Ucítil jsem, jak mě pomalu vzala ze zadu za ramena jednou rukou, druhou opatrně vzala mé uši a odsunula je na stranu. ,,Kdo ti to udělal?"
  Při jejích slovech jsem sebou trhl. Slyšel jsem v jejím hlase vztek. Ale né takový, na jaký jsem už zvyklí. Mluvila tak chladně až mi z toho přejel mráz po zádech.
  ,,J-j-já... Já ne-nemůžu..." Dostal jsem ze sebe. Oči se mi opět zalili slzami. Neměla to vidět.
  Cítil jsem jak mi prsty se zataženými drápy přejela po jedné, z mnoha jizev, kterými byli mé záda pokrytá. Ucítil jsem lehounkou bolest když se dotkla jedné jen pár dní staré a rychle jsem se jí vyškubl.
  Když jsem se pak na ní otočil, mračila se. ,,Jak to "Nemůžeš?!" Proč mi nikdy nechceš nic říct Springu?!" Přikrčil jsem se. Začínal jsem z ní mít strach. Takhle se ke mě nikdy nechovala...
  ,,J-j-já..." Nedokázal jsem ze sebe dostat ani jedno pořádné slova. Naomi náhle přivřela oči.
  ,,Lola." Téměř to jméno vyplivla. Z jejího podání to zněla skoro jako nadávka... Řekla to s takovou nenávistí...
  ,,Bella měla pravdu! Neměli jsme jí vůbec dovolit si tě nechat! Byla nepředvídatelná! Nebezpečná pro všechny! Co jsme si vůbec mysleli když jsme jí tě nechali?! Bylo mi hned divné že by se o tebe dokázala postarat..." Během jejího proslovu nepřestávala pochodovat po místnousti. Já byl jak jen to šlo natisknut do rohu místnosti. Teď mi připadala ještě víc nebezpešná než naštvaný Enárd.
  Ani jsem moc nevnímal Co říkala ale to, jak to říkala. S takovou nenávistí a vztekem... Bál jsem se. Takovou jí neznám. Ani tehdy, kdy Bella s Lolou nemluvily nepřestávala být milá. Vzpoměl jsem si co o tomto místě všichni říkali. Nejprve jsem si myslel, že si to vymysleli ale teď si tí už nejsem tolik jistý...
  Je to místo, kde každého zlomý. Místo, z kterého už se nikdy nevrátíš stejný.
  Děje se toto právě Naomi? Mění se? Ale pokud i někoho tak hodného tahle budova zničí, co se stane se mnou..?
  Náhle se však otevřeli dveře. S nadějí jsem se tím směrem podíval. Stála tam vysoká černá kočna s bílími packami a tváří, s černými vlasy a šedýma očima a hlavně s nechápavým výrazem ve tváři. Mery. Má jediná záchrana...
  Rychle jsem vystartoval z rohu a pevně se jí chytl přičemž jsem se celý třásl. Opravdu jsem se bál...
  Pevně jsem sevřel víčka k sobě a nevšímal si ničeho. Lehkých doteků na má odhalená ramena a záda, tichých hlasů které na mě mluvili. Ničeho. Soustředil jsem se pouze na své srdce. Bušilo jak splašené.
  Ale dokud ho stále budu mít a budu se jím řídit, nemůžou mě změnit.
  Nezmění mě!
  ,,Nezměním se..."

<◇>

  Ležel jsem tiše na tvrdé matraci. Přes ramono jsem měl přehozenou kočičí packu a za mými zády jsem slyšel tiché oddechování. Nebyla to však Naomi nýbrž Mery. Z toho Naominýho výbuchu jsem nebyl schopný ani mluvit a tak Mery nakonec oznámila, že pro dnešek budu spát s ní.
  Jenže já spát nemohl a obzvlášť né, když jsem vyděl na druhé straně místnosti dvě fialové oči, které mě pozorovali.
  Měl jsem přes obličej přehozenou ruku a tak Naomi nevěděla, že jsem taktéž vzhůru. Nepozorovala mě však naštvaným pohledem, že jsem od ní utekl. Ne, byla smutná...
  Náhle se sbalila do klubíčka jako obyčejná kočka a tiše si pro sebe povzdechla. ,,Ach Springu, moc mě to mrzí..."
  Nastražil jsem opatrně uši. Vím že je špatné takto odposlouchávat ale já musel. Byl jsem až moc zvědavý...
  ,,Musel sis toho tolik prožít a já, místo abych ti pomohla, tě jenom děsím..." Slyšel jsem jak vzlykla. Chtěl jsem vstát, dojít za jí, obejmout jí a říct že je to v pořádku. Že se nic nestalo. A také jsem to udělat chtěl! Ale ve chvíli, kdy už jsem se chystal zvednout si mě podvědomě do objetí přitáhla Mery.
  Byla silný. Nedrtila mě ale nemohl jsem se z jejího objetí vymanit aniž bych jí vzbudil. Tak jsem pouze tiše zašeptal.
  ,,Vždyť mě neděsíš, pomáháš mi a..." Zarazil jsem se. Kromě pravidelného oddechování Mery jsem slyšel i druhé, s občasným popotáhnutím. Byl jsem příliš pomalí. Naomi už spala.
  Trochu jsem posmutněl. Nechám jí spát. Řeknu jí to zítra.

<◇>

  Pomalu jsem otevřel oči a překvapeně zjistil, že na posteli ležím sám. Zvedl jsem se do sedu a rozhlédl se po místnosti.
  Kousek od sebe jsem uviděl černou hlavu v šedém obleku se sukní který tu měli všechni dívky. Mery ke mě byla zrovna zády ale Naomi jsem nikde neviděl.
  ,,Mery?" Oslovil jsem černou kočku která se na mě okamžitě otočila. ,,K-kde je Naomi?"
  ,,Neboj se. Šla ven. Prý, aby tě znovu neděsila." Usmála se na mě ale já okamžitě poznal, že s tím úsměvem něco je. Teď jsem tomu ale nemohl věnovat pozornost.
  ,,Cože? Ne! Ona mě neděsí!" Vykřikl jsem a rychle vstal z postele. ,,Musím jí..." Bílá packa mi zatarasila cestu. Nechápavě jsem se na Mery podíval.
  ,,Springu?" Posmutněla a já se pomalu začal bát toho, co řekne. ,,Mám ti od Naomi něco vyřídit."
  ,,A-a-a t-to je c-co?" Vykoktal jsem úskostlivě. Začínal jsem se bát. Ale tenhle strach byl jiný. Teď jsem se nebál někoho. Teď jsem se bál O někoho.
  ,,Dnes je Adopční den a ty," zarazila se ale mě už začínalo docházet co tím myslí.
  ,,Ne..." zašeptal jsem a začal jsem pomalu couvat.
  ,,Ty se tam máš jít hlásit." Oznámila mi rozhodně.

  Říkala jsem, že Lola není uplnej svatoušek...
  A co si o tom myslíte? Že by se od tamtud Spring dostal? Co by jste si přáli vy?
  + Váš názor na nový Cover? Ráda si dám tu práci a dělám si je sama.