Cítil jsem jak mě někdo hladí po zádech a hlavě. Bradu jsem měl opřenou o hruď a půlkou těla a hlavou jsem se o něco opýral.
  Cítil jsem jak mě jedna ruka objímá okolo ramen a podepírá mě a druhá se otírala o moje rameno a hladila mě. Bylo to tak... tak příjemné. Tak nepoznané...
  U ucha mi znělo zvláštní, jakoby klapyvý zvuk který vybroval tím, o co jsem se opíral hlavou.
  Jakoby z dálky ke mě doléhaly tlumené a tiché hlasy. Když jeden z nich mluvil, klapavý zvuk u mé hlavy byl tlumený, skoro jako by se zastavil.
  Začala se mi projasňovat mysl. Začal jsem si uvědomovat co se stalo a také mi došlo, o co se to opírám...
  O Naomi. Pořád jsem jí seděl v klíně a ona tiše předla, to bbl ten zvuk. Nevím jestli hlazením po mé hlavě uklidňovala mě, nebo sebe ale bylo to příjemné.
  Mluvila s tím bílím králíkem. Mic se mi nelíbilo, o čem spolu mluví... Mluvili totiž o mě...
  ,,Asi už chápu proč se k ostatním takhle chovat..." Šeptal zrovna ten králík. Ucítil jsem jak Naomi lehce přikývla.
  ,,Bál se, že mu budou znovu ubližovat..." Potvrdila Naomi. Byla už o poznání klidnější ale pořád byla v jejím hlase slyšet starost. Starost o mě... Jak dlouho jsem byl mimo?
  ,,A-ale proč mi teda pomohl? Vždyť přesně tohohle se bát!" Vykřikl až jsem sebou mírně trhl. Bolela mě hlava a na chvíli mi z toho začalo pískat v uších.
  Ucítil jsem jak si Naomi opřela o mou hlavu bradu a přitiskla mě víc k sobě. Bodlo mě u srdce když jsem si vzponěl že přesně takhle mě vždycky držela máma...
  ,,Myslím... Že se ani tolik nebál ran, jako spíš té zrady. Psychycká bolest bolí víc a déle, než ta fyzická." Měla mě přečteného jako knihu... Bylo to tak, zvláštně divné a zároveň příjemné, že mě alespoň někdo chápe... ,,Víš, docela mi ho připomýnáš."
  ,,Vážně?" Neznělo to moc důvěřivě a nadšeně... Kdo by také chtěl být jako já, že? Smutně jsem si povzdechl, naštěstí si toho nevšimli.
  ,,Když jsem ho poznala venku, byl malí, vystrašený a..." Povzdechla si. ,,Potřeboval někoho, komu by věřil. Nevím co se tam stalo když jsem tam nebyla ale podle všeho mu moc ublížili..."
  ,,Zajímalo by mě, co se stalo jeho rodičům..." Zamumlal ten králíček zamyšleně. Bolelo to. Hodně. Naomi měla jako vždy pravdu. Tohle bolelo víc...
  Pomalu jsem otevřel oči. Díval jsem se přivřenýma očima na její růžovou srst na rukou. ,,Zemřeli..." zašeptal jsem chraplavě. Strašně mě bolelo v krku jak jsem ho měl úplně vyschlí.

  Maminka byla mrtvá a otec... Ten pro mě také. Naomi si mě od sebe odtáhla aby se na mě mohla podívat. Otřásl jsem se trochu zimou a podíval se do jejích starostlivých očí plných slz.
  ,,Ach Springu!" Vykřikla a pevně mě objala. Uteklo mi tiché zaskuhrání.
  Tohle. Hodně. Moc. Bolelo...
  Naomi hned pochopila a přestala mě drtit v obětí. ,,Promiň." Zašeptala se slzami na krajíčku. ,,J-já se o tebe tak bála!" Pohladila mě po tváři. Sklopil jsem pohled. Připadal jsem si najednou tak malí.
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem trochu chraplavě. Mluvilo se mi těžko. Ona mi pozvedla bradu rukou a přitiskla svůj nos na ten můj...
