*pohled Hannah*

Život je svině.

Něco o tom vím.

Ano, to já jsem ta modrovlasá princezna, která dělá své rodině akorát tak ostudu a je černou ovcí rodiny.

Jinak to jednoduše neumím.

Narodila jsem se jako nejmladší ze tří sourozenců. Mám o jedenáct let staršího bratra Anthonyho a o deset let starší sestru Morgan.

Tento věkový rozdíl způsobil, že jsem byla v dětství věčně sama, protože na mě nikdo neměl čas nebo náladu. Tehdy mi to vadilo. Teď na to koukám jako na nejlepší část mého života.

Často jsem utíkala sama do města. V paláci mě to nebavilo. Byla jsem věčně sama a do města jsem správně nesměla.

Ten večer, kdy se celý můj život obrátil vzhůru nohama, jsem si vzala batůžek s Barbie, má oblíbená pohádka v té době, plyšáka a vydala se hrát si ven a dělat tajnou agentu přesně jako Barbie v jednom z jejích filmů.

Teď se nad tím musím uchechtnout. Típnu skoro dokouřenou cigaretu o zem, na které právě sedím a přehodím si vlasy do obličeje, aby mi do něj nebylo tolik vidět, kdyby někdo náhodou procházel zahradami.

Vím, že dělám blbost a neměla jsem Noahovi pomoci s drogami. Ale nedokážu si pomoct. Mě Lukas hlídá, jeho ne. Nebo ho minimálně nehlídá, co se drog týče.

Já bez trávy už nejsem schopná usnout. I tak se mi zdají noční můry z té doby. Z nejhorší doby mého života. Proč nad tím vůbec teď přemýšlím? Jo... Možná protože to už od svých osmi let nedokážu dostat z hlavy. A do své smrti nejspíš nikdy nedokážu.

Ten den bylo krásně. To si pamatuju. Svítilo sluníčko a rychle se blížilo léto, které bylo mým nejoblíbenějším ročním obdobím.

Proklouzla jsem z paláce ven a vydala se ulicemi, které jsem tak milovala. Jednak byly naprosto nádherné, jako z nějakého filmu a jednak to pro mě bylo zakázané ovoce, které jednoduše chutná nejlépe.

Narazila jsem na jednu dívku, kterou si teď ani nedokážu vybavit. Nepamatuju si její jméno, vzhled, o čem jsme si povídali. Nic. Vím ale, že na mě byla milá a chtěla mě odvést zpátky do paláce.

Během chvilky mě našel Anthony. Byl pěkně vytočený a měl strach. Nedivím se mu, teď už ne.

Ta dívka ho přemluvila, aby mi odpustil, a dokonce mi zařídila, že půjdeme všichni tři na zmrzlinu.

Té jsem se ale nedočkala.

„Do hajzlu." Bouchnu hlavou o kmen stromu za mnou. Zase ty živé představy. Jako bych tam zase byla. Tam. Tam v té tmavé díře, která ani nevím, kde byla.

Z kapsy vytáhnu další cigaretu a doufám, že do zítra se Noahovi podaří sehnat trávu. Rychle si cigaretu zapálím a potáhnu. Uklidňuje mě to. Aspoň trošku.

Ty představy jsou hned o něco málo živější. Je z toho vzpomínka v mé hlavě a nepřipadám si, jako bych tam znovu byla.

Z té zmrzliny jsem byla tak nadšená, že jsem začala nadšeně hopsat a odhopsala kousek od Thonyho a té dívky.

Byly za mnou pár metrů, a i ty to všechno rozhodli.

Kdybych šla totiž s nimi, ta dodávka by vedle mě třeba nezastavila.

Třeba by z ní nevyskočili ti muži v černém oblečení a nezatáhli mě dovnitř.

Třeba by mě Thony stihl chytit, nebo nějak ubránit.

Třeba. Třeba. Třeba.

Sen a skutečnost od sebe dělí tohle jediné slovo. Třeba. Je to obyčejných pět písmen, ale mě změnili život vzhůru nohama.

Hned v dodávce mi zavázali oči. Nic jsem neviděla. A asi bych stejně neviděla přes všechny ty slzy, které mi tehdy tekly po tvářích.

Doteď si pamatuju všechnu tu bolest. Každý dotyk, každou bolístku. Každou sekundu toho týdne, který jsem tam strávila, než se palácovým strážím podařilo mě najít.

Nedokážu říct co bylo nejhorší. Byl to ten paralyzér, který na mě používali? Nebo provazy, které se mi zařezávali hlouběji a hlouběji do zápěstí každým mým pohybem? Nebo ten tlak, když do mě začalo jejich tělo přirážet?

Vystřídali se na mě všichni. Několikrát. Tehdy jsem nechápala, co se to se mnou děje. Nevěděla jsem, co mi to dělají. Ale věděla jsem, že to bolí a že to určitě není normální.

Kdyby někdo tehdy zachytával všechny mé slzy, naplnil by jimi celé Angeleské jezero. To je možná důvod, proč jsem od té doby už nebrečela. Nebylo co.

To, co mi udělali jsem pochopila asi o rok nebo o dva později. Byla jsem hnusená ještě více. Těmi chlapi. Životem. Sama sebou.

Nedokázala jsem spát, jíst, smát se. Byla jsem prostě prázdná lidská schránka z masa a kostí.

Tohle všechno změnil alkohol a později tráva. Pod jejich vlivem jsem klidná. Dokážu se smát. Jsem najednou naživu. Bez toho bych už tu dneska nejspíš nebyla.

Prakticky celá rodina ví, co se mi v dětství stalo. Vědí to a pamatují si to.

Ale nikdo o tom nemluvíme. Nedokážu se nikomu svěřit a otevřít. Takhle je to jen v mé hlavě. Něco jako vaše vlastní virtuální realita.

Kdybych to někomu řekla, bylo by to daleko skutečnější.