,,Fajn." Zavrčel nakonec a otočil se k ní zády. ,,Vem ho na nádraží. Schválně, jak ti ta tvá pomůcka pomůže."
  ,,Ano." Řekla jen, popadla mě za límec a už mě táhla do jiného temného tunelu. Skákal jsem za ní jen po jedné noze, protože mě ta druhá pořád bolela.
  ,,Co to děláš?" Zavrčela a otočila se na mě. Překvapilo mě to, podjela mi packa a já spadl na zadek. Nejspíš si toho všimla, protože se sklonila a chytila mě za tu bolavou nohu. Téměř okamžitě jsem vykřikl bolestí.
  ,,Buď zticha." Zasyčela a já k sobě pěvně sevřel zuby, když mi tu věc z nohy vytáhla. Po tváři mi tekly slzy, ale už jsem jen seděl a v tichosti trpěl.
  Ona odhodila kus skla, co mi z nohy vytáhla a pokračovala dál v cestě.
  ,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se náhle, když jsme už byli téměř na konci. To jsem poznal podle stále se přibližujícího se světla, díky kterému jsem už viděl lépe. Stále jsem trochu kulhal, ale už to bylo lepší.
  Překvapilo mě to. Pokusil jsem se zamyslet. Maminka mi říkala mnoha jmény, ale cítil jsem, že ani jedno z nich není to správné. Nemohl jsem si vzpomenout.
  Po tváři mi stekla slza. Zapomněl jsem...
  ,,Neříkej mi, že nevíš, jak se jmenuješ!" Pohrdavě se usmála a otočila hlavu tak, aby na mě mohla přes rameno pohlédnout.
  Sklonil jsem pohled k zemi. Cítil jsem se strašně. Nevěděl jsem jak se jmenuji. Když jsem nad tím přemýšlel, nemohl jsem si vzpomenout na to, kde jsem předtím bydlel. Dál jsem myslel. Nemohl jsem si vybavit její tvář...
  Ne! Musím si vzpomenout. Pořádně jsem se zamyslel. Jenže místo toho, abych uviděl její milou tvář, s věčně sklopenýma ušima a láskou v očích jsem viděl jeho...
  Vysokou svalnatou postavu s hrdě vztyčenýma ušima, zářícíma zelenýma očima a s holí v ruce. Už jsem viděl, jak se napřahuje, že mě tou holí praští, když v tom mě z toho zachránil její hlas.
  ,,Vnímej sakra!" Zakřičela mi do ucha až jsem sebou trhl.
  ,,Fajn." řekla, když si byla jistá, že už jí poslouchám. ,,Já jsem Lola. A tobě budu říkat třeba...
Spring. Jako jaro. Platí?" Spring. To se mi i celkem líbilo. Horlivě jsem přikývl a usmál se na ní. S ní to však ani nehlo a znovu se vydala chodbou. Pospíchal jsem za ní. Nechtěl jsem být pozadu, nechtěl jsem, aby znovu křičela. Nebylo to nic příjemného. A také jsem nechtěl zůstat v té tmě sám.
  Když jsme dorazili ke konci tunelu, objevil se přede mnou další podchod. Tento byl ale víc osvětlený a lidé tudy procházeli tam a zpět. Pořád dokola.
  Nikdo si nás nevšímal. Jakoby jsme tu nebyli. Jako vždy...
  Ona zamířila na jednu stranu a já opět pospíchal za ní. Nevěděl jsem, kde se teď nacházíme, tady jsem v životě nebyl.
  Náhle se ozval strašný zvuk. Hrozně mě bolely uši a já měl pocit, že se dokonce třesou stěny. Nikdo z kolemjdoucích tomu zvuku nevěnoval moc pozornost a ani Lola se tím nenechala zastrašit.
  Já se však bál. Takový zvuk jsem nikdy neslyšel. Ve strachu jsem se pevně chytil Loliny nohy. Ona na mě překvapeně pohlédla a zeptala se i celkem příjemným hlasem...
