XVI.

Skutečný domov

Celý týden proběhl bez větších změn a nastal den, kdy jsem se měla setkat se svou láskou. Nervózně jsem přešlápla. Nevybrala si na návštěvu pěkný den. Zatímco jsem čekala v přístavu, ledový vítr mi vháněl slzy do očí a pečlivě upravené vlasy se rozletěly do všech stran. Jako by na tom snad záleželo. Viděla mě i v horších situacích než s rozcuchanými vlasy. Na druhou stranu, to už bylo dávno. Ty čtyři roky se nedaly přehlédnout mžiknutím oka.

Koneckonců, stále jsem měla na paměti, jak se změnila od našeho prvního setkání Tiara. Byla sice v některých věcech stále stejná, ale přitom byla úplně jiná. Bude taková i Irja, nebo se nezměnila vůbec? Přes to napětí, které jsem v sobě cítila, jsem se na ni ani nedokázala těšit tak, jak by si zasloužila. A ona si to zasloužila. Po tom všem za mnou připlula, připravená mě znovu milovat. A já jsem měla být připravená znovu milovat ji.

Výletní loď připlula k pobřeží tohoto zapomenutého světa a já jsem se zhluboka nadechla. Nohy se mi podlamovaly a netušila jsem, jestli to vůbec zvládnu. Nicméně už jsem nemohla a vlastně ani nechtěla utéct. Přestože všechno ve mně křičelo, abych se vrátila domů, rozešla jsem se směrem k bárce. Směrem ke své lásce. Doufala jsem, že za chvíli pocítím přesně takové štěstí, jaké jsem si před čtyřmi lety představovala. Muselo to přijít, jen to chtělo čas a klid. Snad až ji obejmu nebo políbím. Bude o to vůbec stát?

Musela o to stát. Jinak by sem přece ani nepřiplula. Zůstala by ve svém světě, zatímco já bych byla součástí nového, kde ona až dodnes neměla místo nikde jinde než v mých vzpomínkách. Kdyby mě ještě alespoň trochu nemilovala, nebyla by tady. Minimálně jsem v to doufala. Z lodě začali vystupovat první cestující a já jsem mezi nimi hledala známou tvář.

Když jsem ji uviděla, usmála se na mě a já jsem měla pocit, že se za ty roky nic nezměnilo. Ona se také nezměnila. Byla stále stejně krásná. Rozběhla jsem se k ní a sevřela ji do náruče. Pustila na zem všechna zavazadla. Její objetí bylo stále stejně hřejivé. Když se však ke mně nahnula, zavrtěla jsem hlavou. Do očí mi vyhrkly slzy, ale nemohla jsem ji nechat to udělat. Nechtěla jsem vidět temná mračna smutku v jejích očích, ale jinak to nešlo.

„Nevzpomínáš si, jak to dopadlo?" zašeptala jsem.

Irja se smutně pousmála a dala mi dlaně na ramena. Cítila jsem se z té blízkosti nesvá, a nejen proto, že nás mohl kdokoli vidět. „Já vím. Ale tady na tom nezáleží, ne?"

Nechápavě jsem na ni pohlédla. „Tebe tu nikdo nezná. Já tu žiju čtyři roky."

Irja pokrčila, stále s tím odzbrojujícím úsměvem, rameny. „Vždycky jsi byla taková tichá a nenápadná. Nikdo si ani pořádně nevšiml, že ses tu přistěhovala. Nic ve zlém, samozřejmě."

„Pár lidí mě tu zná," odvětila jsem a nervozita mě opouštěla. Cítila jsem se zvláštně, ale netušila jsem proč. Už předtím jsem si plánovala, že jí povyprávím o partě a o Renovi a snad i o námořníkovi, ale najednou jsem se k tomu vůbec nemohla přimět. Snad později. Ta myšlenka, že bych jí to vyprávěla, mě děsila z jednoho konkrétního důvodu ještě více než ze všech ostatních.

