XVII.

Druhy lásky

Seděla jsem ve stejné kavárně jako před několika dny, jen ne s Irjou. Ta už odplula. Nevěděla jsem, jestli si ještě někdy napíšeme, natož abychom se viděly. Snažila jsem se s ní rozloučit v dobrém, ale prohlásila jednu větu, která mi otevřela oči. Takovou tě neznám. A svým způsobem to byla pravda. Neznala mé nové já, odhodlané být konečně šťastné. A nejsem si jistá, jestli by to nové já měla ráda. Já jsem se ale nemohla a ani nechtěla vrátit k tomu, jaká jsem byla předtím. Ne. V sobě jsem tuto kapitolu svého života týkající se mé první lásky uzavřela. A tak to muselo zůstat.

Seděla jsem tady s Eiou a Renem. Pořádně jsem nechápala, jak jsem se do této situace dostala, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Nějak jsem se zasekla ve svých myšlenkách jako kotvící loď v písčitém dně a ona kotva se mi nedařila zvednout. Svět kolem sebe jsem vnímala jen velmi matně. Bylo to zvláštní, že mě jedno setkání dokázalo tak rozhodit. Ren a Eia si o něčem vesele povídali, ale já jsem se ani za nic nedokázala zapojit.

Náhle Ren udeřil do stolu. Trhla jsem sebou. Několik hostů na nás pohlédlo. Ren upíral oči přímo na mě a Eia se k němu po chvíli připojila. „Víš, proč jsme tě tu doopravdy vzali?"

„Abych vás konečně viděla i pohromadě?" pokusila jsem se o vtip.

Ren se ušklíbl. „Ne. Chodíš už několik dní jako tělo bez duše. Vůbec se s náma nebavíš, skoro nemluvíš. Co se stalo?" Pohlédla jsem na Eiu. Doufala jsem, že ona mé mlčení bude brát jako strach z toho, co se stalo mezi námi.

„No tak, Lai," promluvila ke mně zvláštně měkkým hlasem. Proti své vůli jsem se zachvěla. „Řekni nám to. Prosím."

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu."

„Proč ne?" naléhala.

„Nechci o tom mluvit. A už vůbec ne s tebou." Až když jsem to řekla, došlo mi, jak ostře to vyznělo. Ale už bylo pozdě.

„Lai, já vím... já vím, že jsem se k tobě ne vždycky chovala úplně tak, jak by sis zasloužila. Ještě v partě jsem byla někdy stejně hrozná jako Dirk. Došlo mi to, až když z tebe chtěl vytáhnout věci, které se mě taky týkají. Ale..."

Sledovala jsem, jak se jí zatřpytily oči. „O tohle nejde. To je pryč." Krátce jsem se podívala na Rena. „Vyřešíme to jindy. Je to moc... však víš."

Ren se pobaveně usmál. „Myslíš si, že nevím, co mezi váma je? Znám vás obě dvě. Holky, nechápu, proč tomu pořád tak vzdorujete."

Obě jsme zaryly pohled do stolu. V kavárně zavládlo nepříjemné ticho. „Tohle nemůžeš pochopit," zasyčela Eia. Nevěděla jsem, co tím přesně myslí, ale vzhledem k tomu, jak se tvářila a co Ren říkal, ke mně také něco cítila. Alespoň něco. A já jsem musela využít svou šanci.

„Tak dobře," povzdechla jsem si. „Před třema dny jsem se setkala se svoji bývalou přítelkyní. To jsem ti říkala, Eio. Šli jsme tady." Oba na mě nechápavě pohlédli.

„A...?" vybídl mě Ren k dalším slovům.

„Myslela jsem si, že se pořád milujeme. Že budeme zase spolu. Že to bude všechno fajn, i když nás dělí taková vzdálenost a... a tak." Podívala jsem se na Eiu. Držela si kamenný výraz. „Jenže teď si nejsem jistá, jestli to vůbec někdy bylo tak dokonalé, jak jsem si myslela. Chtěla, abych se vrátila domů. Myslím tam, kde jsem žila předtím. Že se prý vlastně nic nestalo." Vysvětlila jsem jim všechno od odpuštění rodičů až po mé rozhodnutí, že se tam nikdy nevrátím. „Ona byla... byla jako ta naše parta. Taky jí na mě vlastně vůbec nezáleželo. Ale já jsem to nikdy dřív neviděla."

„No, možná byla jenom zoufalá a chtěla být s tebou za každou cenu," navrhl Ren.

„Možná. Ale stejně mě nutila dělat něco, co po mě prostě nemohla chtít."

„A..." Eia se na chvíli odmlčela. „Dáš jí ještě šanci? Myslím... ten piknik s Kirou byl fajn a Zoren je taky fajn a mně... mně jsi dala taky šanci."

