Popadnout kapesník, utřít slzy, nandat masku a usmát se. 
Utřít slzy, nandat masku a usmát se.
Nandat masku a usmát se.
Usmát se.

A všechno bude najednou lepší. Lucie seděla přikrčená v rohu svého pokoje a sotva popadala dech. Nehty si zajížděla pod kůži a postupně ji měnila v poničenou tkáň, ze které chtěla odstranit lidskost. Něco takového se pro ni stalo pouze hlazením a útěchou, nikoliv však lékem na postupný rozklad osobnosti, která se po kouscích drobila na podlahu jako střepy z rozházených váz. V pokoji bylo ticho, nemohla si dovolit udělat byť jen sebemenší hlásek, který by nastínil, že něco není v pořádku. 

Místo pochopení by si vysloužila jen obvinění o tom, jak si zoufale sbírá pozornost. Pro jistotu tedy křičela uvnitř, slzy polykala jako litry vody, které je třeba za den vypít a veškeré výbuchy nechala za neprostupnou stěnou žaludku, který každou minutu volal o povolení vyprázdnit se. Jakýkoliv cizí člověk by neměl pohled na nic jiného, než na schoulenou hromádku neštěstí, s kterou nešlo dělat už nic jiného, než ji zavázat do černého pytle a nechat ji napospas osudu. 

A i přesto se Lucie zvedla a usmála se na sebe do zrcadla. Ze své tváře otřela vše, co mohla a pro případné diskutování o jejích červených očích, si vymyslela historku o tom, jak závislá je na svých elektronických zařízeních. Pro publikum byla ochotná udělat cokoliv, hlavně aby se pobavilo. Dlouhé rukávy na jejich šatech zakryly všechny jizvy, rozcuchané vlasy sčesala do krásného celku a dech nadopovala hned několika mentolovými bonbony, které často žádala o to, aby ji zadusily. Z pokoje vyšla jako naprosto cizí člověk, který si ale nic z toho, co se okolo ní dělo, nebrala nějak méně k srdci. 
,,No ty sis na mě našla čas, to je pro mě pocta!” pronesla její matka sarkasticky. Lucii její výtka paralyzovala, ale snažila se na sobě nenechat nic znát.
,,Promiň, mami. Jen jsem… hledala, co si vezmu na sebe,” odvětila Lucie hbitě a na matku se skrz aspoň trochu té síly, co v ní zbyla, usmála. 

Marie velmi dobře věděla, že lže, ale narozdíl od toho, aby se zeptala, zdali její dceru něco netrápí, uchechtla se a pro jistotu už nic nedodávala, aby si nemusela připouštět, že je špatnou matkou. 
,,A pomůžeš mi nebo si to mám jako udělat sama?” dodala, na což dívka reagovala bleskovým přískokem k příborníku, ze kterého začala vytahovat příbory a dávat je postupně na stůl. K jejímu překvapení nenásledoval žádný pohlavek ani křik, stejně tak se nedočkala žádné pochvaly nebo projevu vděku. Na to si zvykla. Byla vůbec ráda, že dělala něco dobře. Za celou dobu už spolu ženy ani jednou nepromluvily ani si nevyměnily pohledy. Jen se tolerovaly a každá z nich polykala jiné množství zkažené temné kaše, která v sobě ukrývala všechny ty výčitky, strachy a prosby o trochu lepší život. A zatímco se Lucie propadala ještě hlouběji do sebe, její rodiče nezatáhli za žádnou ruční brzdu, nerozsvítili světlo v jejím pokoji a neptali se, co se děje. Lucie si to vždy omlouvala tím, že možná jen není a nebude čas na to, aby ji někdo vytáhl z vody, zatímco ale všichni měli dostatek času koukat na to, jak mizí pod hladinou. Místy jí to přišlo úsměvné, protože viděla všechnu tu nechuť za tou falešnou maskou jejich rodičů, když se během Vánoc usmívali a byli schopni se smát téměř čemukoliv. I když doufala, že by se v tento moment mohli chytit za ruce a společně ony masky odhodit, stejně stal každý na jiné straně barikády a zpod masky tekly jiné krve. 

