,,S tím klukem se bavit nebudeš." Řekla. Vzalo mi to dech.
  C-co? Proč?! Překvapeně jsem se na Lolu podíval. Stále se dívala tím směrem, kterým odešel. Přímo na tu budovu.
  ,,Musíš se naučit poznávat přátele od nepřátel." Řekla a přimhouřila oči.
  ,,Ale on je přítel! Pomohl mi, když jsem to potřeboval! A teď se se mnou rozdělil i o jídlo!" Vykřikl jsem zoufale. Snažil jsem se jí to vysvětlit. Lola se na mě však podívala s kamennou tváří.
  ,,Bavil se s tebou protože chtěl." Zavrčela nepřátelsky a já se přikrčil.
  ,,Pomohl ti, protože nevěděl, kdo jsi." Její hlas se stále stupňoval, ale i tak zůstával stejně chladný, to mě děsilo nejvíc.
  ,,Rozdělil se s tebou o jídlo, protože měl dost!" Konečně se na mě podívala a já měl chuť se zavrtat do země, jen abych utekl tomu vzteku v jejích očích...
  ,,Kdyby měl jenom pro sebe, tak si to nechá! Není to tvůj přítel! Kdyby jsi opravdu od něj něco potřeboval, vykašle se na tebe!"
Přikrčil jsem se ještě víc. Mé uši se už dávno dotýkaly země. Po tváři mi začaly téct slzy. To nebyla pravda... To nemohla být pravda! On by mi pomohl, jako předtím...
Lola se znovu podívala jinam.
  ,,Ne, tak to není..." Zašeptal jsem, ale v porovnání s Lolou to bylo téměř neslyšitelné. Zoufale jsem se toho držel. Potřeboval jsem někoho, na koho bych se mohl spolehnout. Potřeboval jsem přítele.
  ,,Tak ty mi nevěříš? Až zjistí, kdo jsi, vykašle se na tebe! Věř mi Springu. "Přátelé" tě využijí a pak tě odkopnou! Každý sám za sebe. To si pamatuj a teď pojď, je čas vrátit se domů." Řekla a aniž by se na mě podívala, otočila se a vydala se pryč.
  Naposledy jsem pohlédl směrem k té budově v marné snaze toho, abych uviděl pravdu. Skutečnou pravdu...
  Uviděl jsem ho. Seděl u okna a díval se na mě. Jakmile si všiml, že jsem ho zpozoroval, z tváře mu zmizel překvapený a zmatený obličej a vystřídal ho úsměv. Bylo však vidět, že je nucený...
  Usmíval se jen proto, abych si myslel že je šťastný, že mě vidí...? Sklonil jsem smutně hlavu. Měl jsem si toho hned všimnout.
Nevšímal jsem si, jak na mě zběsile mává, otočil jsem se a šouravým krokem jsem se vydal za Lolou...

<◇>

  Když jsme dorazili domů, byl už večer. Lola mě poslala dovnitř a někam odešla. Nebyl jsem dost silný na to, abych šel za ní. To, co mi dnes řekla, mě totálně dostalo.
Měla pravdu a já jsem měl být víc opatrný. I přes to, jak málo ho znám, mi už stihl ublížit.
  Bolelo to. Ale jinak, než když mě někdo praští... Tohle bylo mnohem horší. Bylo to horší, než tisíce takových ran.
  Měl bych být rád... Lola mě možná zachránila ještě před větší bolestí, než byla tato. Ale nebyl jsem schopný na tváři vykouzlit alespoň ten předstíraný úsměv, jako vždy předtím.
  Unaveně jsem se došoural k trubkám na kterých Lola spala. Měl jsem tam na zemi starou deku. Okamžitě jsem na ní lehl a zavřel oči.
  Chtěl jsem co nejdříve upadnout do té krásné říše snů, kde mě tyhle pocity nemohou pronásledovat. Kde na toto alespoň na chvíli zapomenu. Myšlenky mi v tom však bránily.
  Před očima se mi pořád vybavovala jeho tvář, v hlavě mi zněl jeho hlas, jeho úsměv, prostě on.
  ,,Ty? Co tu vlastně děláš? Dej mi už konečně pokoj!"
  Prudce jsem otevřel oči. Rozhlédl jsem se po místnosti. Jeho hlas byl tak živý, že jsem očekával, že bude stát někde nade mnou. Jenže tam nebyl.
  Byla tma. Asi jsem přeci jenom usnul. Znovu jsem si lehl, ale něco mi nedovolilo usnout.
  Uslyšel jsem divný zvuk... Chvíli jsem se ani nehl a jen se snažil určit, co za zvuk to je.
  Vzliky? To tu nebylo běžné... Muselo se stát něco hrozného!
  Pomalu jsem vstal a vydal se k tunelu, ze kterého se ty zvuky ozývaly. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem nakoukl za ten roh a spatřil Enarda se sklopenou hlavou a ušima a rukama zaťatýma v pěst. Byl očividně dost naštvaný. Před ním seděla Bella.
  To ona brečela. Vedle ní seděla Lola a utěšovala ji. I ona byla smutná, ale ne tolik jako Bella. To bylo poprvé, co jsem je od té hádky viděl spolu. Co se stalo...?
  Nikdy jsem Bellu neviděl smutnou a už vůbec ne takhle. Z toho pohledu mi bylo taky smutně. Nemusel jsem vědět, co se stalo, abych věděl, že je to hodně zlé...
  Enard pevně stiskl ruce v pěst a se zavrčením někam odešel. Bál jsem se ho, a teď ještě mnohem víc. Vypadal tak nebezpečně... Co by mi udělal, kdybych se mu dostal do cesty?
  Jakmile i jeho bílý ocas zmizel za rohem jedné z chodeb, rozběhl jsem se k nim.
  Bylo mi jedno, jestli mě od sebe odeženou, chtěl jsem Belle alespoň trochu pomoct. Když jsem k nim doběhl, silně jsem ji obejmul.
  Neváhala ani chvilku a taktéž mě pevně stiskla. Cítil jsem, jak moje tričko začíná vlhnout, ale zůstal jsem tam s ní. Ať už se stalo cokoliv, Bellu to hodně bolelo...
  Přes její vzlyky jsem uslyšel jedno jediné slovo. Bylo skoro nesrozumitelné, ale i tak jsem to jméno poznal.
  ,,Naomi..."