„Zoren byl vždycky celkem fajn. A s Kirou to je jiné. Nedokážu s ní být kdovíjaká kamarádka, ale jako taková lepší známá je fajn. A pokud jde o tebe, to je další věc." Postřehla jsem Renův úsměv. Poté rychle vstal.

„Myslím, že bych měl jít domů," hlesl. Zavrtěla jsem hlavou. Dělal mi to ještě těžší. Eia na něj zoufale pohlédla. Napadlo mě, jestli náhodou nedělám to, co tehdy Tiara. Jestli se nesnažím sbalit někoho, kdo o to vůbec nestojí. Ale teď už jsem nemohla přestat. Povzdechla jsem si.

„Hejno kosatek."

„Cože?"

„To tehdy řekl námořník o vás, když jste se schovávali na pláži. Víš, když jsem se s tebou měla setkat. Jestli jsem se teda měla setkat s tebou."

„Jo. Ale pořád mi nějak uniká pointa."

„Řekl, že jste byli nenápadní jako hejno kosatek. A docela to teď sedí na Rena. I když ten je spíš jenom jedna kosatka."

Eia se usmála. „Chápu, že jsi nervózní, ale když budeš chodit kolem horké kaše, bude to ještě horší. Teda, alespoň já to tak mám."

„Já vím," povzdechla jsem si. „Nechceš se jít projít někam, kde budeme mít víc soukromí? Ne že bych... jenom se bojím, že nás někdo uslyší." Byla jsem si jistá, že teď stejně jako Irja řekne, že to přece nevadí.

„Vím, že se toho bojíš," překvapila mě. „Ale já se s tebou prostě nechci dát dohromady jenom proto, že mi dáš pusu nebo tak. A ty víš, že by se to kdekoli jinde stalo. Chci slyšet, co se stalo."

„Počkej, ale já jsem neřekla, že..."

„Znám tě. Jestli nemáš na mysli tohle, tak se teď asi propadnu hanbou, ale jsem si celkem jistá."

„No, já nevím, jestli se chci dát dohromady," odpověděla jsem. Vzala mi všechna slova, ale něco jsem říct musela. „Ale máš pravdu, že šlo o tebe v tomhle smyslu. Prostě... prostě jsem si to nejprv vyčítala, že jsme se..." Ztišila jsem hlas. „Líbaly po tom, co jsem už věděla, že připluje, ale pak mi došlo, že ona je minulost. Ty jsi na rozdíl od ní tady a to, co k tobě cítím... je to jiné, než co jsem cítila k ní. Není to taková ta intenzivní vášeň, spíš pocit, že... že bys tady pro mě mohla být celý život, jestli to nezní moc pitomě."

„Ne," zašeptala. „Ani si neumíš představit, jak jsem zmatená. Říkala jsem ti, že jsem randila jenom s kluky. Jenže... víš, není to tak, že bych k tobě začala něco cítit až poslední dobou. Něco tam bylo od začátku, ale podařilo se mi to v sobě nějak pohřbít. Jenže pokaždé, když jsem se s někým líbala, nebo když jsem s někým dokonce spala, vlastně jsem si občas v nějaké fázi představovala, jaké by to bylo s tebou. Někdy jsem byla i šťastná a na tebe jsem v tomhle smyslu myslela čím dál tím míň. Snažila jsem se k tobě být chladná, snažila jsem se být jako Dirk, abys mi nemohla ublížit tím, že mě odmítneš, ale ubližovala jsem já tobě." Nechápavě jsem na ni hleděla. „Ale pak jsi řekla, že jsi na holky a všechno se to ve mně znovu probudilo a já už jsem s tím prostě nemohla bojovat. A mimochodem, teďka cituju poslední dopis, který jsem ti napsala. Naučila jsem se tuhle část nazpaměť už předtím, vlastně ani nevím proč. Hned pak jsem přiznala, kdo jsem. Ale ani jedno jsi nedostala."

„Hrozně mě mrzí, že jsem ty dopisy nedostala. Že Tiara udělala tohle," prohlásila jsem, protože mě na něco tak nádherného nic nenapadalo.

„Když už mluvíme o tomhle, zjistila jsem, jak to bylo. Tiara to vysvětlila Renovi s tím, že..."

„A záleží teď na tom? Chtěla bych se vrátit k tomu, co jsme řešily předtím."

„Vysvětlila to Renovi s tím, že to nemá nikomu říkat. Ale jak vidíš, moc to nedodržel."

Zamračila jsem se. „Eio, já..."

„Nepředstírej, že tě nezajímá, jak to s Tiarou bylo."

„Zajímá. Ale proč o tom mluvíš zrovna teď?"

