Moc se omlouvám. Byla jsem na výletě a pak na to zapoměla 😅
  A to jsem si to ještě včera připravovala abych to mohla dneska jenom vydat.
  No...
  Nepovedlo se, omlouvám se.

  Ležel jsem tam na chladné zemi. Z mých končetin pomalu mizelo teplo skrz krev, která teď byla snad všude. Viděl jsem rozmazaně, v uších mi tepalo ale...
  Bolest jsem necítil...
  Něco uvnitř mě mi říkalo, ať se nějak zachráním. Úplně to na mě řvalo. Snaž se! Dělej něco!
  Ale to jsem potlačil. Jen jsem se tiše pousmál a pohledl k nebi nade mnou.
  ,,Mami..? Odpusť mi..." Zachraptěl jsem a pomalu zavřel oči.

  ,,Zaine?" Ten hlas zněl jakoby z dálky...
  ,,Zaine. Kde seš?! Tohle není vti...
Pane bože!" Nějak jsem ten hlas nemohl určit...

  ,,Zaine slyšíš mě?" Ten hlas zněl zoufale...

  ,,Bude to dobrý, jen vydrž..." Co se to děje..?

  ,,Promiň, neměl jsem tě do toho nutit..." Do čeho..?

  ,,Prosím, poslouchej mě dobře? Hlavně se nevzdávej, jsem tu s tebou. Soustřeď se na můj hlas..." Tak proč mluvil tak tiše..?

  ,,Nebudeš tam muset jít, neboj. Jen neodchazej......" Kam bych měl jít....?

  ,,Zaine...?" Na koho to mluví?

