,,P-promiňtě..." Zašeptal jsem. Musel jsem to rysknout. Nutně jsem se potřeboval najíst.
  Ten šedý kocour se na mě překvapeně otočil. Mračil se. Na sucho jsem polkl. Ale né, udělal jsem chybu.
  ,,Co potřebuješ?" Zeptal se. Netvářil se ale moc nadšeně. Mám se ho vůbec zeptat?
  ,,U-už n-nic..." Dostal jsem ze sebe, v rychlosti se otočil a rychlím krokem se vydal pryč.
  ,,Ne počkej!" Ozval se další hlas. Ztuhl jsem. Pomalu jsem se otočil. Kráčel si to ke mě ten králík. Oproti němu jsem byl strašně malý. Vystrašeně jsem se přikrčil a zavřel pevně oči. Žádná rána však nepřišla...
  ,,Co to děláš?" Zeptal se nade mnou ten králík nechápavě. Vystrašeně a roztřeseně jsem se na něj podíval. On mě neuhodí?
  ,,T-ty mě ne-nepraštíš?" Zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
  ,,Proč bych proboha měl?" Zeptal se trochu šokovaně ten králík. Teď k nám došli i ostatní. Všichni se nade mnou tyčili.
  ,,Protože jsem vás vyrušil..." Zašeptal jsem a sklonil pohled. Cítil jsem jak mě pálí oči a tak jsem si je rychle protřel rukou. Dnes už žádné slzy.
  ,,Bože, jak si na takovou blbost přišel?" Ozval se ten bílí pes. Nechápavě jsem na něj pohlédl.
  ,,Co...?" Nechápal jsem. Proč se se mnou vůbec baví?
  ,,Ptám se tě, jak jsi..." Dřív než mohl pokračovat ho přerušila ta hnědá fenka položením své packy na jeho rameno. Potom ke mě došla a, aby byla stejně velká jako já, si klekla.
  ,,Ty jsi tu noví?" Zeptala se. Já jen mlčky přikývl. Asi budou starší než já...
  ,,Proč jsi tady?" Zeptala se znovu. Jak jsem jí na to měl odpovědět? Že mě unesli příšery? A odkud vlastně? Ne. Nesmí se dozvědět odkud jsem...
  Zavrtěl jsem hlavou. Nejspíš pochopila protože přikývla a narovnala se. ,,Co potřebuješ? Zeptala se s úsměvem.
  ,,Já..." Dřív než jsem stihl cokoliv říct se ozval můj žaludek. Okamžitě jsem se v těch místech chytil. Začínalo mi z toho být špatně...
  Ona se trochu pousmála a podala mi ruku. ,,Jdeme zrovna na oběť, půjdeš s námi?"
  Trochu jsem zaváhal. Vždyť jsem si slíbil že už nikomu nebudu věřit... Nakonec jsem ale její nastavenou ruku pevně stiskl. Budu opatrný ale oni vypadají jako dobrá parta.
  Chvíli jsme šli nějakými chodbami a já si snažil zapamatovat cestu. Bylo to však zbytečné, vůbec jsem se tady nevyznal...
  Nakonec jsme se objevili v celkem veliké místnosti. Všude byli stoly u kterých sedělo strašně moc dětí. Zůstal jsem na to překvapeně hledět.
  Bylo jich tu tolik. Tolik, kolik mi mohlo jakkoliv ublížit...
  Přitiskl jsem uši víc k hlavě, ten strašný hluk se nedal vydržet. Ruka, která mě předtím vedla náhle zmizela. Překvapeně jsem se po té hnědé feně rozhlédl a nakonec jí spatřil v nějaké frontě spolu s ostatními.
  Došel jsem až tam a stoupl si za ně. Nevšímali si mě, proč bych je taky zajímal...
  Fronta se pomalu hýbala až jsem se dostal k nějakému pultu. Za ním stála šedá kočka se znuděným pohledem.
  Podívala se na mě strze brýle a potom se opět podívala do papírů které držela v rukou.
  ,,Jméno?" Zeptala se znuděně. I tak jsem sebou vylekaně trhl. Byl jsem z toho všeho zmatený a nervorní.
  ,,S-spring..." Zašeptal jsem a ona se slovy ,,To je ale Jméno," my podala talíř s nějakou lehce obarvenou teplou vodou v které plavaly nějaké divné kousky a suchý kus téměř kamenného chleba.
  Nevonělo a ani to nevypadalo moc poživatelně ale já měl tak obrovský hlad že mi to bylo jedno.
  Dříve jsem byl schopný několik dní najíst a zvládl jsem to... Zvykl jsem si na pohodlí. Rozhlédl jsem se po místnosti ale nikde jsem nenašel místo kam bych se posadil. Tady si na něj opět odvyknu.
  Posadil jsem se do jednoho kouta na zem a talíř jsem si položil do klína. Cítil jsem jak příjemně hřeje. Kdy jsem měl na posledy teplý oběd? Zamyslel jsem se. Asi když jsem ještě měl rodinu.
  To už bylo dávno... Povzdechl jsem si a pustil jsem se do jídla. Moc dobře to nechutnalo ale bylo to lepší než nic.
  Stihl jsem však do sebe hodit jen pár lžic když mi někdo kopl do talíře a celý jeho obsah se na mě vylil.
  Překvapeně jsem vyjekl když mě téměř opařila vařící voda a hned na to jsem se rozkašlal jak jsem něco co bylo nejspíš v té polévce vdechl.
  Ještě při záchvatu kašle mě někdo zvedl ze země. Jakmile jsem byl schopný se sýpavě nadechnout jsem se podíval na toho kdo mě drží.
  Byl to fialový medvěd. Byl obrovský a svalnatý až jsem si chvíli myslel že je to dospělí. Díval se na mě naštvaným pohledem jeho dvou, téměř černých očí.
  Za ním postával se znuděným výrazem černý vysoký, ale né tak vysoký jako ten medvěd, zajíc. Ruce měl skřížené na prsou a trochu nervózně podupával svou velkou novou.
  ,,Ahoj prcku." Zasmál se ten medvěd. Celý jsem ztuhl. Podle jeho hlasu jsem poznal že ať už mi chtějí udělat cokoliv, líbit se mi to nebude.
  ,,Ty jsi tu nový takže ti vysvětlím pravidla." Slizce se usmál a já na sucho polkl. Bál jsem se toho co příjde.
  ,,Takže..." Dřív než stačil pokračovat ho přerušil ten černý zajíc za ním.
  ,,Moc se s tím se*eš." Zavrčel, došel až ke mě a vytrhl mě z jeho ruky. Druhou rukou mi sebral můj chleba který jsem stále svíral v rukou a který byl díky polívce celý promočený.
  Když ho měl jednoduše se mnou flákl o zem. Strašně to bolelo. Nezdálo se to ale měl sílu.
  Celé tělo mě brnělo a já jen stěží mohl dýchat. Ta bolest mě úplně ochromila. Mohl jsem tam jen ležet a snažit se jí vztřabat.