  Překvapeně jsem na ní zůstal civět. ,,Jsi pro mě jak mladší bráška." Zašeptala a po tvářích jí začali stékat slzy. ,,Tohle už mi nikdy nedělej!"
  Znovu mě objala, tentokrát ale opatrněji. Tohle obětí jsem jí oplatil. Bylo mi strašně líto toho, jak jsem se k ní předtím choval.
  Překvapeně jsem nadskočil jak překvapením, tak trochu i bolestí když jsem zaznamenal, že se mi něco obmotalo okolo boku. Překvapeně jsem se na toho králíčka podíval. Proč mě sakra objímá..?
  ,,Jsem rád že jsi v pořádku!" Usmál se. Pořád trošku v šoku jsem mu položil tlapku na rameno. Mohl být tak o půl roku mladší než já a přesto jsem si připadal o tolik starší... Možná to i způsoboval fakt, že jsem byl skoro o hlavu vyší. Naomi zese o dost převyšovala mě.
  ,,Díky, Nikolasi." Zašeptal jsem ochraptěle jako bych snad měsíc nepil. On se na mě překvapeně podíval.
  ,,Za co?" Zeptal se s nakloněnou hlavou. Jak moc mi tím připomínal mě. Pokud on měl být já, co za roly jsem hrál já?
  Enárda? Lolu? Rous? Shadowa? Pokud ano... Budu lepší než oni, i když jen v tento moment.
  ,,Že jsi se pro mě vrátil... Pomohl jsi mi i když jsi mě tam mohl nechat." Trochu rozpačitě se pousmál a poškrábal se na zátilku.
  ,,Vždyť ty mě také a také jsi nemusel a navíc..." Lehce do mě strčil až jsem zaúpěl polestí. Za co?! ,,Tys na tom zkončil hůř!" Zasmál se. Taktéž jsem se pousmál.
  ,,Tohle už nedělej." Zamračil jsem se po chvíli a mnul si bolavá žebra. Doufám jen, že nemám nic zlomeného.
  Nikolas se jen pousmál a seskočil z postele zpět na zem. Naomi mě pomalu posadila vedle mě a já při tom zatínal zuby bolestí. Jak jsem se předtím dostal až sem to nechápu...
  Naomi se mě zkoumavě prohlédla. ,,Kde tě to bolí?" Zeptala se. Chtěl jsem pokrčit rameny se slovem: ,,Hádej" ale to byl dost špatný nápad.
  Z ramen mi totiž vystřelila ochromující bolest. ,,Všude..." Procedil jsem skrze zaťaté zuby a snažil jsem se bolestí nevykřiknout. Naomi se zamračila.
  ,,Bylo od tebe hezké, že jsi Nikolasovy pomohl ale měl sis to víc promyslet." Pokárala mě. Nikolas se posadil na postel vedle mě a upřel na mě své velké modré oči.
  Opatrně jsem zvedl ruku a s pohledem už námířeným k Naomi jsem ho cvrnkl do čumáku. Okamžitě se po mě se smýchem ohnal.
  ,,Nebyl čas přemýšlet." Odpověděl jsem a skusil se pomalu se zadrženým dechem narovnat. Má záda hodně protestovala ale nakonec se mi to překvapivě povedlo. Úlevně jsem vydechl.
  ,,Za chvíli bude večeře..." Poznamenala zamyšleně Naomi. To jsem byl mimo opravdu celý den?! ,,Jak to uděláme s jídlem? Nic navíc mi jistě nedají."
  ,,Můžu vzít svou porci a dát jí Springovy. Já to jeden den vydržím." Usmál se vedle mě Nikolas. Tohle mě překvapilo. Proč by to dělal? Musel mít jistě velký hlad!
  Ukázal jsem k druhé posteli. Naomi se na ní nechápavě podívala, došla k ní a zvedla to jediné, co na ní bylo, polštář. Překvapeně vykulila oči.
  ,,Občas jsem líný jít do jídelny." Pousmál jsem se a pokrčil rameny. ,,Au..." Sykl jsem. Na tohle si asi nezvyknu...