Ten den jsme z pokoje ani nevylezli. Zůstali jsme spolu a tiše si povídali o všem možném. Shadow se ze začátku ostýchal se mě zeptat na nějaké podrobnosti ale nakonec i u něj zvítězila zvědavost.
  Teď, když už jsem to všechno řekl, to pro mě nebyl takový problém. Byl jsem rád, že se mohu s někým bavit.
  Shadow byl mým věkem trochu překvapený. Přeci jen, bylo mi šest, i když jsem byl strašně malí. Mě zase překvapil Shadow. Bylo mu osm. Jen o dva roky starší než já a přesto o tolik větší...
  A také se uměl chovat jako všichni ostatní, které jsem kdy potkal a těm mohlo být klidně i patnáct...

<◇>

  Dny se pro nás staly rutinou. Ráno snídaně. Potom jsem musel do "školy," což bylo peklo. Při obědě jsem Shadowovy vždy něco sehnal a k večeru mě Shadow učil různé tryky.
  Jak být při krádežích téměř neviditelný, jak na sebe neupoutat pozornost a tak dál.
  Utekl už čtvrt roku a venku začal podzim. Teď, kdy se můj život ustálil a díky mým, stále se zlepšujícím dovednostem jsem měl i dostatek jídla, jsem konečně přestával být tím zakrslím, vystrašeným králíčkem.
  Šel jsem zrovna po chodbě, která mě dovedla až k jídelně. Shadow se mnou nešel, musel něco vyřešit ale pravdou také bylo, že už jsem jeho ochranu nepotřeboval. Alespoň né tolik, co dřív.
  Došel jsem do jídelny a rovnou jsem se postavil do fronty. Stal se z nás takový dvoučlený tým. Navzájem jsme si důvěřovali a pomáhali jsme si ale jinak jsme si každý šel svou cestou.
  ,,Ahoj Springu." Usmál se na mě ten, co stál přede mnou ve frontě. Ani jsem si ho nevšiml... Taktéž jsem se na něj pousmál.
  ,,Cole." Pokýval jsem hlavou. Byl to ten černý kocourek s modrýma očima co jsem ho tehdy potkal, když my Shadow koupit tu modrou mikinu, kterou jsem stále nosil. ,,Jak se vede?"
  Stali se z nás celkem dobří přátelé. Ano, vím co jsem si slíbil ale od té doby co jsem byl se Shadowem se vše obrátilo k lepšímu. Doopravdy. Shadow z toho sice nebyl příliš nadšený ale to my bylo jedno. Už nade mnou neměl moc, vlastně jí mít nikdy nechtěl. Nelíbilo se mu to. Se mnou to udělal jenom z donucení. Ale ani jeden z nás toho nelitujeme.
  Tehdy, když se skoro zhroutil potom, co mě donesl na pokoj... Důvod proč se choval tak divně... Viděl tam jak se ostatní chovají ke svým otrokům... Nechtěl být, jako oni...
  ,,Jde to." Odpověděl Cole. Zamračil jsem se. Už jsem ho znal dost na to, avych poznal, že mi lže.
  ,,Už zase ti ubližuje?" Kocourek se na mě smutně podíval. Rád bych mu pomohl ale, i přes to že jsem byl větší než dřív, pořád jsem byl celkem malí.
  Teď jsem si připadal jako bych se díval na sebe sama před asi půl rokem. Vystrašený, nejistý...
  Cole si od té otrávené kočky vzal chleba a polívku a rychle se s ní rozběhl pryč aby mu jí nedej bože někdo nevzal. Povzdechl jsem si. Nenechá mě mu pomoct protože neví, že může žít i lépe. Bez toho aby ho jeho Pán stále mlátil. Oficiálně jsem Pána také měl, ale nikdo nevěděl jak to mezi námi bylo doopravdy. Byli jsme přátelé, né pán a otrok.
