„Počkej chvilku shrňme si to. Takže on tě políbil a ty co?" Vyptávala se Katniss s Ethanem, když později v noci seděli v jejím pokoji.
„Políbila jsem ho zpátky." Odpověděla lhostejně.
Celý příběh jim převyprávěla snad osmkrát.
„Ó můj bože!" Zazubil se Ethan. „A bylo to dobré? Užila sis to?"
„Říkala jsem vám to už několikrát." Protáčí otráveně očima a vezme do ruky lem šatů a začne si s ním hrát. „Nebylo to poprvé, co jsem ho líbala, ale tohle bylo po dost dlouhé době, bylo to fajn zase ho takhle cítit."
„Myslíš, že se cítil podobně?" Obrátil se Ethan na Katniss, která zamyšleně pozorovala stěnu za Effie.
„Kdo ví." Pokrčí rameny. „Je to Haymitch, ale překvapuje mě, jak rychle přešel z útoku do zbraně." Mezi obočím se jí vytvořila vráska.
„Jak si řekla, Katniss, je to Haymitch a tě bych chtěla jít spát, tak kdybyste dovolili." Vyhnala je oba ze své ložnice a zavřela za nima dveřmi.
Pod sprchou, kterou se rozhodla absolvovat si ještě na rtech mapovala ty jeho. Přejížděla bříšky prstů tam, kde stále cítila jeho rty, byla z toho tak mimo, že si neuvědomovala kolik času v koupelně strávila, už takhle strávila dlouhou dobu s Katniss a Ethanem a předtím ještě na večírku, takže když vylezla ze sprchy a přešla v ručníku do ložnice opravdu jí vyvedlo z míry, když se na východě začalo rozednívat.
„No, spát už se mi asi moc nevyplatí." Zašptala si pro sebe a přešla ke skříni.
Vytáhla z ní džínové kalhoty a tričko, bylo to jedna z mála oblečení, které bylo normální.
Dole v chodbě si nazula boty a vyšla ven, slyšela zpívat ptáky a listy šuměl jemný vánek.
Šla tam, kam ji nohy nesly, vůbec nevnímala, jestli jde po dlážděné cestě nebo po štěrku prostě šla. Myšlenkama byla opět u večerního polibku s Haymitchem.
Ruce měla zabořené v kapsách u kalhot a najednou se prudce otočila a vracela se směrem k Vesnici Vítězů.
Prošla kolem kašny, kde se to před chvilkou všechno odehrálo a nakonec zamířila po vyšlapané cestičce až na louku.
Vysoká tráva jí sahala po pas a do dlaní jí lochtala stébla a tak je raději strčila zpět do kapes.
Šla pomaloučku a cesta na louku, která většinou zabere pár minut ji zabrala něco kolem dvaceti. Bylo příjemně, vlasy jí čechral studenej vánek a v korunách stromů drozdi hráli nejnovější symfonii.
Sotva vešla na Louku udeřilo jí do nosu tolik vůní polních květin.
Poodešla o kus dál, sedla si do trávy a začala trhat kvítka.
Myšlenky se jí honily hlavou, ale ona na ně nedbala a nechala je volně proplouvat.
Slunce už měla skoro nad hlavou, když se chystala odejít. Odcházela s velkou kyticí různě zbarvených květin a na tváři jí pohrával spokojený úsměv.
Nemohla si nevšimnout muže sedícího na schodech jednoho z domů, jeho pozice byla podivně zkroucená a tak se k němu Effie vydala rychlým krokem, aby mu mohla pomoci, ať už šlo o kohokoliv.
Došla k muži a nestačila se divit.
„Haymitchi!" Vyjekla a květiny byly rázem na zemi a ona přiběhla k němu.
Smrděl a stále něco mumlal. „Vstávej, co tady děláš? Vždyť to ani není tvůj dům." Snažila se ho vzít pod ramenem a zvednout na nohy.
„Nech mě!" Ohnal se po ní, ale akorát ztratil zrovna nalezenou rovnováhu. „Ta mrcha, mi zamkla a já se teď nemůžu dostat domů!"
Ihned jí došlo, že mluví o Rose, ale o to tu vlastně nešlo, musela ho dostat domů.
„Pomůžu ti dostat se domů, chceš?" Přidřepla si k němu a konejšivě, aby ho nerozčílila, ho pohladila po rameni.
„Nechci ničí pomoc!" Vztekal se, jak malé děcko. „Zvládnu se o sebe postarat sám!" Odstrčil její ruku a s těží se výkrábal na nohy, ale o pár okamžiků později opět ležel v hlíně na zemi.
Zoufalým pohledem zvedl oči k Effie a pak se opět podíval na své tělo, které ho pod vlivem nechtělo poslechnout.
Effie si k němu přisedla na zem a tak tam chvilku seděli, než se Haymitch rozhodl promluvit.
„Pomůžeš mi?" Povzdechl si a opileckým pohledem se na ní podíval.
Pousmála se na něj a přikývla.
Zvedla se na nohy a pak pomohla na nohy i jemu, přičemž si přehodila jednu ruku kolem svých ramen a odvedla ho k němu domů, kde ho odtáhla až na gauč.
Už už se chystala k odchodu, protože předpokládala, že usne, ale zastavil ji ve chvíli, kdy stála ve dveřích.
„Effie."
Otočila se na něj, aby mu viděla do očí, ale stále k ní byl otočený zády.
„Ano, Haymitchi?"
„J-já a Rose... My už... Včera večer... Poslal jsem ji pryč, jako napořád." Na jazyku mu těžklo každé slovo, což mu už takhle neusnadňovalo problém s mluvením, který díky podnapilému stavu měl.
„Oh... T-to mě mrzí, Haymitchi." Řekla naprosto neutrálně.
„Myslel jsem, že... To, co se včera stalo... Možná bysme mohly my dva..."
„Ne, Haymitchi, nemyslím si, že je ten správný čas. Přece jsi se teď rozešel s Rose, měl bys mi teď chvíli pro sebe." Přerušila ho okamžitě.
„Jo, jo asi máš pravdu." Zamumlal.
Obešla gauč a stoupla si před něj.
„Vyspi se, Haymitchi." Odhrnula mu vlasy z čela a pak se sklonila, aby mu věnovala polibek na temeno hlavy. „Hezké sny." Zašeptala a odešla pryč.