Seděl jsem u jednoho stolu. Vedle mě seděla zamyšlená Naomi a naproti nám zase Mery. Tiše jsme jedli každý ponořený do svých vlastních myšlenek.
  Nevím nad čím přemýšleli oni, ale já byl zoufalí. Neměl jsem kam jít. Vrátit se do svého pokoje jsem nemohl. Né, když tam byl on. Bál jsem se, že když by mě někdo našel mimo pokoj, že by mi...
  ,,Springu?" Oslovila mě Naomi až jsem sebou trhl. Rychle jsem se však uklidnil a otočil se na ní přičemž jsem naklonil hlavu na stranu a pokusil jsem se na ní usmát.
  ,,Kam vlastně teď půjdeš?" Zeptala se mě jako by snad uměla číst myšlenky a můj strojený úsměv zmizel. ,,Je mi jasné, že ti někdo zase ubližuje. Jinak by ses nebál vejít do vlastního pokoje. Kdo to je? Tvůj spolubydlící?" Zeptala se.
  Pomalu jsem přikývl. ,,A řekneš mi Kdo to je?" Zeptala se potichu. Rychle jsem zavrtěl hlavou a ona si smutně povzdechla. ,,Chápu, že se bojíš ale musíš mi to říct! Chci ti pomoct."
  Kdybych jí to řekl, naštval by se. Našel by mě a ublížil by mi. Ublížil by mi a né jen mě. Naomi neví, kdo to je. Čeho je schopný. To nevím ani já... Nechci jí ztratit. Je jediná, kterou ještě mám...
  Vlastně mi nic moc ještě neudělal ale stejně... Co když? Nemohl jsem to ryskovat. Nebyl by nikdo kdo by mi pomohl.
  Z očí se my při té představě, že bych o ní přišel tak, jako o maminku, začali koulet slzy. ,,Naomi, p-prosím..." Zašeptal jsem zoufale. Potřebuju jí. Bez ní bych...
  Byl bych ztracený. Je jediná, která mě má ráda takového, jaký jsem. Do ničeho mě nenutí, nenadává mi a neubližuje mi za každou malou chybičku. Ani Lola, ani Rous na mě nebyli takto hodný...
  Bez ní... Bez ní bych byl nic. Navžda ztracen. Já jí potřebuju...
  ,,Springu neplač." Zašeptala a rychle si mě přitáhla do obětí. ,,Nemusíš mi to říkat dobře? Najdeme jiné řešení..." Ucítil jsem jak zvedla hlavu. Nejspíš se podívala na svou černobílou kamarádku.
  ,,Co kdyby jsi bydlel s námi, maličký?" Ozval se milí hlas té černobílé kočky. S ještě trochu uslzenýma očima jsem na ní pohlédl. To myslela vážně? Mohl bych? ,,Se mnou a Naomi, co ty na to?"
  Byl jsem tak rád! Nemohl jsem tomu ani uvěřit! Usmál jsem se tak, jak už dlouho ne. Nefalšovaným, pravým úsměvem.
  ,,Děkuji!" Vykřikl jsem a skočil Mery do náruče. Překvapilo jí to, ale obětí mi váhavě opětovala. Sklonila se ke mě a zašeptala.
  ,,Nemáš vůbec zač, maličký. Ale prosím, nešlo by to příště trochu tišeji?" Zasmála se.
  Okamžitě jsem se od ní odtáhl a rozhlédl se po jídelně. Všichni na nás koukali.
  Trochu rozpačitě jsem se poškrámal na temeni hlavy. ,,Promiň." Zamumlal jsem v odpověď.
  ,,Tak pojďte." Zasmála se Naomi a zvedla se od stolu. ,,Jdeme do pokoje." Zavelela pořád příjemným a trochu i pobaveným hlasem a nabítla mi packu. Tu jsem okamžitě přijal a vydal jsem se za ní.
  Když jsem se pak otočil, zjistil jsem že Mery s námi nejde. Lehce jsem zatahal Naomi za ruku aby spomalila. ,,Proč Mery nejde?" Zeptal jsem se a nahnul hlavu na stranu. Ona si pouze povzdechla.