„Lai, ona vůbec není na holky. Nebyla do tebe zamilovaná. Udělala to celé z podobného důvodu, jako se choval Dirk, jak se choval. Odmalička ji učili, že je láska tohohle druhu pro slabochy, a ona je tak zahořklá, že ji nedokáže přát někomu jinému. Mohla ty dopisy se slzami v očích přepsat, ale prostě to nedokázala. Tolik ji to ničilo, že jednu větu psala i hodinu. Tak si myslela, že když nechá jen velmi zmateně a divné části a ještě tam dodá nějaké své části, nikdy se nedáme dohromady."

Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. Nechápala jsem, co na to říct. „Ale... to není možné."

„Je spousta způsobů, jak zůstat světem zapomenutý jako námořník. Jeden způsob jsi našla i ty. A ona a Dirk zase další. Nikoho nezajímaly jejich pocity tak dlouho, až prostě cítit přestali a nechtěli, aby něco takového cítil někdo jiný, protože je to bolelo. Taky jsem na ni naštvaná, ale chápu to mnohem víc, než kdyby tě milovala."

„Už vím, proč mi na ni něco nesedělo."

„Jo. Když jste se poznaly před těmi čtyřmi lety, starala se o tebe, protože, a to je jenom moje domněnka, že se asi snažila o jiný druh lásky, o to, o někoho pečovat. Ale asi nedokázala ani to."

„Páni," vydechla jsem. „Tohle jsem fakt nečekala. Ale je pravda, že mi taky bylo divné, že by do mě bylo zamilovaných tolik holek. Jednu dobu to vypadalo na čtyři, když budeme tu ctitelku počítat zvlášť."

„Proč?" usmála se. „Vždyť jsi úžasná."

Sklopila jsem hlavu. „Proč jsi mi vlastně to o Tiaře teď vyprávěla?"

„Protože jsem chtěla, abys věděla, že já takový důvod nemám. Ale nejen tvoji rodiče proti tomu, aby spolu dvě holky chodily, něco měli. Já už s nima nebydlím, takže je to jednodušší, ale je to ve mně pořád hluboko zakořeněné jako v Dirkovi a Tiaře to popírání lásky a nejsem si úplně jistá, jestli to zvládnu překonat. A to je další důvod, proč s tebou nemůžu být."

„Ale Eio," hlesla jsem a přinutila se jí podívat do očí. „Chtěla bych ti pomoct to překonat. Já jsem to už zvládla. Zvládneš to i ty."

„Za tohle tě hrozně obdivuju. Vlastně tě vyhodili a ty jsi přesto ochotná se mnou být, i když tajně. Já... mám jenom strach, že nejsem tak silná." Chtěla jsem ji obejmout, ale nedovážila jsem se.

„Nemusíš do toho jít. Máš to štěstí, že můžeš být s kluky."

Smutně se usmála. „Jenže takhle to nefunguje. Já se nezamilovávám do pohlaví, ale do člověka. A teď miluju tebe a... lásce by se nemělo bránit. Jenom se bojím."

„To i já. Bojím se, že to lidi zjistí a že kvůli tomu budeme mít obě dvě problémy. Ale zase je tady i spousta lidí, co nás podrží. Ren. Námořník. Snad Zoren."

Přikývla. „Hodně jsem o tom přemýšlela. A přišla i na tohle. Ale pořád prostě... nevím."

Vzpomněla jsem si, co jsem říkala Irje. „Mám ti dát nějaký čas na rozmyšlenou? Taky bych ho potřebovala."

„Já vím. Není to pro tebe jednoduché. A ten čas by mohl pomoct, ale už se sobě nesmíme vyhýbat. Ať se rozhodnu jakkoli, chci ti být blízká." Vykouzlilo mi to úsměv na rtech.

„Nechceš začít tím, že u mě dneska přespíš?"

Viditelně jsem ji zaskočila. Zaskočila jsem i sebe, ale když jsem to vyslovila, věděla jsem, že to je správný krok. „A co námořník?"

„Po tom všem snad dovolí, abys s náma sdílela to tajemství. Alespoň se ho zeptáme. Prosím. Moc by pro mě znamenalo, kdybys byla v majáku. Je to místo, kde nikdo kromě mě a námořníka nesmí. A neplánuju to změnit. Ale jestli si máme být blízké v jakémkoli smyslu, myslím doopravdy blízké, musíš být výjimka."

Tentokrát se usmála i Eia. „Tak fajn. Ale aby bylo jasno, jdu u tebe přespat jako kamarádka. Jestli něco plánuješ, tak..."

„U mořských příšer, ne," vyhrkla jsem a myslela to upřímně. Bylo příliš brzy a vše bylo příliš nejisté, než aby mě to vůbec napadlo. „Jako kamarádka." Když jsme se však blížily k majáku a nikdo okolo nebyl, na okamžik mi stiskla dlaň.