<◇>

  Pomalu jsem otevřel oči. Kolem mě byla jen temnota. Zděšeně jsem se začal rozhlížet. Kde to jsem?!
  Když jsem opět otočil pohled dopředu, celý jsem nadskočil. Přímo přede mnou stál Murru...
  Takže... Tohle je jen sen? Chci se vzbudit! Prosím! Dřív než se něco stane...
  Jako bych to svímy myšlenkami přivolal, černota kolem mě začala postupně... Šednout.
  Vyděšeně jsem přitáhl kolena k hrudi a objal se rukama. Co se to děje..?
  Za Murruem se z té černoty začalo něco tvořit... Ani jsem se tomu v podstatě nedivil...
  ,,Tak... Co to bude tentokrát?! Tak už dělej! Chci už to mít za sebou..." Vykřikl jsem ale ke konci jsem už jen šeptal...
  Murru se ani nehl, jen tam tak dál stál ale... Viděl jsem ho každý den, ale teď vypadal jinak... Jeho oko nebylo bílé jako vždy předtím... Bylo zelené. Světle zelené bělmo a tmavě zelená duhovka...
  Měl svěšené potrhané uši a celkově byl takový divně schrbený... Jako by to ani nebyl on.
  Ty stíny za ním se sformulovaly do děsivě vyhlížejících oblud. Jakoby však nebyli prostorové... Měli velké zubaté tlamy a dlouhé ruce s ostými drápy. Byli celé černé, bez jediného detailu. Jako by to opravdu byli pouze stíny na šedé zdi...
  A vypadalo to, jako vy se smály. Šklebyli se a vydávali divné, až lehce děsivé zvuky... A Murru vypadal čím dál tím víc zdrceně. Jako by mu to snad...
  Ubližovalo... Ale vždyť to on je přivolával... Ne..?
  ,,Tati..?" Ozval se slabý dětský hlásek. Zněl vyděšeně ale... Byl mi nějak povědomí...
  Rychle jsem se začal ohlížet a všiml si, že nalevo ode mě bylo nějaká věc podobná obrazovce...
  Její okraje se jakovy měnili v mlhu... Obraz byl po stranách rozostřený a tak zvláštně vybledlý a celý obraz byl tak... Divně temny a děsiví...
  Neustále kmital ze strany na stranu jako by se rozhlížel. Úplně jako bych cítil ten strach...
  ,,Tati..? Tati!" Začínalo mi docházet, co to vidím... Ale nechtělo se mi tomu věřit...
  Najednou jako bych něco zaslechl a ten obraz se otočil tak, že měl před sebou dveře, které se pomalu otevíraly.
  ,,Tati..?" Pípl ten hlasek a pomalu se tam vydal. Ne! Nelez tam!
  Uviděl jsem malou ruku pokrytou žlutou srstí. Moji ruku... Jak jsem mu mohl něco taky nakázat? Byla to vzpomínka...
  Mohl jsem jen sledovat, jak pomalu vchází do místnosti a rozhlíží se. ,,Tati? Jsi tu..?" Začal ale v tom před něj, tedy přede mě, něco skočilo.
  Vyděšeně začal křičet a já se k němu přidal. Přímo přede mě skočilo něco obrovského a šedého. Ale to mě nezajímalo. Ta věc měla Murruovu masku...
  On se začal smát a já slyšel, jak mé dětské já začíná brečet. Nevím, kolik mi tehdy bylo ale byl jsem asi hodně malý...
  ,,Markusy?! Co to proboha vyvádíš?!" Ozval se další hlas a do místnosti někdo vběhl. Byla žlutá ale to bylo to jediné, co jsem z ni poznal. Byla úplně celá zamlžená, a nebylo to od slz... Celá místnost byla taková... Neurčitá. Jediné, co mělo ostré rysy byla Murruova maska...
  ,,Jen jsem mu chtěl ukázat masku démona nočních můr." Ozval se další hlas, tentokrát mužský... ,,Nic mu není, že?" Otočil se tváří ke mě a já cítil, jak se mé dětské já znovu začíná třást. Pořád měl na oblyčeji tu masku. A skrz díru v ní prozařovalo Zelene oko. Ne šedé...
  Po tvářích mi ztále stékali slzy.
  ,,To vidím." Ozvala se naštvaně a zklonila se ke mě. ,,Pojď sem broučku... Nic se neděje. Táta to tak nemyslel." Šeptala a vzala mě do náruče. Okamžitě mě zaplavila trocha úpevy a mé dětské já se jí okamžitě pevně chytilo. Já se jen objak pažemi a smutně hleděl před sebe. Taky bych chtěl od své maminky obejmout... Ale ta je navždy pryč...
  ,,Bože..." Zavrčel za jejími zády můj otec a sundal si tu masku. ,,Murru není ještě tak strašnej démon... Kdybys mě nechala tak bych mu vysvětlil že ve zkutečnosti je jen oběť!" Zaslechl jsem ještě jak si pro sebe něco brblá a pak vzpomínka zmizela. Nechápavě jsem tam jen stál. Jen oběť..?
  Takže odsud znám Murrua..? Já si ho nevymyslel? Nikdy mě nenapadlo si ho hledat...
  Najednou jsem si ale vzpoměl na toho Murrua, který stále stál napravo ode mě a rychle se na něj otočil. Úplně jsem ale ztuhl. Místo Murrua jsem tam stál já... Mohlo mi být tak osum...
  Za ním byli místo smějících se stínů jiné zrůdy... Viděl jsem tam Jeho... Ten fialový kocour teď vypadal ještě víc strašidelně...
  Byl tam taky Enard... Šklebyl se na mě a cenil naštvaně zuby jako by mě chtěl roztrhat... Na rukou měl řetězy...
  A nakonec, přímo nade mnou stál on... Šetivý, vysoký králík se zelenýma očima a hrdě vztyčenýma ušima. Můj otec...
  Všichni tři byly obrovští. Šklebily se, smály se a vrčely. Natahovali ke "mě" ty své pracky jako by mě chtěly chytit a už nikdy nepustit...
  A pak najednou obraz problikl. Nestál jsem tam já, ale Murru. Bez masky...
  Nebyl celý černý, jak to předtím vypadalo. Okolo pravého oka, které měl vždy za maskou, měl bílou srst... Jeho oko bylo nejspíš rudé ale to nebylo poznat. Měl ho přivřený a přes celou jeho tvář se táhly tři dlouhé šrámi. Stejně jak na jeho mazce. Na pravé straně mu chyběli i fousky a srst na tváři měl takovou... Jinou. Jakoby rozcuchanou... Nejspíš pod ní měl další jizvy... Popáleniny...

  Ti za ním se také změnily opět na ty černé stíny. A pak problikly znovu a znovu jsem tam byl já. Po tvářích mi ztékaly slzy...
  Takhle to chvílema blikalo. Jen jsem na to zůstal ztuhle hledět. I Murru vypadal zdrceně...
  Najednou se mu v ruce oběvila maska. Nevypadal nadšeně. Opatrně si jí třesoucíma rukama nandal. Opět najednou měl sve oko šedé a bezcitné...
  A když obraz opět problikl, mé já se tvářilo jinak. Naštvaně... Bezcitně.
  Neslyšně jsem zalapal po dechu. Maska. No jasně... Má kamenná maska před světem kolem mě...
  Jsem jako Murru... I to oko mám šedé...
  Zkrývám se pod maskou, aby mi už nikdo neublížil...
  (Trochu hlubší vyznam Murrua než ste čekali? 😂)

<◇>

  Třeštila mi hlava a slyšel jsem nějaké neustálé pípání. Bylo mi z něj snad ještě víc na nic. Chtěl jsem, aby přestalo. Nelíbilo se mi...
  Pomalu jsem otevřel oči ale hned je s nespokojeným mručením zase zavřel. Au... Světlo.
  ,,Zaine!" Ozvalo se nade mnou a na mě dopadl stín. Pomalu jsem pootevřel oči. Nade mnou stála máma...
  V očích měla slzy ale taky obrouvskou úlevu. Cítil jsem, jak mě vzala za ruku.
  ,,Zaine... Tohle mi nemůžeš dělat..." Zašeptala a začala brečet.