Jakékoliv protesty mi byly k ničemu. On se jen tak nevzdával...
  ,,Fajn!" Rezignoval jsem nakonec. ,,Co po mě tedy chceš?"
  ,,Nejdřív by ses měl napít. Chrčíč víc než jakýkoliv stroj, který jsem kdy slyšel..." Odpověděl stále s úsměvem. Povzdechl jsem si. Ale začínal jsem si uvědomovat, že jsem opravdu měl žízeň. A jakou!
  Dostrkal jsem se k té kaluži vody a nabral si jí do dlaní. Prsty my sice mrzly a brnuly mě zuby ale byla to úleva, když mým krkem po tak dlouhé době stékala voda.
  ,,Máš tu oběd." Oznámil mi a já si všiml něčeho, co vzdáleně připomínalo jídlo...
  Bylo to v misce a vypadalo to jako... Jako rozmixované cosy... Ale měl jsem až moc velký hlad než abych nad tím přemýšlel.
  Až když jsem to měl celé v sobě jsem si uvědomil, že jsem nic nedal jemu...
  Pohlédl jsem na Alexeie ale ten tam jen seděl s ocasem okolo nohou a tlemil se na mě.
  ,,P-promiň já..." Pohledl jsem na misku v mých rukou.
  ,,Dobrý, já už jedl." Usmál se na mě. ,,Tak a teď pojď. Musíš se zase postavit na vlastni nohy. Doslova." Zasmal se svému "vtipu." Já se však nesmal. Místo toho jsem si znovu sedl na tu deku a pozoroval ho.
  ,,Notak..." Trochu se zarazil. ,,Pojď a vztávej! Chceš se odsud přeci dostat né? Nedopřej mu to potěšení z vítěztví! Nedovol mu vyhrát!"
  ,,Proč tohle děláš..?" Zašeptal jsem nevšímaje si jeho slov. ,,Nemusíš mi pomáhat..." Teď jsem si připadal strašně nesamostatný... Kdyby mi neřekl ať se jdu napít tak bych tu asi umřel žízní a ani by mě to nenapadlo! Jsem k ničemu... Už ani sám nedokážu přežít...
  ,,Právě že musím. Ty jsi silný, jen si to musíš uvědomit! Přiznat si to!" Proč mě tak povzbuzoval? Díval se na mě, jako bych byl jeho vzorem...
  Pf... Co si to nalhávám? Jsem troska. Kdyby mohl, otočí se ke mě zády a už nikdy by se nevrátil...
  ,,Potřebuješ pouze pomoct... Notak prosím. Alespoň to zkus..." Zašeptal s prosíkem v očích. Povzdechl jsem si. Copak jsem mu mohl říct ne? Když se tak snažil...
  ,,Fajn..." Opět jsem rezignoval. Neměl jsem na tohle sílu...

<◇>

  Unaveně jsem padl zpádky na tu deku. Jedno ucho my spadlo do té louže ale mě to bylo úplně fuk. Byl jsem úplně vyřízený...
  ,,Ale notak! Vždyť jsi udělal jen pár koleček v chůzy!" Povzbuzoval mě stále dokola.
  ,,To je mi jedno! Už nemůžu..." Vydechl jsem. Byl jsem na tom s fizičkou prostě už dost mizerně. Podepsal se na mě chlad, nedostatek sunce a jídla, zoufalost a beznaděj.
  Do očí se mi nahrnuly slzy. Jsem už jen prostě živá zdechlina... Mým posledním úkolem už je jen chcipnout...
  Ale Alexei se rozhodně nemínil vzdát a stále do mě hučel. A i přes to, že mě to dost otravovalo, jsem byl i částečně rád. Nebyl jsem tu opét sám... Nebylo tu opět takové ticho...
  ,,Měl by ses víc snažit... To nemáš nic, pro co bys to dělal?" Zamumlal trochu zklesleji. Trochu mě jeho tón hlasu zarazil. Za celou tu dobu se nepřestal usmívat ale teď...
  Povzdechl jsem si, zhluboka se nadechl a opět vstal. Železné okovy mé zesláplé tělo táhly opět k zemi ale já odolával a znovu se rozešel po malé místnosti. Nemohl jsem moc daleko od té zdi. Ty řetězy nebyli nekonečné.
  Nikdy by mě nenapadlo jak těžká chůze může být...
  Donutil jsem se přes soustředěný výraz usmát. ,,Pro tvůj úsměv..." Zamumlal jsem a Alexei se celý rozzářil.

