Začalo to stejně jako vždy. Zkontroloval mě. Mé zuby a hrápy. Potom mi zasvítil baterkou do očí a sledoval mou reakci. Pochopitelně jsem se do toho ostrého světla nevyhržel dívat. Byl jsem už zvyklý na tmu, tohle bylo opravdu hodně nepříjemné a bolestivé...
  Uhl jsem a odvrátil od něj pohled. On jen zavrčel a popadl mi hlavu.
  ,,Čum na mě." Zavrčel a znovu mi zasvítil baterkou přímo do očí. Mhouřil jsem je ale neodvážil jsem si pohled opět odvrátit.
  Když s tím přestal, ještě chvili jsem viděl před očima černé fleky.
  ,,Vidíš mě?" Zeptal se od druhého stolu, kde opět něco zapsal do papírů. ,,A popravdě. Opovaž se lhát." Zavrčel.
  ,,J-já..." Bál jsem se mu jakkoliv odporovat... ,,Vidím teď černé f-fleky..." Dostal jsem ze sebe a on si podrážděně odfrkl.
  ,,Já se neptal na to, co teď vidíš, ale jestli vidíš." Zavrčel podrážděně. A to jsem měl vědět jako jak?
  ,,Vidím normálně... Jenom mi vadí světlo..." Řekl jsem raději popravdě. Myslel tím snad to, jestli také nezačínám vidět špatně? Čeká mě snad to co Ethana? Slepota..?
  ,,To se dalo očekávat... Jak vidíš ve tmě?" Jeho hlas teď zněl jinak. Jakoby zaujatě a...
  Potěšeně?
  ,,D-dobře... Lépe než předtím..." Na chvíli jsem se nad tím pozastavil. Může za to doba ztrávená ve tmě nebo on a ty jeho pokusy..? Docela jsem se bál té druhé varianty. Co všechno se mnou má ještě v plánu..? Co všechno na mě ještě...
  Změní...
  ,,Fajn..." Teď zněl jako by byl opravdu rád... A-ale proč? Byl snad tohle účel? To ho zajímalo?!
  Potom však udělal něco zcela jiného. Něco si přitom, co psal jako vždy do papírů, mumlal.
,,Pitomá medvědice..." Mumlal. Já zbystřel. Medvědice? Že by Nickova máma? Žeby na mě nezapoměla..?
Ona mu přeci nevěřila... Mohla... Mohla by prokouknout tu jeho lež s jinou školou?
  Zaplavila mě naději. Hledala ně snad? Mohla by mi snad... Pomoct?
  ,,A zrovna jsem se dostal na tak pěkné výsledky..." Potom si povzdechl a pohlédl na mě. Už jen při pohledu na něj jsem celý ztuhl.
  ,,Co takhle, kdyby jsme se šli projit ven? Synku?" Ušklíbl se. Nevím co mi bylo víc proti srsti. To, jak mě oslovil, nebo to, jak to řekl. S tím zákeřným úsměvem...
  Unaveně jsem svěsil hlavu. Ať už je to za mnou... Celý jsem se uvolnil a nechal ho, ať mě vede.
  Bylo až hrozné, jak špatnou fizičku jsem z toho sklepu měl. Vyjít ty schody nahoru pro mě bylo skoro nemožné...
  Když jsem se ale nakonec dostal nahoru, zůstal jsem tam oněmněle stát ve dveřích. Silný proud bílého světla mě na chvili oslepil. Bylo pro mě těžké se do něj divat. Mé oči už davno přivykli šeru a temnotě...
  Ledový výtr, který se do mě téměř okamžitě opřel mi skoro ani nevadil. Má hustá srst ho téměř pohltila...
  Ani jsem si neuvědomil, jak mi zhoustla. Muselo to být kvůli té strašné zimě. Nebo jen další projev jeho pokusů...
  Přede mnou byl opět les. Listí však už nezářilo mnoha barvami... Právě že úplně chybělo. Holé větve byly pokryté velkou vrstvou sněhu...
  Byla Zima. Ročni období sice tak překrásné, ale také nesmírně kruté...
  I přesto to však byl nadkerný pohled. Byl jsem venku. Už jsem ani nedoufal, že bych znovu mohl zpatřit svět tam nahoře.
  Už jsem se chtěl otočit na toho kocoura s otázkou, proč mě sem dovedl, když mě náhle prudce strčil do zad. Nečekal jsem to a po čumáku spadl do hlubokého sněhu.
  Ať už jsem měl kožich teplý sebevíc, teď mi to bylo stejně jedno...
  ,,Bude tě škoda." Ozval se a na mě padl stín. ,,Zrovna se mi to povedlo..." Těžce jsem se ze sněhu vyhrabal na všechny čtyři a on mě do něj opět zkopl...
  ,,Můžeš si za to sám. Kdyby ses nebavil s tou ku*vou..." Zavrčel a já se donutil otočit. Teď jsem v tom sněhu seděl, skoro až ležel. Když jsem k němu zvedl pohled, srdce se mi divoce rozbušilo a vyrazně se mi zrychlil dech.
  O-on měl v ruce nůž!
  Díval se na mě znuděným pohledem. Poté po mě natáhl ruku. Okamžitě jsem zahrabal nohama do sněhu a posunul se tak dál od něj.
  ,,N-n-ne... Prosím..." Najednou jsem nechtěl zemřít. Musím zpádky za Alexeiem! Chci ještě vidět Naomi. Alespoň jednou! ,,J-já už budu poslouchat. U-udělám vše co budete chtít!" Po tvářích mi začaly stékat slzy. Ještě jsem nechtěl zemřít...
  Jemu to však bylo jedno.
  ,,Na to už je stejně pozdě. Nedělej kraviny a budeš to mít rychle za sebou." Zavrčel.
  ,,Ne!" Vykřikl jsem. On po mě vyrazil nožem. Jen tak tak jsem se stihl vyhnout ale i tak jsem byl moc pomalý...
  Vykřikl jsem. Celý bok mi pulzoval ukrutnou bolestí. Svýjel jsem se tam v tom sněhu a nebyl schopný se ani pohnout.
  Jeden by řekl, že jsem si po tom všem už na bolest celkem zvykl ale tohle bylo něco zcela jiného...
  Sníh okolo mě se pomalu barvil do ruda. Začínala mi být čím dál tím větší zima. Nevím jestli to bylo kvůli tomu, že jsem ležel ve sněhu už zcela promáčený nebo kvůli ztrátě krve...
  Ucítil jsem, jak mě někdo popadl za srst na krku a zvedl do vzduchu. Celý zkroucený jsem ztěží otevřel oči zaleté slzami. Díval jsem se z očí do očí ztvůře.
  Monstru, v jehož očích hořeli jiskřičky...
,,Zbytečně si to ztěžuješ." Usmál se na mě škodlnlivým úsměvem.
  ...Odporného potěšení z mé bolesti...
  Znovu se napřádl aby mě dodělal. Ve mě se vznesla poslední vlna vzdoru...
  ,,Né!" Vykřikl jsem, ohnal se po něm levou rukou a zavřel při tom oči.
  Ucítil jsem, že jsem se trefil. Uslyšel jsem jak zachrčel a poté přišel už jen prudký náraz, když mě pustil do sněhu.
  Čekal jsem, až mě za tu troufalost začne trestat. Kopat do mě a mlátit. Řvát na mě a nakonec mě zabít...
  Ale nedělo se nic. Bál jsem se, ale nakonec jsem pomalu oči otevřel. Kéž bych to nikdy neudělal...

  Táák...
Co si myslíte, že vidí?