Nemohla jsem jí vyprávět o Eie. Ano, ona sice v tom dopise přiznala, že chodila s několika dalšími lidmi, ale to bylo něco jiného. Ona se s nimi nelíbala týden před tímto setkáním, chvíli poté, co dostala dopis, že se uvidíme. A i kdyby, tak rozhodně nemyslela na nikoho jiného než na mě. Zatímco já, a v tom jsem si nemohla lhát, jsem na Eiu myslela. Jen jsem doufala, že přestanu, když mi s Irjou bude tak dobře jako vždy předtím.

Začaly jsme si s Irjou povídat o tom, co se jí přihodilo cestou sem a co se za ty čtyři roky změnilo, ale z nějakého důvodu, i když to bylo po takové době nemístné, jsem ten rozhovor nedokázala úplně plně vnímat. Možná to byl podvod, když jsem si dovolila se s Eiou políbit. Kdyby to udělal někdo jiný, naprosto bych ho za to odsuzovala. Tak proč jsem nedokázala odsuzovat sebe? Bylo to snad tak, že člověk nějaké jednání pochopil, až když se ho sám dopustil? Nebylo to ode mě pokrytecké?

„Kam vůbec jdeme, Lai?" vytrhla mě má přítelkyně z myšlenek.

„Do jedné moji oblíbené kavárny," rozhodla jsem se. Neměla jsem promyšlené, co budeme dělat. Ona byla vždy v takových věcech lepší. Ale věděla jsem, že v tomto městě se vždy něco najde. I proto jsem ho měla tolik ráda. Na tomto setkání navíc nešlo o to, jaká místa navštívíme, ale o to, co bude s naším vztahem. A Irja si to nejspíš uvědomovala, protože se mnohem více soustředila na mě, než na okolí. Přišlo mi to milé.

Když jsme přišly do kavárny a objednaly si v mém případě kakao a v jejím černý čaj, položila své dlaně na mé. Chtěla jsem ucuknout, ale ona mě nenechala. A ani to zkrátka nešlo. Její dotek byl až moc příjemný. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikdo se nedíval a nikoho jsem tady neznala, ale to se mohlo změnit.

„Pořád tě miluju," zopakovala mi, co psala v onom dopise.

„Ne tak nahlas," vylekala jsem se. Irja se zamračila. Nejspíš jsem ji tím ranila. To jsem nechtěla. Pevněji jsem sevřela její ruce. „Já vím. Vím, že mě miluješ." Z nějakého důvodu jsem se cítila hrozně zmateně.

„A vážím si toho, že jsme se mohly setkat v tom přístavu." Přikývla jsem, ale nechápala jsem to. Ona nikdy nebyla na takové řeči.

„Chtěla jsem tě ještě jednou vidět, abych měla pocit, že je tahle kapitola uzavřená, jestli mě chápeš," vysvětlila jsem.

„Nemusí to být jen jednou," usmála se.

Oplatila jsem jí úsměv. „To nemusí. Ale taky může."

„Hodně jsem o nás přemýšlela," pokračovala a v očích jí zvláštně zajiskřilo. Něco se mi snažila naznačit, ale nechápala jsem to. Vlastně jsem vůbec nečekala, že si o nás a našem vztahu budeme povídat tak brzy.

„I já. Teda, hlavně na začátku a když jsi mi napsala ten dopis," odvětila jsem popravdě.

„To je milé," usmála se. „Víš, Lai, přemýšlela jsem i o tom, jaké by to bylo, kdybychom se daly znovu dohromady."

„I já."

„Bylo by to krásné."

„Jo. Jenže dost věcí se od té doby změnilo a já si prostě nejsem jistá."

„Stará láska nikdy nerezaví," použila známé přísloví.

„My tady zase říkáme, že co rozbouřené vlny odplaví, to už se nikdy nevrátí. A naše bouřka byla pořádná, to víš." Našla jsem konečně odvahu vytrhnout své dlaně zpod jejích. „A taky že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. A já nevím, jestli chci do stejného místa té řeky zkoušet vstoupit znovu."

Irja povytáhla obočí. „Cože?" Snažila se mi dlaně znovu chytit, ale já jsem je schovala pod stůl.

