,,Ne! Tomu nevěřím! Bella by nikdy..." Začala Naomi. Nevím proč jsem to vůbec řekl. Měl jsem mlčet.
  Otočil jsem se a vydal se pryč. Ani si nevšimla že jsem odešel... Povzdechl jsem si, měl jsem mlčet.
  Šel jsem po prázdné chodbě a tak jsem si dovolil zamyslet. Naomi Lolu nazvala zlodějkou ale ona nekradla...
  ,,To se nestane! Neznáš mě! Jsem teď jiná!" Vzpoměl jsem si na Lolina slova když se tehdy s Bellou hádali... Co tím jen mohla myslet?
  Proč to vůbec řeším? Vykašlala se na mě, už jí asi nikdy neuvidím...
  Nadrnuli se mi slzy to očí a já rychle zatřepal hlavou abych se zastavil dřív, než by se mi začali vsakovat do srsti. Stýskalo se mi po ní, i po tom všem.
  Náhle mě z přemýšlení vytrhla rána jak jsem do někoho vrazil. Jen tak tak jsem se udržel na nohou a zatřepal hlavou.
  ,,Moc se omlouvám." Zašeptal jsem a vzhléhl. Už zase jsem do někoho vrazil, musím si dávat větší pozor.
  Přede mnou stála ta černobílá kočka, která mě dovedla do jídelny. Překvapivě se na mě usmála.
  ,,Ááá, zase ty, maličký? Vůbec nic se neděje. To se stává." Usmála se na mě mile ale já v tuto chvíli neměl moc náladu se bavit s kýmkoli. A obzvlášť né s nějakou kočkou...
  Pokýval jsem tedy hlavou a chtěl se vydal dál svým směrem a ona se zase otočila svým, když tu se chodbou náhle ozval Naomin hlas.
  ,,Springu?!" Rychle jsem se otočil. Běžela za mnou. ,,Springu počkej!" Vykřikla. Nechtěl jsem s ní mluvit a proto jsem se rozběhl opačným směrem ale za rameno mě popadla bílá packa.
  Nestihl jsem se vykroutit a Naomi už byla u nás. ,,D-díky Me-Mery." Poděkovala zadíchaně té černobílé kočce, která mě stále držela.
  ,,V pořádku. Kdo to je?" Zeptala se ta kočka, zřejmě Mery. Naomi se na mě podívala a pak dlouze vydechla. Její otázku přešla a rovnou upřela svou pozornost na mě.
  ,,Springu, proč jsi mi utekl?" Dala si ruce v bok.
  ,,Stejně si myslíš své..." Zašeptal jsem v odpověď a pokusil se jí vykroutit. To mě už ale Naomi držela za ramena a otočila si mě čelem k ní.
  ,,Co tím myslíš?" Zeptala se. Cítil jsem jak mi její ruce tlačili na ramena. Byl jsem nucen se jí podívat do očí.
  ,,Podle tebe je Bella dokonalá. Tobě nikdy neublížila! Ale poté co jsi zmizela se změnila! Kopala do mě a nadávala mi!" Zrychleně jsem dýchal a snažil se uklidnit. Musel jsem uhnout pohledem už zamlženým od slz.
  Když jsem pak opět pohlédl na Naomi, měla v očích slzy stejně jako já. Okamžitě mi to bylo líto. Neměl jsem to řìkat.
  Co se to děje? Nikdy jsem takhle na nikoho nevyjel! Nikdy jsem se takhle necítil. Byl jsem z toho celý zmatený...
  Nešťastně jsem si sedl na zem a chytil se za delší srst podél mé hlavy. ,,Co se to děje..?" Šeptal jsem potichu.
  Naomi si ke mě klekla. ,,Opravdu mě to mrzí Springu..." Zamumlala. Já se na ní ani nebyl schopný podívat. Ublížil jsem jí! To jsem nechtěl...
  ,,J-já, já nechtěl... Co se to děje?" Zašeptal jsem. Naomi na chvíli zvedla hlavu a kývla na tu kočku, která nad námi do teď stála.
  Ona pokývala hlavou a někam odešla. Naomi si povzdechla a sklonila se nade mně.
  ,,Víš Springu, život je někdy hodně krutý..." Začala ale já jí přerušil. Opět mě nepochopila!
  ,,Ne, t-to nemyslím... J-já, já nechtěl jsem takhle vyjet. Moc mně to mrzí!" Byl jsem zoufalí, nechtěl jsem se takhle chovat...
  ,,To nevadí, každému to někdy ujede..." zašeptala a přitáhla si mě k sobě. ,,Také mě to mrzí, všechno. Kdyby jsi nás nepotkal, jistě by ses měl líp."
  Popotáhl jsem ale musel jsem se pousmát. ,,Ne." Řekl jsem.
  Ona se na mě nechápavě podívala. Já se na ní trochu usmál, pokrčil jsem rameny a vstal. ,,Byli jste pro mě jako rodina. Jako rodina, kterou jsem nikdy neměl..." Lehce jsem do ní stršil.
  ,,Kdyby jsi žil s kýmkoliv jiným, měl by jsi mnohem snadnější život." Zašeptala Naomi a taktéž vstala.
  ,,Možná," pokrčil jsem rameny. Naomi se pousmála a já nechápavě naklonil hlavu na srtanu. Pousmála se a pokrčila rameny stejně jako předtím já.
  ,,Nemuhu sice všechny ty věci vrátit zpět, ale alespoň něco pro tebe můžu udělat..." Už jsem se chystal ptát "co to je?" když v tom vystřelila pryč.
  ,,Že mě nechytíš!" Zasmála se. Také jsem se usmál ale i přesto jsem zaváhal. Hra? To jsem nikdy nedělal...
  ,,Notak Springu! Ty se snad bojíš že jsem rychlejší?" Zasmála se. Bylo hezké, že se mě snažila rozveselet. Mohl jsem se za ní rozeběhnout, zase se smát. Jistě by to bylo bezva. Upřímě se smát, veselit se, na nic alespoň na chvíli nemyslet. Kdysi bych to i udělal ale teď?
  Ne. Nemohl jsem na nic nemyslet. Prožil jsem si toho asi moc na to, abych zvládl to všechno ignorovat.
  ,,Jsi rychlejší." Pokrčil jsem rameny. Byla to pravda. Nikdy bych jí nedohnal a kdyby mě nechala, nebyla by to žádná zábava ani tak...
  To dítě ve mě pomalu mizelo. Umíralo... Už to nikdy nebude stejné.
  Nechtěl jsem si hrát. Nemohl jsem se k tomu donutit. Pouze jsem se otočil a vydal se pryč.