zjistila, že je odemčeno.
  Byla si jistá, že než odešla z domu, zamkla. Její syn poslední dobou trajdal po škole někde s kamarády. Otevřela dveře. Zbývala tedy jediná další osoba.
  ,,Zaine?" Její druhý, adoptovaný, syn. Možná byla medvědice, a on králík, ale brala ho jako vlastního. Proto se jí málem podlomila kolena, když zpatřila svého druheho syna ležet na zemi.
  Instinktivně si rukama zakryla ústa a oči se jí zalyly slzami. Opět... Opět to udělal. Ale... Jak..?
  Dávala pozor, aby si Zain bral ty antidepresiva přesně tak, jak je dostaly od té psycholožky... Nikdy nechtěla nějakého svého syna dopovat prášky, ale nezbyvala jí žádná další možnost. Všichni ti doktoři jí tvrdili, že je to pro něj tak lepší, že se přece usmívá, tak by měla být také šťasná. Jako on...
  Jenže mohl mít usměv jaký chtěl, jeho oči byli úplně prázdné... Věděla, jak se Zain usmívá, a tohle...
  Tohle ani nebyl on.
  A teď, teď to bylo stejně všechno jedno. Udělal to i tak. Chtěla se mu vrhnout na pomoc, ale úplně ztuhla. Očima patrala po nějaké krvy, která by vysvětlivala, proč leží nehybně na zemi. Ale žádnou neviděla.
  Její syn sice ležel hned vedle střepů, ale nevypadalo to, že by je použil k odchodu z tohoto světa...
  Ani nevypadal tak klidně, jak se většinou říká. Byl stočený do klubíčka jako by byl v kčeči... Ať už byl její syn kdekoliv, rozhodně to nebylo Lepší místo...
  A najednou jí zaplavil ještě horší pocit. Přišla o ně... O oba...
  Nejdřív Leo, a teď i Zain...
  Kolem ní se prohlnala šedá šmouha. Vlk téměř okamžitě začal provádět první pomoc. I přes výcvik, který kdysy prodělal se mu však třasly ruce. Byl rozdíl mezi figurynou, cizím člověkem, nebo někým, koho tolik let znal a učit...
  Jak měl mladého králíka u sebe, mohl si všimnout nepatrného třesu v jeho končetinách a dokonce se mu zdálo, že zaslechl občasné slaboučké zalapání po dechu. Ještě žil...
  Ještě tu byla šance zachrany...
  Zatím, co uvedl žlutého králíka do stabilizované polohy, křikl po té medvědici, ať zavolá sanitku. V tuto chvíli si nemohl dovolit být na ní milý.
  Nemusel ani moc dlouho hledat, co to způsobylo. Na stole leželo plato, v kterém ještě nedávno byli léky.
  Cos to proboha udělal? Ptal se v duchu vlk a jen doufal, že sanitka dorazí v čas.