Ó pár týdnů později
V celém bytě panoval naprostý chaos a ona byla zrovna uprostřed seriálového maratonu, když se rozdrnčel zvonek nad dveřmi.
V naději, že je to objednané jídlo přeběhla k domovnímu telefonu a zvedla ho.
„Haló?"
„Ahoj!" Ozvalo se ve sluchátku hned několik hlasů, že neměla šanci ani poznat o koho jde.
„Uhm..." Zaváhala. „Kdo je tam?"
„Pusť nás nahoru." Řekl mužský hlas, vlastně skoro vždy měla problém poznat o koho se v domovním telefonu jedná, jelikož hodně zkresloval.
„To tu máme vystojet důlek nebo co?" Ozvala se v povzdálí uštěpačná poznámka Johanny Masonové, kterou poznala okamžitě aniž by musela váhat.
Srdce ji poskočilo náhlou radostí, možná tím, že doufala, že se v houfu hlasů přeslechla Haymitchův.
Okamžitě zmáčkla bzučák, aby je pustila nahoru. Za pár chvil už se ozývalo klepání na dveře.
Zarazila ruku jen pár centimetrů od kliky a ohlédla se po nepořádku, který v bytě měla. Do tohohle je přece nemohla pozvat! Ale to už se ozvalo další zaklepání a ona otevřela dveře, za kterými stala již zmíněná Johanna, Katniss, Annie a Peeta, ale po Haymitchovi ani stopy.
„Co vy tady?" Zeptala se okamžitě.
Všichni se po sobě zmateně podívali a pak Peeta poprosil, jestli můžou jít dál, aby nestáli ve dveřích, nezbývalo ji nic jiného než je pustit.
„Pořád je to čistší než u mě doma." Poznamenala Johanna se smíchem a uvelebila se do křesla, kde pod sebou našla nějaký pytlík od lupínků.
„Dáte si něco?" Zeptala se zdvořile, když se všichni usadili.
Všichni s úsměvem odmítli a tak si přisedla k nim.
„Tak co vás sem všechny přivádí?" Zeptala se znovu.
„Nedostalas pozvánku?" Oplatila ji Katniss otázku.
„Na co? O ničem nevím."
„No, možná bys mohla zkusit prohledat támhle ten štos pošty." Kývla Johanna k hromádce dopisů.
Effie vypadala pořád zmateně, ale i tak se vydala k hromádce a začala ji prohrabávat. A opravdu tam pozvánka byla. Šlo o ples, který by se měl konat každý rok v tentýž datum, kdy před čtyřmi lety skončilo povstání, ve kterém každý z přítomných hrál svou roli.
Ještě jednou přejela pozvánku očima.
„Plutarch na tom trval, všichni jsme pozvání, jako čestný hosté, samozřejmě nemusíš jít." Vysvětlil Peeta.
Effie prohlédla na datum na pozvánce a na datum v automatickém kalendáři, který měla na komodě, ten ples byl už dnes večer.
„Já nevím. Je to dnes večer, nemám partnera, který by mě doprovodil a nejspíš ani co na sebe." Neměla náladu jít mezi lidi a ještě se tvářit nadmíru šťastně a bezstarostně.
„Noták Effie, bude to zábava." Jali se všichni v místnosti přemlouvání dokud jim na to nekývla.
Jenomže skoro v tentýž okamžik se odvíjela nadmíru podobná konverzace ve vzdáleném dvanáctém kraji.
„Měl bys jet. Jsi čestný host." Domlouvala mu Rose, zatímco seděl v křesle v potemnělém obývacím pokoji s netknutou lahví alkoholu v ruce.
„Nikam nepojedu. Nemám náladu na nějaký snobský kapitolany a jejich problémy." Odfrkl si.
„Řekla bych, že by tam mohla být ona." Zkusila zahrát na citlivější notu.
„Jenomže ona mě momentálně nesnáší."
„Haymitchi, proč jsi tak paličatej? Za ty léta, co si s ní pracoval bys mohl poznat, kdy žena jako ona mluví pravdu nebo říká ošklivé věci jen proto, protože má vztek." Usmála se a přešla k závěsům a roztáhla je, aby do obýváku vniklo světlo. „Nemám jí za zlé, že měla vztek i já bych ho měla, kdybys mi nakecal, že tvoje sestra je tvoje přítelkyně jen proto, abys ji donutil žárlit, ale, Haymitchi, myslím, že Effie dnes bude doslova čekat dokud se neobjevíš ve dveřích a nevyzveš jí jako první k tanci."
„Co když tam s někým bude?" Zamručel.
„Ikdyby, tak dá přednost tobě."
„Jak si můžeš být tak jistá?" Zeptal se jakoby ji nevěřil ani slovo.
„Ženská intuice." Pokrčila rameny. „Prostě mi věř, ano? Oblek jsem ti nechala vyčistit a leží v kuchyni na stole, vlak, kterým ten ples zaručeně stihneš jede za půl hodiny, tak bys měl pohnout tím svým zadkem ať to stihneš." Založila si ruce na prsou a darovala mu významný pohled, ve kterým viděl pohled svého otce, jejich otce.
„Ty se mnou nepojedeš?" Podivil se náhle, jakoby to očekával.
„Samozřejmě, že ne, Haymitchi." Podívala se na něj zcela překvapeně, že jo to vůbec napadlo. „Už takhle jsem toho natropila dost a navíc ani nejsem na seznamu hostů." Zase se na něj usmála.
„Šla bys jako můj doprovod." Řekl jakovy to byla samozřejmá věc.
„Copak jsem ti jako doprovod nezpůsobila už dost potíží? Navíc, některé věci musí člověk zvládnout sám, Haymitchi." Kolem očí se ji objevily vějířky vrásek, jak ještě rozšířila svůj úsměv. „A teď už mazej, nebo ten vlak vážně ujede."