Ten zajíc do mě nezapomněl při svém odchodu ještě kopnout. Přes všechnu tu bolest jsem to ale stěží cítil. Oproti tomu co bylo předtím to bylo jako pohlazení.
  Ten fialový medvěd se po mě při odchodu ještě otočil. Když však jeho pohled zabloudil ke mě, zděsil se. Rychle se otočil a odběhl za svým kamošem či co byli.
  Nechápal jsem, co ho tak překvapilo?
  Nebyl jsem schopný vstát nebo se dokonce pohnout a tak jsem pohledem zabloudil k dětem u stolů.
  Ti si však hleděli svého a když už o mě někdo zavadil pohledem rychle se obrátil a jedné holce se dokonce udělala špatně.
  Nechápal jsem. Bolest jsem pomalu přestával cítit. Až potom jsem si uvědomil že neležím jen v louži toho co zbylo z mé polévky.
  Zděsil jsem se když jsem okolo sebe uviděl krev. Nebylo jí sice moc, ale byla tu. Pomalu se míchala s louží chladnoucí polívky okolo mě. Pokusil jsem se zvednout a začínal jsem si uvědomovat ještě jinou věc. Nemohl jsem pohnout s rukou...
  Visala podél mého těla jako kus hadru a ať jsem se snažil sebevíc nemohl jsem s ní nic dělat. Byla necitlivá, jako by ani nebyla moje.
  Celého mě pohltila panika. Co když se to nespraví? Co když takhle už navždy zůstanu?! Já jí potřebuju! Co bych bez ruky dělal?!
  Vyškrábal jsem se na nohy a rozběhl se pryč. Nikdo mi nebránil. Netrvalo však dlouho a já se rozplácl na chodbě.
  Téměř okamžitě se ozval smých. Nevšímal jsem si toho a rozběhl jsem se dál. Očima zamlženýma od slz jsem skoro neviděl a tak jsem párkrát málem do někoho narazil.
  Po asi čtvrtém upadnutí jsem se konečně dostal do pokoje 111. Ani nevím, jak jsem ten pokoj našel... Rychle jsem za sebou zavřel dveře a vysíleně padl na matraci.
  Teď už jsem slzy nedržel a moje tělo opět pohltila bolest. Tiše jsem vzlykal a začínal jsem si i uvědomovat pramínek teplé krve který mi ztékal po tváři a i chuť krve v puse.
  Svou ruku jsem pořád necítil a do toho mě začínala dohánět všechna ta bolest. Každý sval v mém těle strašně bolel, kromě ruky kterou jsem necítil, a hlava mi třeštila.
  Něco takového se mi ještě nikdy nestalo a já se bál co to pro mě může znamenat. Opravdu můžu o tu ruku přijít...?
  ,,Nefnukej tu jak malý mimino..." Ozval se znuděný a trochu naštvaný hlas a já sebou polekaně prhl.
  Okamžitě jsem se začal rozhlížet ale nic a nikoho jsem neviděl. V tomhle pokoji bylo jen malé okénko, které bylo ještě k tomu něčím zakryté a tak tu nebylo skoro nic vidět.
  ,,K-kdo jste?" Zašeptal jsem a raději se přikrčil. Pohledem plným strachu jsem těkal z jednoho temného rohu do druhého. Nikde jsem však nic neviděl.
  ,,Ty jsi slepý či co?" Zeptal se hlas opět znuděně. ,,Stojím přímo před tebou."
  Vystrašeně jsem se podíval před sebe. Ve tmě se tam náhle objevili dvě rudé oči které na mě upřeně hleděli.
  Začal jsem couval po madraci až jsem nakonec narazil zády do chladné vlhké zdi. Strachem vytřeštěnýma očima jsem se díval přímo na to co bylo přede mnou.
  Nic než oči jsem neviděl ale i ty my připadali jak z nějaké něčím můry. Co jen to mohlo být za příšeru...?