„Že jsme se od sebe možná vzdálili až moc. A teď nemyslím fyzicky, ale spíš jakoby... že se vzdálily naše srdce."

Zavrtěla hlavou. „V mojem srdci jsi vždycky byla a budeš. Lai, myslím, že celý problém je v tom, že ses odstěhovala. Tím se náš vztah pokazil. Ale když..."

Protočila jsem oči. Začínala jsem chápat, o co tady jde. „Neodešla jsem jenom tak z rozmaru. A ty to dobře víš. A nevrátím se. Teď je můj domov tady."

„A kde žiješ, prosím tě? V nějaké staré chatrči, do které teče? Nebo v nějakém domě pro chudé?" Chápala jsem, proč něco takového předpokládá, ale z nějakého důvodu mě to rozčílilo.

„Mám normální dům. Teda, není můj, ale jsem tam právem. Platím mu za to." Detaily vědět nemusela.

„Víš, kdybychom byly spolu, mám našetřené nějaké peníze. Mohly bychom..."

Napadla mě jedna věc, jak si vyzkoušet, jestli jí jde o to, co si myslím. „Takže si koupíme nějaký pěkný domek tady a..."

„No... spíš jsem myslela, že by ses za mnou odstěhovala zpátky. Tam jsi žila celý život. Tady jsi pitomé čtyři roky, které nás oddělily. Prosím, Lai."

„Jsem Laina. Ne Lai," opravila jsem ji. „Jasně. Protože já se můžu vrátit na místo, kde jsem si tolik vytrpěla, ale ty to tam nemůžeš opustit, protože... proč vlastně? Máš tam kamarády? Jsi tam zvyklá? Jenže já mám tady taky kamarády a taky jsem tu zvyklá. A nikam se odsud nechystám."

„Ale... copak ty fakt chceš vztah na dálku? Budeme si pořád akorát chybět a... a navíc, zase tolik se toho nestalo, ne? S rodiči jste se neshodli, ale oni ti odpustili a..."

„Víš, já bych možná byla ochotná. Vlastně bych i možná byla ochotná s tebou odjet. Ale když jsi řekla, že se nic nestalo, je jasné, že to vůbec nechápeš." Led v mém hlase mě samotnou mrazil a viděla jsem, jak tím Irje ubližuji, ale najednou mi to bylo jedno. „Jednu věc jsem se tady naučila. Když jsem sem přišla, ujala se mě jedna skupinka lidí. Až na to, že někteří z nich se snažili za každou cenu dosáhnout svého. Manipulovali se mnou. Cítila jsem se tak neschopná a bezmocná. Ale odpoutala jsem se od nich a je skvělý pocit mít život ve svých rukou. A já nikoho nenechám, aby mi ho vzal. Ani tebe, Irjo."

„Ale Lai, tak to přece..."

„Já s tebou neodjedu. Tohle je můj skutečný domov. Ani nevím, jestli tě ještě doopravdy chci." Nevěděla jsem, kde beru tu odvahu, ale rozhodla jsem se jí říct všechno. „Je tady ještě někdo. A momentálně si umím víc představit vztah s ní než s tebou." Odmlčela jsem se a do očí se mi vehnaly slzy. „Dej mi čas, prosím. Musím se rozhodnout, a chci se rozhodnout správně. A nesnaž se mě přesvědčit o něčem, s čím víš, že prostě nemůžu souhlasit." Měla jsem chuť se zvednout a jít domů, ale na to, abych ji tu nechala, jsem měla Irju stále moc ráda. „Pojď, zaplatíme a provedu tě po městě, když už jsi tady." Kupodivu neprotestovala.

Předně děkuji FantasyGirl3010, protože začátek kapitoly je přesně ta část. Ty víš, která část. Bez tebe bych to nikdy nenapsala tak, jak jsem chtěla, bez tebe by to nebyla má oblíbená kapitola. Co si myslíte o setkání dívek? Jak byste se rozhodli vy, kdybyste někoho viděli po čtyřech letech?