Nakonec se však odtáhla a upřela na mě své velké oči. Tlapkou mi pozvedla bradu aby jsem se jí díval do očí a druhou opatrně natáhla někam do prava za mou hlavu.
Najednou jsem sebou prudce trhl. Celým mým uchem projela bolest...
Uši jsem rychle stáhnul a uhnul jsem hlavou z jejího dosahu. Ona si jen smutně povzdechla.
,,Springy, proč si to děláš? Proč si takhle ubližuješ?" Odtáhl jsem se a pohled zabodl do země. Nemohl jsem se jí dívat do očí. Prostě to nešlo...
,,J-já... Já si to zasloužím." Fnukl jsem a rychle schoval obličej do dlaní. Znovu jsem ucítil jak mi Naomi položiva packu na ruku.
,,Ne Springy. Nic takového si nezasloužíš." Promluvila klidným hlasem. Proč se na mě nezlobý? Měla by být naštvaná za to co jsem dělal! Měla by být naštvaná za to, co jsem udělal jí...
,,A-ale..." Začal jsem trochu zmateně ale ona mě utišila přiložením jednoho prstu na můj čumák.
,,Žádné ale Springy. Ať už jsi udělal cokoli, nemůžeš si takhle ubližovat! Vždyť se tak můžeš i zabít!" Slyšel jsem v jejím hlase naléhavost a hlavně plno starosti...
Opravdu i přes to všechno mě má ráda? Může to být vůbec ještě pravda? Takovou zrůdu jako jsem já přece musí všichni nenávidět...
,,Já... Já provedl jsem hodně... hodně špatných věcí..." Zašeptal jsem tiše. Zase jsem si připadal jako ten malí, vystrašený králíček, který se teprve před pár dny ocitl na ulici. Tehdy jsem se ale řídil máminými slovy...
Naomi si vedle mě povzdechla a vstala. Pomalu jsem vzhlédl k její natažené ruce.
,,Polez, ta zem je dost studená." Když jsem na ní jen dál nehnutě hleděl, povzdechla si a dřív než jsem stihl cokoliv namítnout mě popadla pod rameny a zvedla na nohy.
Pořád ještě byla větší než já ale ani já už jsem nebyl takový zakrslík jako kdysy...
Pořád držíc mě za ramena si mě celého prohlédla. Já jí pouze sledoval úzkostlivým pohledem. Viděl jsem jak se donutila usmát a zamrzelo mě, že se kvůli mě musí takto přetvařovat...
,,Vyrostl jsi." Konstatovala a přejela mi rukou přes rozcuchané vlasy dávajíc si pozor, aby se nedotkla mého ucha. ,,A to o dost..."
Sklopil jsem pohled. Tahle konverzace byla tak... tak... Ani neznám žádné slovo které by tohle vystihovalo ale bylo to zbytečné. Nevěděla co říct.
Odstrčil jsem její ruku. ,,Měla bys jít..." Zamumlal jsem a otočil se k ní zády. Cítil jsem jak se mi její pohled vpíjí do zjizvených zad a raději jsem zavřel oči.
,,Nikam nejdu." Ucítil jsem jak mě opatrně pohladila po zádech. Povzdechl jsem si. Proč všechno musí jít tak těžce?
,,Proč jsi se vrátila? Mělas možnost mít rodinu. Někoho, kdo tě miluje a stará se o tebe..." Zašeptal jsem tiše.
,,Já už mám rodinu." Řekla a mě bolestně bodlo u srdce. Přesně tohle jsem tehdy řekl Enardovy... ,,Jsi pro mě jako mladší bratr Springy a já ti přece slíbila, že tě neopustím."
,,Zahodila jsi jedinečnou šanci..." Pokračoval jsem zarputile.
,,Tak ať si jí vezme někdo jiný. Já o ní nestojím!" Řekla a chtěla mě znovu obejmout. Uhnul jsem jí a posadil se na postel.
,,A já si jí nezasloužím..." Prohlásil jsem sklesle.
,,Ach Springu..." Zamumlala a sedla si vedle mě. Ucítil jsem, jak si okolo mě obmotala ocas. ,,Vždycky jsi dokázal všem odpustit. Odpustil jsi i Lole, a co všechno ti udělala? Tak proč nedokážeš odpustit sám sobě?" Upřela na mě své velké oči a já si náhle znovu připadal jako tehdy, když jsem jí poprvé potkal...
,,Já nevím..." Řekl jsem upřímně. ,,Někteří si odpuštění nezaslouží..."
,,Ale ty mezi ně nepatříš." Řekla rozhodně, tak, že bylo slyšet že nepřijímá žádné další námitky. Povzdechl jsem si ale růstal jsem sticha. Takhle jsme se tu mohli dohadovat ještě dlouho...
,,Springu?" Ozvala se po chvíli ticha. Přes ramono jsem se na ní podíval ale nepromluvil jsem. Ona vstala, došla až ke mě a pak, dřív než jsem si stihl uvědomit co dělá...
...Mě znovu silně objala. ,,Moc jsi mi chyběl." Zašeptala. Do očí se mi znovu nahrnuli slzy ale i tak jsem se musel usmát a obětí jí oplatit.
,,Ty mě také..."

