Ani nevím, co přesně se stalo... Matně si vzpomínám, jak se ke mě jeden z nich pomalu blížil. Nepamatuji si to, jak vypadal, zato si pamatuji jehlu, kterou poté vytáhl z kapsy.
  Chtěi mi její obsak rychle vstříknout do těla ale já se mu vyhl.
  Zaútočil na mě... Já... Já se jen bránil!
  Opětoval jsem jeho útok...
  ...Jen jsem se bránil...
  Ale bylo jich na mě moc a já neměl kam utéct. Nakonec mě přemohli...

<◇>

  Po tvářích mi ztékaly slzy. Bál jsem se. Zavřeli mě sem... Do téhle malé místnůstky.
  Ruce jsem měl natisklé na hrudi, jinak to ani nešlo. Tehdy mě uspaly a když jsem se probudil, zjistil jsem, že mi navlékly dost zvláštni oblečení které mi bránilo v jakémkoli pohybu.
  Triko, které jsem měl, mělo strašně dlouhé rukávy... Nadvakrát jsem je měl obmotané kolem hrudi a nemohl jsem tak pohnout rukama ani o kousíček...
  Na tom triku byly také zvláštní úchyty. Za ně mě tahaly řetězy, které končily až v krémoně zbarvených stěnách.
  Nemohl jsem se hnout... Mohl jsem jen sedět na té měké podlaze v prostředku místnosti. Okolo mě na zemi i na stěnách byli různé trhliny, z kterych vyčuhovala měká výplň...

