Večírek byl plný alkoholu, plného jídla a příjemné hudby. Muži se doslova mohli roztrhat jen, aby si mohli na pár minut urvat Effie k tanci a mít ji pro sebe.
S každým to vypadalo, tak nějak podobně, snažili se najít společné téma a poté ji zvali na skleničku, kterou Effie s největší slusností, až na pár výjimek, odmítla.
Ples se odehrával v Prezidentském paláci, který už dlouhou dobu nenaháněl lidem strach jen od pohledu, ale teď byl ztělesněním čehosi klidného. Sál se doslova hemžil lidmi, takže bylo skoro nemožné najít v něm nějakou známou tvář.
Effie držela v ruce již několikátou skleničku červeného vína a rozhlížela se s úsměvem kolem sebe. Nakonec byla ráda, že šla, připadala si najednou tak šťastná, možná to také bylo tím, že v sobě měla už pár skleniček alkoholu.
„Smím prosit?" Ozval se mužský hlas za jejími zády. Postával za ní vysoký a dobře stavěný muž středního věku, který se na ni pokřiveně usmíval. Byl opravdu pohledný, pomyslela si Effie okamžitě, ale přesto jí na něm něco nehrálo. I tak přijmula jeho pozvání k tanci a vzala ho za nastavené rámě, ale místo, aby ji odvedl na parket ji odvedl velkými dveřmi na obrovskou terasu a následně i o kus dál do zahrady k fontáně, která byla podsvícená tak, že hrála všemi barvami.
K fontáně sotva dolehla hudba zevnitř i tak se s ní muž začal pomalu pohupovat do rytmu pomalé písničky, která v povzdálí hrála.
„Moc vám to sluší, slečno Trinketová." Věnoval ji opět svůj pokřivený úsměv.
„Děkuji." Špitla nejistě. Přestože by kterákoliv jiná žena tuhle situaci považovala za romantickou jí vůbec romantická nepřišla, ale nevěděla proč, nejspíš to byl prostě jen další tanec s cizincem, který si snaží hrát na gentlemana jako ti před ním.
Najednou si všimla, jak se jeho dlaň posunula z beder na její zadek.
Uskočila od něj jakoby ji žahla medúza. „Co si to dovolujete?!" Prskala po něm.
„Ale noták, maličká." Uchechtl se a přitáhl si ji silně k sobě. „Jenom si to tady zpříjemníme." Porazil ji na štěrk a ona ztěžka padla na zem, přičemž si nemohla ani zmírnit dopad rukama, jelikož ji stále držel, takže dopadla tvrdě na kostrč, kterou si narazila.
„Nechte mě být!" Začala sebou všemožně mrskat a snažila se ho nakopnout, jak jen ji to dlouhé upnuté šaty s rozparkem dovolili. Do hlasu se jí vkrádaly hysterie, protože si i přes značný mlžný alkoholový opar uvědomovala, že se jí tu chystá znásilnit nějaký prasák. A pomalu ji začalo docházet, že většina z těch můžu, kteří s ní tančili se jí snažili vlastně svést. Bylo jí do breku a měla vztek. Ten prasák ji skrz rozparek na šátek vklouzl rukou do kalhotek.
Snažila se křičet, ale jakoby ji hlas uvízl někde na půli cesty, ale přesto se bránila ze všech sil. Najednou mu začala svou manikúrou škrábat po obličeji, což se zdálo jako účinná zbraň a tak mu pořádně seškrábala obličej, odpovědí jí bylo jeho bolestné hekání a taky to, že povolil stisk, konečně se dostala zpod něj.
Vyškrábala se na nohy a s hysterickým brekem se rozeběhla pryč. Jen tak tak se vyhýbala keřům a stromkům, když v tom zase vběhla na vyznačenou cestičku a srazila někoho k zemi.
Plíce ji pálili jako čert a ona se stále ohlížela, jestli ji ten uchylak nesleduje.
„Effie?" Promluvil najednou hlas, který patřil sraženému.
Otočila k němu hlavu a viděla před sebou na zemi Haymitche, který na ní zíral vyjeveně asi jako ona teď na něj.