  Došel jsem k pultu a řekl své jméno. Když se ta kočka otočila pro polívku, bez mrknutí oka jsem vymrštil ruku a během sekundy popadl čtyři kusy chleba. Nikdo si ničeho nevšiml, jako vždy. Mě ještě nikdy nechytili.
  Hned po obdržení polévky jsem se vydal pryč. Tu teplou vodu jsem jednoduše vypil a to co už jsem nechtěl jsem prostě položil na stůl okolo kterého jsem právě procházel. Stejně se mi z toho zvedal žaludek, kdo ví, co tam dávali...
  O pár sekund později se za mnou začala ozívat hádka kdo si tu polévku zaslouží víc. Protočil jsem očima. Pořád tu byl nedostatek jídla ale já byl v pohodě. Po cestě jsem ukusoval jeden z mých úlovků. Mě ten výměný obchod nezajímal. Párkrát jsem tam už s Shadowem byl ale nic moc zajímavého se tam sehnat většinou nedalo.
  Otevřel jsem dveře od našeho pokoje a všiml si Shadowa jak leží na posteli a spý. To bylo pro něj typické. Obzvlášť když celou noc procamral někdy venku. Mě to bylo jedno, to byla jeho věc. Položil jsem svou kořist na malí stolek u postelí a sám si lehl na tu svou.
  Rozhodl jsem se že ho budit nebudu ale on se stejně o chvíli později zbudil. Rozespale se rozhlédl po pokoji.
  ,,Dobré odpoledne šípková růženko." Neodpustil jsem si poznámku. On si pro sebe něco zavrčel a posadil se.
  ,,To je zase co?" Zeptal se a já protočil očima. Vždy mě zaráží že ani něco tak známého nezná. Ane nemohl za to, celí život strávil tady... Já měl alespoň těch pět let domov...
  ,,Ale nic." Zavrčel jsem a uchopil jeden chleba. ,,Nemáš hlad? Oběd jsi už prošvyhl." On po něm rychle chňapl ale já ucukl. ,,Pomalí." Usmál jsem se.
  ,,Nějak si trofáš prcku." Zavrčel a vstal. Raději jsem mu ten chleba dal. Přeci jen, pořád byl o dost větší a silnější než já. I když vím, že by mi skutečně nikdy neublížil. Ale poprat se a přimáčknout ke zdi uměl... A až moc dobře...
  ,,Tak promiň, mám dnes jenom dobrou náladu." Pokrčil jsem rameny. On se na mě zkoumavě podíval mezitím co žvíkal kus chleba.
  ,,Pořád nemůžu pochopit kde bereš tu svou dobrou náladu..." Zavrčel ale měl pravdu. Ani já sám jsem to nevěděl ale nějak zvlášť mě to nezajímalo. Zatím co já byl většinou v pohodě, to on byl pořád podrážděný.
  ,,Co se děje? Poslední dobou se chováš tivně." Konstatoval jsem zamyšleně. Nebyl třeba nemocný? To by mohl znamenat konec... Tady se o takové véci moc nezajímali. Akorád měli o jeden problím míň... Při vážnějších a nakažlivych nemocích děti prý dokonce odstraňovali samy. Co na tom však bylo pravdy to nevím... Naštěstí se tu moc nakazit nedalo...
  ,,Chci odsud už konečně vypadnout!" Zavrčel. To mě překvapilo.
  ,,Proč?" Mě osobně to tu nevadilo. Teď, když mi konečně ti dva dali pokoj tu byl klid. Nemusel jsem všude možně hledat jídlo a doufat, že přežiju noc. Nemusel jsem se prakticky o nic starat. Konečně jsem si alespoň trochu užíval dětství. Bavil jsem se se svými vrstevníky a nemusel se všeho bát...
  ,,Proč?! Ty se ještě ptáš proč?!" Vyjel po mě náhle až jsem sebou překvypeně trhl. Co to do něj zase vjelo?