Lucie vyleštila sklenice, založila talíře, zapálila svíčky a zarovnala židle. Když měla pocit, že vše je v naprostém pořádku, unaveně se opřela o skříň a popadla dech. 
,,Jé maminko, tys to tak hezky nachystala,” pronesl otec znova, jak kdyby jeho dcera byla vzduch. Lucie polkla jakýkoliv pokus o odpor a jen se usmála do prázdna. Zvykla si i na to, že ji kvůli jejímu zdraví měli všichni za sobeckého jedince, který ani nepomůže vlastní matce. Srdce bilo postupně hlasitěji, jak očekávalo další hřebík do hebkého nahého těla. Naštěstí tahle ignorace taky znamenala, že po ní už nikdo nic nechtěl. Jen aby se ztratila a nepřekážela krásné a pozitivní energii skrz Vánoce. S každým dalším krokem ji pokrývala další vrstva tmy, až se nakonec úplně skryla v nerozsvíceném obývacím pokoji. 

Rána. 

Ač by si tohle nikdy jinde, než ve svém pokoji nedovolila, tělo dalo rozkaz a Lucie propukla v téměř hysterický pláč. Dlaně si přitiskla na uslzené oči s chtíčem si je tam navždy přibít pomocí dvou rezavých hřebíků. Strach a překvapení z toho, že tohle nedokázala udržet, ji donutil se zhroutit ještě více. Lámala se na kusy a vzplála jako papír. Po chvíli se válela na podlaze kousajíc se nepříčetně do ruky. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Jako by se jen mihotaly a honily tiché stíny. Lucie měla už mnohokrát pocit, že je na sklonku svých sil a často byl ten strach velmi oprávněný. Jenže teď měla doopravdy pocit, že se z té chladné podlahy už nikdy nezvedne. Slzy ji stékaly po tváři, některé zamířily přímo do úst a tma ji tak nečinně skryla, až měla pocit, že teď může konečně zemřít. 

Z bolesti ji vytrhl téměř až křičící zvonek, který rodiče naprosto paralyzoval. Lucie zpanikařila a s obtížemi se donutila alespoň do sedu. Když její otec stál u dveří, přeběhla do koupelny a zamkla za sebou. O pozornost rodiny teď opravdu nestála. Skrýt za sebou ten nepořádek se najednou ukázalo jako o dost složitější, neboť oči byly rudé tak, jak kdyby je někdo napustil krví a rukávy dokázaly její rány skrýt už jen zlehka. Zůstala poničená. Jako hračka, jež se nenávratně poškodila při hře a je třeba ji schovat, aby pozorné rodiče nenapadlo ji vzít a vyhodit, neboť na opravu neměl nikdy nikdo čas. Lucie věděla, že kdyby jen sesbírala trochu víc odvahy, dokázala by se vyhodit sama. Naposledy na sebe pohlédla do zrcadla, křečovitě se usmála a pozdravila tak svou Nadšenou, která už jen stěží skrývala svoje obavy z toho, že její světluška nenávratně zhasne. 

Jakmile otevřela dveře, vše se zase na chvíli ztratilo. 
,,Á, tak tady tě máme! Ahoj, Luci,” pronesla babička nadšeně a padla své vnučce kolem ramen. Lucie ze sebe vyrvala poslední zbytky optimismu ze dna prachového sáčku a s podobnou intenzitou pozdravila babičku Ivetu zpátky. Postupně takhle opětovala pozdrav všem zbylým členům rodiny, kteří aspoň neměli potřebu ji považovat za nevděčného spratka, ale skrz samou pozitivitu by si ničeho nevšimli, i kdyby byla Lucie pořezaná od hlavy až k patě. Na druhou stranu, dnes byla ráda, že vidí spíše je, než svoji matku. Jako by se nechala strhnout proudem, pokračovala s dalšími lidmi ke štědrovečerní tabuli a s matkou si po dlouhé době vyměnily poměrně upřímný úsměv. 

Zázraky se děly. 