<◇>

,,Notak Springy, alespoň to zkus!" Protočil jsem očima. Nechtělo se mi ale Naomi slovo Ne, zřejmě neznala.
,,Nechce se mi." Zavrčel jsem a rozhlédl se po jídelně. Opět jsem seděl dál od ostatních, ale tentokrát jsem neseděl tak úplně sám. Naomi vedle mě si flustrovaně odfrkla.
,,Já tě nechápu! Nejdřív ve svém pokoji brečíš že se chováš strašně a je ti to líto a pak, když máš šanci to změnit tak neděláš vůbec nic. Tak co tedy chceš?!" Vyjela po mě šeptem. Překvapeně jsem zamrkal.
,,Já..." Začal jsem ale pak jsem se zasekl. Vím vůbec co chci? Nechci se už přetvařovat... Nechci, aby se mě báli. Nechci jim už ubližovat ale zároveň...
Můžou pak Oni ubližovat mě. Co když se my budou chtít za to všechno pomstít? Co když se vše vrátí do původních kolejí?! Zas pro ně budu jen hadr...
,,Co já?" Promluvila Naomi a já svěsil uši. S pohledem zabodnutým do země jsem tiše a smutně pronesl.
,,Bojím se..." Přiznal jsem. Cítil jsem na sobě její překvapený pohled. Pevně jsem k sobě stiskl víčka.
,,Čeho se..."
,,Bojím se toho, co příjde, až opět ukáži svou zranitelnost. Až odhalím svá citlivá místa. Zaútočí, tím jsem si jist. Budou se chtít pomstít. Budou ze mě opět chtít udělat svého otroka... Já už tohle nechci! Já..." Zasekl jsem se. Proč ti, které nejvíce milujeme nám způsobují nejvíce bolesti? Kolikrát už jsem na tohle doplatil? Vždy jsem někomu věřil. Svěřil jsem se mu a pomáhal. A jak to vždycky dopadlo?
Pomalu jsem k ní zvedl teď již prázdný pohled. ,,Já už to nedokážu." Promluvil jsem možná chladněji než jsem zamýšlel.
,,Springu..." Chtěla něco říct ale zarazil jí můj rychlé pohyb. Prudce jsem vstal a vydal se pryč. Bolelo mě u srdce když jsem jí nechal zmatenou za svými zády.
Už to neumím... Létalo mi hlavou. Už se nezvládnu nikomu svěřit...

Tak... A je to konečně tady. Spring se pomalu ale jistě zase trochu mění. Kdo se na tohle těšil? 😅