  ,,Ty jsi nikdy neviděl, ani neslyšel vlak?" Já jen zavrtěl hlavou. Tak takhle se ten zvul jmenuje? Byl otřesný. Co ho jen mohlo způsobit?
,,Já se bojím. Co to je?" Zašeptal jsem. Lola jen rázně zavrtěla hlavou a prudce škubla nohou, takže jsem ji musel pustit a skončil jsem opět na zemi.
,,Tohle už nikdy nedělej!" Zavrčela na mě a šla dál. ,,A teď pojď! Čeká tě práce!" Rychle jsem se rozběhl za ní. Nechtěl jsem být sám. Nevěděl jsem, jak bych se dostal domů. Bylo tam tolik tunelů a tolik tmy...
  Jistě bych se tam ztratil. Doběhl jsem Lolu až u schodů. Podíval jsem se ven. Ty domy jsem vůbec nepoznával. Jestli jsem předtím nebyl ztracený, tak teď už jsem... Tyhle budovy byly ještě větší než tamty...
  Na chvíli jsem se i zděsil, že jsem v úplně jiném méstě, ale tak dlouho jsme snad v těch tunelech nešly...
  ,,Tak pojď!" Zavolala na mě Lola. Raději jsem za ní došel. Stála u zdi a čekala tam na mě. Neklidně přitom házela ocasem ze strany na stranu. Zrovna tam nikdo nebyl.
,,Takže hele," začala, když jsem k ní doběhl, ,,víš kdo byli ti lidé, kteří vylezli z toho auta, když jsme se potkali?" Zeptala se mě a já zavrtěl hlavou. Opravdu jsem to nevěděl, věděl jsem jen že jsou nebezpeční.
,,Fajn... A víš alespoň co dělají?" Zeptala se mě trochu naštvaně. Nevěděl jsem úplně, jak odpovědět, ani proč byla naštvaná. Co jsem pokazil..?
,,Ubližují?" Zkusil jsem to. Tak jsem to viděl já. Nevěděl jsem, co přesně dělají, ale věděl jsem, že jsou nebezpeční. Lolu to celkem překvapilo.
  ,,Ano, Springu. Správně. Ubližují, hodně. Říkají si policisté." To slovo... To přece znám!
  ,,Maličký, kdyby jsi někdy potřeboval pomoct, jdi na policii. Tam ti pomůžou." Vřele se usmála a objala mě.
,,Ale máma říkala, že policisté jsou..." Dřív, než jsem to mohl doříct, mě přerušila Lola.
,,Ne, Springu. Vyber si. Budeš věřit mně, nebo té osobě, co jí na tobě nezáleží?" Po tváři mi začali stékat slzy. Jak si tohle může vůbec dovolit říct!
,,Ne! Mojí mamince na mně záleželo!" Vykřikl jsem, až Lola stáhla uši dozadu. Zavrčela na mě a chytila mě za šálu, aby si mě k sobě přitáhla.
,,Tak poslouchej, ty škvrně rozmazlený. Všichni jsme na ulici, kvůli tomu, že nás naši rodiče nechtěli. Smiř se s tím a přestaň už konečně fňukat!" Zůstal jsem na ní vystrašeně hledět. Bál jsem se jí.
Bál jsem se toho jejího zlého pohledu.
  Když mě pak po chvíli pustila, nečekal jsem to, a dnes už po několikáté, jsem skončil na zemi. Nebyl jsem schopný skoro dýchat, jak jsem se bál.
  Lola se na mě přiměřeně podívala a řekla ,,Vzchop se, za chvíli tu bude vlak a my musíme z těch lidí něco vymanit. Nebo chceš snad krást?" Rychle jsem zavrtěl hlavou, setřel si z očí slzy a postavil se.
  Udělám cokoli, ale krást nebudu!