  Byl jsem v pasti... Nemohl jsem se ani hnout, natož se odsud dostat... Byl jsem zoufalý...
  Co mi udělají..? Proč jsem tady zavřený? Ty trhliny jsem přece nemohl udělat já tak... Kdo? A proč tu vůbec byli? Proč mě sem zavřely? Co je tohle za místo..?
  Z přemýšlení a začínající paniky mě vyrušilo cvaknutí dveří. Viděšeně jsem sebou trhl a zvedl hlavu. Ve dveřích stál nějaký hnědý kocour. Měl na sobě modrou uniformu. Podrážděně hazel dlouhym ocasem ze strany na stranu a cukaly mu fousky.
  Cítil jsem, jak mě ovládá děs. Tyčil se nade mnou jako hora a já jsem se nemohl bránit...
  ,,Takže..." Zasyčel. ,,Budeš mi odpovídat na otázky a běda ti, zda mi budeš lhát!" Trochu jsem se přikrčil. Takhle ze země mi připadalo, že byla jeho srst nafialovělá... Jen při té představě mi přejel mráz po zádech.
  Co když je naživu..? Ne... To by nemohla být pravda! On je...
  Ale co kdyby to přežil..? Co když by si pro mě přišel? Ne! To nesmí! Já tam nechci zpádky!
  Asi to nebylo moc realné ale... Já se prostě bál! Panikařil jsem... A najednou mě z přemýšlení vytrhlo to, že se mi přímo před nosem něco mihlo.
  Vyděsil jsem se a reflecivně se po tom ohnal zuby. Překvapivě jsem se trefil a ten kocour přede mnou zařval.
  ,,Pust mě ty hajzle!" Zařval. Nevím proč měl svou ruku před mím obličejem... Třeba mě chtěl praštit...
  Zavrčel jsem a stisk zesílil. Naštvaně zaprskal a ohnal se po mě druhou rukou.
  Získal jsem jednu pořádnou ránu do čumáku a bolestně zasténal. Postil jsem ho a on rychle stáhl ruku zpakdy. Dovnitř vtrhli dva další se stejnymi uniformami.
  ,,Dejte tomu nahubek." Rozkazal naštvaně a já ztuhl. Ne! Znovu né!
  Odešli a já osaměl. Sklopil jsem hlavu. Po tvářích mi zacaly opět ztékat slzy. Že já se vůbec tehdy tomu kocourovy bránil... Měl jsem ho nechat mě zabít... Měl bych klid...
  Dveře se znovu otevřely a já zvedl oči od poškrábané podlahy. Ve dveřích stála nějaká další kočka... Tedy, zase kocour... Byl celý šedý a měl na sobě tmavé kruhové fleky. Měl kulaté uši a dlouhý hustý kožich. Díval se na mě modrýma očima. Nevypadal naštvaně...
  Pomalu ke mě došel a já se přikrčil. Raději jsem pevně zavřel oči a připravil se na další ránu.
  ,,Klid..." Zamumlal i docela příjemným hlasem... Odvážil jsem si pootevřít jedno oko a tak jsem uviděl, jak si sedá jen kus přede mně na zem.
  ,,Proč jsi zaútočil na mého kolegu?" Zeptal se. Zahleděl jsem se mu do očí. Nevypadal zle ale... To ten kocour také ne a jáký byl? Démoni si vždy umí hrát na nevinné beránky...
  Zamračil jsem se na něj. Proč bych mu měl věřit? Všichni dospělý jsou stejní. Neví, jaké to je žít na ulici a pohrdají námi. Myslí si, že ví všechno ale pravda je zcela opačná.
  ,,Nic nevíš." Zavrčel jsem na něj. Díval jsem se na něj nenávistnym pohledem. ,,Nemáte právo mě tu takhle držet! Nechte mě jít!"
  ,,Klid." Řekl stále klidně. ,,Máš pravdu," začal a já zvedl hlavu doufajíc, že mě opravdu pustí. Nevím, proč jsem si to myslel... Proč jsem byl tak najivní...
  ,,Nic nevím, proto tu právě jsem." Zamračil jsem se na něj. Takhle mě podvádět... ,,Jsem tu, abych ti pomohl."
  ,,To určitě." Zavrčel jsem. ,,Jste všichni stejní. Cokoliv vám řeknu použijete proti mě!" Zavrčel jsem.
  ,,Tak to není. Chci jen vědět, jak se to doopravdy stalo." Řekl stále klidně a já naklonil hlavu na stranu. O čem to mluvil?
  ,,Co..?" Dřív než jsem stihl dokončit větu se opět otevřely dveře. Jakmile jsem pohledl tím směrem, úplně jsem ztuhl...
  Ve dveřích stály dva vysocí psy taktéž v těch modrých uniformách a jeden z nich držel... Na sucho jsem polkl. Náhubek...
  Ten šedý kocour se na ně také podíval a poté se opět podíval na mě. Došel k nim a natáhl ruku. ,,Dám mu ho sám." Oznámil jim. Věděl jsem to... Nedá se jim věřit. Nikomu.
  ,,Máme přímí rozkaz od..." Začal jeden ale ten druhý ho dloubl loktem do žeber.
  ,,Jen ať to ukouše prsty jemu." Septl mu, narval ten železny košík do rukou tomu kocourovy a vypadl odsud i s tím druhým dřív, než by si to stihl ten kocour rozmyslet.
  Ten se pomalu otočil opět na mě a vydal se za mnou. Vycenil jsem na něj zuby. Budu se bránit! Nedám se bez boje!
  On se opět posadil na své místo a ten náhubek položil dál od sebe tak, abych na něj viděl. Nechápavě jsem zakmital pohledem mezi tím železným hnusem a tím kocourem. Naklonil jsem automaticky hlavu na stranu. Byl jsem zmatený...
  ,,Nejsi zvíře, žádný náhubek ti dávat nebudu." Pokrčil rameny. Možná jsem se mílil, mozná nebyl Tak zlý... Ale také to může jen hrát...
  ,,Takže, začneme od začátku... Já jsem Mark."

Já vím, že jsem asi hrozná, ale tohle se prostě píše samo...
Takže... Co si o tom myslíte? Jaký je podle vas Mark? Chce mu pomoct nebo to na něj jen hraje?