<◇>

  Opět si mě odvedl do té jeho laboratoře. Rozhodl jsem se stále předstírat, že jsem moc slabý na cokoliv, ale už to nebyla tak moc pravda.
  Když my znovu přivazoval ruce, chtěl jsem se bránit. Ale Alexei měl zase pravdu. Když ukáži, že znova sílím, přestane mi dávat jídlo a možná mě i zmlátí.
  Dnes to však neprobíhalo tak, jako už několikrát předtím. Když se ke mě otočil, měl opět v ruce injekci ale tentokrát byla prázdná...
  Viděšeně jsem na něj hleděl a čekal, co si na mě připravit tentokrát.
  Sledoval jsem jak mi ji zapíchl do ramene. Neměl jsem odvahu se na to dál dívat a tak když se ta nádobka začala plnit mou krvý, zatl jsem zuby a odvrátil pohled. Byl to strašně nepříjemný pocit... Bohužel to tím nekončilo...

<◇>

  Když mě znovu vhodil dovnitř, nebyl jsem schopný se ani zvednout a dolést na tu deku. Hučelo mi v hlavě, srdce mi bušilo jako snad ještě nikdy, bylo my špatně a zatmívalo se mi před očima.
  Celý jsem se klepal a neustále sebou v křečích škubal. Jak tohle mám přežít..? Bolelo mě snad všechno...
  ,,Musíš vstát." Ozval se vedle mě opět Alexei. Ani jsem neztrácel čas nad odpovědí. Chtěl jsem jen umřít. Pak bych měl konečně klid.
  ,,Musíš vstát." Ozval se znovu. ,,Nesmíš se vzdávat! Ethan by si to přál..."
  ,,Ethan je mrtvý!" Zařval jsem na něj a zapřel se o ruce. Po krku my pomalu ztékala zpěněná krev. ,,Je mrtvý a já jsem taky! Ve chvili kdy jsem se sem dostal jsem zemřel! A ty taky tak už to konečně vzdej!" Trochu jsem se uklidnil a opět se položil na chladnou zem. ,,Odsud není úniku..."
  ,,Je. Vždy je cesta. Ty se jen nechceš snažit." Naštvaně jsem zvedl hlavu a upřel podrážděný pohled na Alexeie. Stál tam a díval se mi přímo do očí s odhodlaným výrazem ve tváři.
  ,,Já, že se nesnažím?" Zavrčel jsem potichu. Těžce jsem se postavil na nohy a vycenil zuby. ,,Já že se nesnažím?! Ty nevíš co jsem si prožil! Ty nevíš, co jsem si musel vytrpět. Ty vůbec NIC NEVÍŠ!" Zařval jsem na něj a najednou jsem si uvědomil, že stojím nad ním s napřáhlou pěstí.
  Překvapeně jsem ustoupil a pohledl na mé, teď již roztřesené ruce. Zhluboda jsem dýchal a snažil se uklidnit. Stáhl jsem doteď vztyčené uši. Oči se mi začaly plnit slzami. Málem jsem mu ublížit za to, že se mi snažil pomoct...
  Pomalu jsem k němu zvedl roztřesený pohled a chtěl jsem se mu začít zběsile omlouvat ale úplně jsem strnul, když jsem uviděl jeho...
  Úsměv..?
  ,,No vidíš že to jde!"

Takže...
  Ten "bonus" je v uvozovkách z určitých důvodů takže se nebudu zlobit, když si toto nepřečtete. Není to povinné, bude tu jen pár blbostí...

  Takže...
Chtěl jsem sem prostě dát pár obrázků, které vím že do příběhu asi nijak nenacpu...

Jako první tu mám jeden obrázek. Kreslila jsem to v době, kdy jsem začínala kreslit na tablet takže to není nic moc...

Taky se tomu z nějakého důvodu upravila barva přotože originál nemá takovou agresivní barvu...

  Můj první pokus o tuhlectu, asi všemi nenáviděnou postavu v této knize...
  Kdyby někoho zajímalo, kdy jsem to kreslila, tak to bylo 16.6.2018

  Mám tu potom i novější verzi. Taky jste si jistě všimly, že ho Spring nazívá On, a dalšímy podobnými názvy. Je to proto, že když jsem toto vymýšlela, nečekala jsem, že se to bude tak líbit a že to tak natáhnu...
Proto jsem mu také žádné jméno nedala. Takže...
  Můžete mi napsat nějaké jméno (prosím aby to byli spíše cizí jména nebo klidně i vámi vymyšlená) a když se mi bude nějaké líbit, tak ho tak pojmenuji XD

  Tento obrázek je z 15.2.2019 a tělo nemá, protože jsem byla líná ho kreslit celého....

Řekla bych že docela rozdil v mém kreslení né?

  Taky tu mám pár čmáranic ze školy ke kterým jde říct pouze toto:
Nuda+škola = nedopadá to moc dobře...

Tady je vidět můj oblíbenec XD
Je to prostě takové mé malé sluníčko... Už mi mnohokrát pomohl z depresí...

  A...
Věc, kvůli které jsem toto dělala...

Sem nejde dát protože bych to nejprve musela dát na youtube a to ani za nic.
Můžete být rádi, šlo o moje chvilkové šílenství, které by vám stejně nejspiš vypálilo oči...

Takže toto je vše. Tleskam těm, kteří to dočetly až sem.