Na malý moment všechno vyprchalo. Bytem se linul smích, lidé se navzájem objímali, pochlebovali se sobě navzájem a Lucie se cítila jako právoplatným členem společnosti. 
,,Tak co ve škole, Luci?” zeptal se strýc Josef a poplácal Lucii po rameni. 
,,Jo, je to dobrý. Teď nás trochu šetřili, ale myslím si, že po Vánocích to zase začne,” odvětila Lucie. Následovalo vlivné přijetí a krátké historky o tom, jak si kdo protrpěl školu, se hnaly přes kuchyni jako tenisové míčky. Bylo to jako probudit se z noční můry, jak kdyby před chvílí v tom obývacím pokoji někdo změnil její život a opravil tu pomyslnou hračku. Řeči utichly, až když přišla řada na přípitek. 
,,Tak na nás a na to, že jsme tu kupodivu všichni sešli,” pronesl Lucčin otec David a přitom pohlédl své dceři přímo do očí. V ten moment upadlo přilepené kolo a plyšová ručička se rozpárala. Lucie se postupně začala rozpadat před zavřenýma očima. Nechápala, ale nevyšlo z ní ani slovo. Až příliš se bála, že toho pokazí víc, než doteď. Poslušně se posadila, od svého otce uhnula pohledem a ponořila lžíci do polévky. Jedli bez jakéhokoliv dalšího slova, jen jí se každá další lžíce hnusila. Dech si začal diktovat vlastní tempo a Lucie jen stěží oddělovala jednu ruku od druhé. Aby sama sebe neprovokovala, naházela do sebe svou porci polévky nejrychleji ze všech a zalila ji pořádnou dávku šampaňského. David si nenechal tuhle situaci ujít.
,,To se ti tady tak nelíbí, že i musíš jít jako to prase?” pronesl vyčítavě. 
,,Prosím Tě, jen ji nech. Buď rád, že ji chutná,” oponovala mu Marie. 

I když ji velmi potěšilo, že na ni její matka nebyla naštvaná tak, jak si myslela, stejně nedokázala zabránit tomu, aby se její stres posunul do dalšího stádia. Už jen z představy, že ji čeká druhý chod, se jí začalo navalovat. I tak seděla, co nejvíc v klidu a postupně si otírala další a další dávky potu pomocí kapesníku. 
,,Luci, je ti něco?” zeptala se babička Iveta a věnovala své vnučce starostlivý pohled.
,,N-ne. Jen jsem se nějak zapotila z toho jídla, navíc tu je docela horko.” 

Bohužel si hned několik lidí stihlo všimnout toho, že v kuchyni byla poměrně zima, čemuž napomohlo okno otevřené na ventilaci. Nikdo již však nic nedodával. Lucie se snažila nasadit zpátky svou masku, utáhnout si pomyslný korzet nebo si aspoň rozříznout ústa do tvaru úsměvu, ale kusy jí se už nenávratně válely na zemi. Když u ní přistál talíř s dalším jídlem, impulzivně se zvedla a pohlédla do očí všem, kteří se postupně chystali něco říct. Vztek, starost, překvapení, zděšení… 

Lucie popadla sklenici na stopce a přiložila ji k ústům. 
,,ALE, ŽE SE OD JÍDLA NEVSTÁVÁ, BYS UŽ MOHLA VĚDĚT, DO PRDELE!” zařval David a práskl rukou do stolu. 

Prásk. 

Byl jen spouštěč. Sklenice v jejích rukách nenávratně praskla a střepy pořezaly celou její dlaň. S křikem a pláčem odběhla  od stolu a přímo v předsíni padla na břicho. Světlo prasklo a co mohlo, se proměnilo na prach. Místo smíchu se bytem linul jen hysterický křik, pláč a verbální touha po smrti. Čekala útěchu, pochopení, že ji někdo alespoň zvedne, ale nikdo se ani neodvážil. Možná kvůli otci, matce nebo proto, že si to zasloužila. 

,,To ji tam jako necháte ležet?" zeptala se Iveta odhodlaná vstát. David ji propálil pohledem, následně se stočil svůj zrak na Marii, které navíc zmáčkl dlaň. Marie polkla a zahlásila koktavě tak nahlas, aby to slyšela i její dcera.
,,Jen ji nechte. Nebudeme si kazit náladu, když… když jsou ty Vánoce." 
Následovalo jen cinkání příborů o porcelán. Lucie se ani nehla, jen se stále svíjela na zemi v bolesti, obalená v slzách, krvi a hlenu. V celém bytu tma, světlo zůstalo pouze v kuchyni, kterou byla ráda, že opustila. 

Sama už nedokázala ani lehce prosvítit žádnou místnost, natož část ve svém životě. Oči se zavřely, dech se ustálil, světluška zhasla.