„Co se ti stalo? Ty... Ty brečíš? Jsi v pořádku?" Začal jí zasypávat otázkama. „Proboha, ty krvácíš." Poukázal na její stehno, které teď čouhalo z rozparku šatů ven.
Effie jen vrtěla hlavou na každou z jeho otázek, přičemž nepřestávala hystericky vzlykat a už už se zase chtěla zvednout, aby mohla utíkat dál.
„Ne, ne, počkej prosim." Zadržel jí na zemi. „Uklidni se, dýchej hezky z hluboka, ano?" Hleděl ji zpříma do očí a snažil se jí uklidnit. „Ták, to je ono." Zastrčil ji rozcuchaný pramen vlasů za ucho a pak jí z vlasů vytáhl větvičku, přičemž z ní nespouštěl pohled. „A teď mi v klidu řekni, co se stalo." Promluvil na ní klidně, načež se roztřásla a znovu se rozvlykala. „Ne, ne, ne... Nebreč." Vypadalo to jakoby se snažil utišit malé dítě, které neutišilo ani lízátko.
„Pojď sem." Přisedl si vedle ní a vtáhl si jí do náruče. Hladil jí po zádech a kolébal se s ní ze strany na stranu, dokud se neutišila, i přesto ještě chvíli počkal než se jí znovu zeptal, co se stalo.
Effie se ještě chvíli tiše třásla v náručí, než mu tu hroznou věc odvyprávěla nakřáplím hlasem a choulila se mu v náručí.
Najednou ji Haymitch od sebe odstrčil a vyskočil na nohy.
„Ne, nechoď nikam prosím!" Vyjekla za ním hystericky.
Zastavil se a podíval se na ní něžným pohledem.
„Prosím, Haymitchi." Šeptla, zatímco stále seděla na zemi.
Měl nutkání se otočit a najít ho, ale zůstával stát na místě. Měl dilema, nevěděl, jestli ho má jít hledat, navíc by to bylo jako hledat jehlu v kupce sena.
Nakonec tam s ní zůstal, pomohl jí vstát a odvedl na nejbližší lavičku.
I na lavičce se choulila k němu a každou chvíli, když zavřela oči měla před sebou úchylný obličej toho muže.
„Na, vem si tohle, je chladno." Přehodil ji přes rameno svoje sako. Až teď si všimla, že je Haymitch naprosto střízlivý a přismyslech.
„Vlastně... Jsem s tebou chtěl mluvit, jenomže jsem dorazil teprve před chvílí a nemohl jsem tě nikde najít a tys mi najednou vběhla do náruče." Zavtipkoval, ikdyž nebyl nejlepší čas na vtípky. „Ale myslím, že na to není úplně nejlepší chvíle." Dodal ještě.
„Ne, řekni mi to." Šeptla a maličko se odtáhla.
Haymitch jí převyprávěl to, co se stalo v tu chvíli, kdy odjela z dvanáctky a samozřejmě nevynechal ani tu část se sestrou, načež se jí omlouval, že ji nechtěl lhát, ale že už je prostě takovej a že se nakonec do těch svých lži, pak zamotal sám. „A... No, taky jsem se cítil hrozně, když si odešla, cítil jsem hrozně zvláštní pocit." Nevěděl, jak ho nazvat.
„Stýskalo se ti." Usmála se na něj Effie. „Ach, Haymitchi, ty a ty tvoje lži... Nemůžu uvěřit, že je to tvá sestra! A já na ni byla tak ošklivá, to jsem asi moc dojem neudělala, že?" Zatvářila se provinile a najednou jakoby to byla Effie, tak jak ji všichni znali.
„Vlastně tě má ráda, trkchu jsem ji o tobě vyprávěl." Zatvářil se trochu nervózně. Hodně jí o Effie vyprávěl!
„Vážně? A co jsi jí vyprávěl?" Zeptala se zvědavě.
„Už si to moc nepamatuju." Mumlal a snažil se vyhnout jejímu pohledu.
Jen si povzdechla a usmála se, neměla v plánu to z něj tahat, když nechtěl.
Vzala jeho obličej do dlaní a otočila si ho k sobě. „Taky jsem o tobě vyprávěla, víš? Protože i mně se stýskalo." Šeptla a zlehka ho políbila na rty.