  ,,Příjde později. Ještě musí něco zařídit." Odpověděla mi a táhla mě dál pustou chladnou.
  ,,A-aha..." Zašeptal jsem spíše už pro sebe než pro kohokoliv jiného. Naomi mě mezitím dovedla k jejich pokoji. Vedle něj bylo číslo 16. Musím si ho zapamatovat, jinak ten pokoj už nikdy nenajdu...
  ,,Tak, jsme tu." Řekla Naomi a vešla dovnitř. Pomalu jsem jí následoval. Pokoj vypadal téměř stejně jako ten můj. Naproti sobě u zdí dvě postele, jedna malá skřínka a chladné, šedé zdi i podlava. Pouze oni neměli zatemněné malé okénko jako on... Nejspíš tu bylo všechny pokoje stejné.
  ,,Tady spím já." Řekla a sedla si na postel na které bych spal já, kdyby to skutečně byl můj pokoj. ,,A ty, ty budeš spát se mnou. Co ty na to?" Usmála se na mě a já nemohl jinak, než jí úsměv oplatit. Vypadá to, že se vše konečně obrací k lepšímu.
  Sedl jsem si vedle ní a pořád s velkým úsměvem jí opjal. ,,Jako předtím." Zašeptal jsem. Večery, které jsem ztrávil s Naomi a Bellou byli asi mé nejlepší chvíle a já nedovolím aby se to znovu pokazilo. Přeci jen, taky nebyla policie, která by nás opět rozdělila.
  ,,Ne," zašeptala Naomi a přitáhla si mě blíž k sobě. ,,Tohle bude lepší. Už nedovolím aby ti někdo ubližoval." Náhle mě chytila za ramena a otočila si mě k sobě čelem.
  ,,Springu," oslovila mě a já k ní vzhlédl. ,,Mám tě ráda a proto mi teď musíš slíbit, že pokud ti bude někdo ubližovat, řekneš mi to."
  Pomalu jsem přikývl. ,,Slibuji..." Zašeptal jsem po chvíli ticha. Přeci jen, chtěla mi pomoct... A teď, když budu bydlet a chodit s nimi, mě ti dva a snad i ten králík nechají být.
  ,,Fajn." Vydechla a prsty mi projela vlasy. Trochu to zatahalo jak jsem je měl zacuchané. Už nějakou dobu jsem neměl šanci se někde pořádně umýt a ta včerejší polévka která mi celá skončila na hnavě tomu asi také moc nepomohla...
  ,,Kdy si se naposledy koupal Springu?" Zeptala se mě Naomi skoro jako by věděla na co myslím. Pokrčil jsem rameny a omluvně se usmál. Opravdu jsem nevěděl. ,,Fajn... Tak si sundej triko." Řekla a vzala nějakou houbu u malého umyvadla, kterého jsem si všiml až teď. Nad ním bylo také malé zrcadlo. Byly tyhle věci i tam?
  ,,T-to je dobrý, půjdu se umýt sám. Jen mi řekni kde tu jsou sprchy..." Pokusil jsem se z toho vyvléknout.
  ,,Ale copak? Nestiď se a pojď ke mě." Zasmála se Naomi a já nasucho polkl. Pomalu jsem si přes hlavu přetáhl to kousavé šedé triko a s ušima připláclíma k zádům jsem se k ní pomalu vydal.
  ,,Pěkný přívěsek." Pochválila mi ten zub, který jsem měl na krku a přejela mi mokrou houbou po hlavě. Téměř okamžitě jsem se otřásl. Byla strašně studená ale držel jsem. Chtěl jsem to už mít za sebou.

<◇>

  ,,Hned vypadáš líp." Usmála se Naomi a já se oklepal abych ze svých vlasů dostal zbytky vody. ,,Sprngu počkej!" Zasmála se vedle mě Naomi. ,,Vždyť budu celá mokrá!"
  Také jsem se zasmál a rychle sákl po triku a tím jsem se otočil k Naomi zády.
  ,,Co to..." Až teď jsem si uvědomil svou chybu a rychle připlácl uši k zádům ale bylo pozdě. Naomi to viděla...