  On, nejspíš potěšen mou reakcí se zákeřně usmál a tím odhalil své bílé zuby. Podle štičáků to musela být nějaká šelma...
  Začal jsem přemýšlet nad tím, zda jsem si nespletl pokoj nebo jestli tu třeba není víc pokojů se stejným číslem...
  ,,Ty budeš nejspíš můj nový spolubydlící." Řekla zubatá příšera znechuceně a udělala pár kroků ke mě. Konečně jsem začínal vidět jeho obrysi a překvapeně jsem zůstal sedět.
  Byl to králík, tak jako já. Jen byl zase o dost větší. Uši měl hrdě vztyčené a já si tak všiml že má v levém uchu velkou díru. Ofinu přes levé oko měl rudou stejně jako jeho oči. Měl na sobě jen kraťasy a na krku měl velký zub na provázku, velmi podobný tomu mému.
  Až teď jsem si na ten přívěšek vzpomněl a šokovaně si uvědomil že ho nemám na krku. Musel zůstat v mé šála...
  Ten králík barvy temtého popela se ke mě stále přibližoval. Možná to byl králík jako já ale měl dlouhé špičáky a drápy jako nějaká šelma. Jak to však bylo možné to jsem nevěděl.
  Pořád mi však připadal jako monstrum z té nejhorší noční můry. Bál jsem se ho a on to moc dobře věděl, a líbilo se mu to...
  Do téhle strašidelné situace se ozvalo to nejhorší co mohlo. Můj žaludek. Já vlastně skoro ani nejedl...
  On protočil očima a znuděně si založil ruce na hrudi. ,,To jsi nebyl na obědě?" Zavrčel. Já jsem sklopil pohled k zemi.
  Slyšel jsem jeho kroky jak šel ke mě. Raději jsem zavřel oči. Zastavil se kousek přede mnou. Ucítil jsem jak se svými drápy dotkl mé hlavy. Lehce to zatahalo.
  Vystrašeně jsem k němu vzhlédl. Držel v ruce nějakou nudli, nejspíš z té polévka...
  ,,Heh..." odfrkl si. ,,Takže byl." Vrátil se do temnoty ale o chvilku později od tamtud něco přilétlo.
  Jen tak tak jsem to chytil. Nechápavě jsem se na to podíval. Byl to chleba...
  ,,A už nefnukej." Zavrčel.
  ,,D-děkuji..." Zašeptal jsem zmateně, nevěděl jsem co od něj čekat. Už už jsem se chtěl do toho chlebu pustil když tu se z čista jasna objevil u mě.
  ,,Co máš s rukou?" Překvapeně jsem nadskočil až jsem ten chleba upustil a rozkašlal se. On ho zvedl ze země a došel až ke mě.
  ,,Nemůžu s ní hýbat..." Raději jsem odpověděl a přikrčil se. On se na mě podíval naprosto ledovým pohledem a pro sebe si zabrblal.
  ,,Nebudeš my tu dělat ostudu..." Dříve než jsem se stihl zeptat co tím myslel my do pusy nacpal ten chleba. Začal jsem prskat jak jsem se dusil.
  ,,Nech toho." Zavrčel a chytil mé rameno oběma rukama. Cítil jsem jak mi svýmy drápy zajel do masa v rameni ale skoro nic jsem necítil. Vystrašeně jsem se na něj podíval a on se zákeřně usmál.
  ,,Máš to vykloubené. Teď sebou nemel. Možná to trošičku štípne..." Při posledním slově se usmál snad ještě víc.
  ,,Tři." Pevně jsem zavřel víčka když začal odpočítávat.
  ,,Dva." Pevné jsem skousl i ten tvrdý chleba v mé puse. Bál jsem se toho až příjde slovo jedna ale to jsem ještě nevěděl že tak dlouho čekat nebude.
  ,,TEĎ!"

  ,,Áúúúúúú!!!!"

  Protože příští týden nejspíš nebudu na wifi, máte tu dnes ještě jednu kapitolu.😁