Takže, před začátkem kapitoly bych chtěla říct, že v minule kapitole jste měli možnost vybrat jméno tomu fialovému hajzlíkovy.
  Moc lidi se sice nezapojilo, ale to nevadí...
  Takže byli naveženy tyto jména:
Keir
a Jack

Popravdě... Obě se mi líbi a připadají pro něj až moc hezké ale...
  Možná bych dala hlasovani, ale nevim, kolik lidi by se opět zapojilo...
  No, Spring jeho jméno stejně nebude znát, takze se výsledek dozvíte až později 😁
  No... Ono to už stejně bude brzy asi jedno, ale to nevadí.

  Zíral jsem na něj jak na zjevení. Právě jsem ho málem udeřil a on se na mě usmíval?
  Nechápal jsem jeho logoku. Já bych se bál. Já bych si zalezl do roho a tam se strachy krčil... A on se usmíval...
  Musel jsem se opřít o zeď za sebou. Opět na mě dolehla ta strašný únava. Opět se mi zatmělo před očima.
  ,,Jen se zhluboka nadechni. Ono to přejde." Uslyšel jsem jeho rady. Bez řečí jsem ho poslechl a začal zhluboka dýchat. Opravdu to po chvíly zmizelo ale i tak jsem se pomalu posadil.
  ,,Díky..." Zamumlal jsem. Alexei nechápavě naklonil hlavu na stranu.
  ,,Není za co děkovat." Usmál se. ,,A teď pojď." Vyskočil na nohy a šibalsky se na mě usmál. ,,Že mě nechytíš!"
  I přes to všechno. I přes tohle depresivní místo... Jsem se musel upřímně zasmát a těžce opět vstal.
  Nechtěl jsem mu kazit náladu a navíc... Také mě ta jeho šťastná nálada chytla...
  Asi jsme blázni oba dva...

<◇>

  Takhle jsme oba přeživali. Někdy si mě vzal, někdy né. Vždy mi píchl tu divnou věc a mě po tom vždy bylo strašně. A vždy mi náladu vylepšil Alexei a ta jeho věčně dobrá nálada. Nechápal jsem, kde ten svůj optimizmus bere. Odkud čerpá tu svou dobrou náladu a krásný úsměv, který mu téměř z tváře nemizel...
  Pomalu jsem opět nabíral síly. Zotavoval jsem se, především psychycky. Stále jsem to ale před Ním nedával najevo.
  Když mi ten sajrajt dal ale dnes, bylo to jiné. Nebylo mi už tolik špatně...
  Kdo ví, možná mi tentokrát dal něco jiného. Možná jsem si už na ten hnus zvykl... I tak jsem se ale stále bál, co to se mnou udělá.
  ,,Pojď, je čas se opět projít." Usmál se na mě opět Alexei a já na něj z prvu podrážněně zavrčel. Až potom, jako bych se až teď probral, jsem si uvědomil že na něj i cením zuby a rychle jsem zahambeně odvrátil pohled.
  Co se to se mnou děje? Tohle se mi nestalo poprvé...
  ,,Promiň... Není mi teď moc dobře... Třeba za chvíli ano?" Zamumlal jsem a doufal v jeho kladnou odpověď. To by ale nebyl Alexei, kdyby to nechal jen tak být a neoponoval mi...
  ,,Lžeš. Navíc, špatně ti je pokaždé, ale dnes ne. Toho se bojíš, a právě proto musíš vstát a myslet na něco jiného." Už mě ani nepřekvapilo, že mě opět dokonale odhadl...
  ,,Nejseš ty náhodou jasnovidec?" Zavrčel jsem a lehl si. ,,Prostě mě nech vyspat. Víc toho od tebe nežádám..."
  ,,Ale..." Začal ale já prudce zvedl hlavu a upřel jsem na něj vzteklý varovný pohled. Opět jsem začal vrčet. Jako by mě k tomuhle něco nutilo... Nemohl jsem se pořádně ovládat...
  Začal jsem se k němu pomalu plížit jako nějaké divoké zvíře...
  Zastavil jsem a opět nad sebou získal kontromu až když jsem byl téměř u něj a chystal se po něm vyrazit tlapou. Tedy rukou...
  Překvapeně a zmateně jsem zamrkal a posadil se na kolena. Alexei na mě celou dobu hleděl bezestrachu, jako by to, co jsem právě udělal bylo zcela normální...
  Ale ono není! V-vždyť jsem se právě začal chovat jako nějaká divoká šelma! Ale já jsem přece králík! Navíc, nemám se chovat jako zvíře!
  Pohlédl jsem na své ruce a zalapal po dechu. Začal jsem od Alexeie couvat. Přitom se mi do očí draly slzy. Co... Co se to se mnou jen děje..?
  ,,Jsi v poř..." Chtěl se zeptat Alexei ale já ho zastavil.
  ,,Ne!" Zařval jsem a jakmile se má záda střetly se zdí, popadl jsem se za své vlasy. ,,Jsem zrůda!" Nezajímalo mě, že si své drápy zarývám do kůže.
  Mám drápy... Ostré, dlouhé. A-ale to se nemá dít! Po tváři mi stékaly potoky slz. Tohle se nemá dít...
  ,,To bude dobrý... Nic se neděje..." Začal opět šeptat Alexei a snažil se mě uklidnit.
  ,,Nebude!" Vykřikl jsem histericky. ,,Už nikdy to dobrý nebude..." Zašeptal jsem trhavě a natiskl se bokem těla co nejvíc na stěnu. Co nejdál od Alexeie...
  Jakmile se ke mě však začal blížit, aby se mě znovu mohl pokusit uklidnit, ovládl mě strach...
  Co když se přestanu ovládat? Co když mu ublížím?! Já nechci...
  Když byl moc blízko, znovu mě to popadlo. Přistihl jsem se, jak na něj vrčím se sklopenýma ušima a připravuji se na sebeobranu...
  Po tvářích mi stehlo pár dalších slz a já od něj odvrátil pohled.
  ,,Prosím..." Šeptal jsem a pevně k sobě stiskl víčka. Celý jsem se třásl. ,,Nechoď ke mě... Nechci ti ublížit..."
  Mlčel. Ale také se ke mě víc už nepřiblížil. Zřejmě konečně pochopil, že jsem moc nebezpečný... Je to pro jeho dobro...

  ,,Ty nejseš nebezpečný..." Ozval se po dlouhé chvíli Alexei. Tedy, mě to jako dlouhá chvíli připadala. Jak to bylo doopravdy, to jsem zjistit nemohl...
  Docela jsem sebou trhl, protože jsem už začínal vysíleně klimbat.
  ,,Jsem..." Zamumlal jsem. ,,Jsem monstrum... Copak králík má mít dlouhé drápy?" Smutně jsem popotáhl.
  ,,Ty se dají ostříhat a navíc, Shadow je měl přece taky..." Zamumlal.
  ,,Ale on se nechoval jako divoké zvíře..." Odvětil jsem a objal si rukama hruď a ramena. Začínal jsem se třást vypětím. Snažil jsem se soustředit, protože jsem Alexeiovy nechtěl ublížit... To bych si nikdy neodpustil.
  V té chvíli, kdy jsem byl ze všeho tak zmatený a až zděšený z toho, co se mi stalo, jsem si ani neuvědomil jednu dost podstatnou věc.
  Odkud Alexei zná Shadowa..?