XIV. - Příliš pozdě
XIV.
Příliš pozdě
V dalších dnech jsem se snažila chovat, jako by se nic nestalo. Chodila jsem do práce, povídala si s Renem o Saře a řešila s ním jeho dilema, jestli s ní má vůbec ještě být, když není jen jeho. Zatím to řešil tak, že se k ní choval víceméně jako ke kamarádce, ale příliš ji miloval, než aby to vydržel dlouhodobě. Naštěstí už jsem nevedla žádný podivný rozhovor s Mornem a vlastně ani s nikým jiným. Pomáhala jsem námořníkovi starat se o maják, chodila na procházky na promenádu a domů se vracela oklikou.
Ale přesto jsem věděla, že se něco změnilo. Od toho osudného dne, kdy jsme se málem políbily, jsem se neviděla s Eiou. Neměla jsem odvahu ji znovu navštívit a ani ona to neudělala. Možná mnou nyní opovrhovala. Ani bych se tomu nedivila. Jak bych mohla doufat, že v tomhle světě najdu někoho, jako byla Irja, někoho, kdo to bude cítit stejně jako já? Nicméně, nemohla jsem popřít jednu věc. Bylo mi to líto, že to nedopadlo dobře.
Námořník mě požádal, ať zajdu pro poštu. Příliš se mi nechtělo, bála jsem se, že tam najdu další dopis od své ctitelky, ale zároveň mě to zajímalo. Proto jsem se samu sebe snažila přesvědčit, že to nedělám kvůli sobě, že tam jdu jen proto, abych mu vyhověla. A protože cesta ke schránce netrvala dlouho, i se mi to docela dařilo. Když jsem tam však opravdu našla obálku se svým jménem a roztřásly se mi ruce, pochopila jsem, že mě to přece jen zajímá.
Napadlo mě, že bych dopis nečetla a roztrhala celou obálku, ale bylo mi jasné, že o pár minut později bych hystericky plakala u koše a snažila se k sobě slepit i ty nejmenší kousíčky, abych si mohla psaní přečíst. Vzala jsem si zbytek pošty do levé ruky a v pravé svírala pouze svůj dopis. Měla jsem ho otočený adresou nahoru. Celou dobu jsem na něj hleděla a představovala si, co mi tentokrát ctitelka napsala. Jestli se už konečně odhalí nebo navrhne další setkání, nebo jestli se stále bude skrývat ve stínu.
Až skoro u domu jsem si všimla jedné drobnosti, která mě přinutila zastavit se uprostřed kroku. To písmo nebylo Tiařino. A dokonce mi i došlo, čí je. Rychle jsem vběhla do majáku a téměř rozcupovala obálku. Bylo Irjino. Irja mi napsala dopis, po tolika letech. Udělalo se mi zle, nevěděla jsem, jestli od zmatku nebo od štěstí. Tohle musel být sen. Zavřela jsem oči a přála si a zároveň hrozně nechtěla se probudit. Nepovedlo se to. Takže jsem rozbalila list. Jen těžko jsem se na to soustředila, ale bylo to důležité.
Drahá Lai,
jistě se divíš, proč se ozývám po takové době. Já totiž taky. Ale abych ti řekla pravdu, vlastně nevím, co se to stalo. Jasně, bylo by to složité, protože ty ses musela odstěhovat, ale dalo se to vyřešit líp. Měly jsme o to víc stát, měly jsme si pořád psát a hlavně jsme se měly vidět. A je v tom ještě něco a já jsem konečně našla odvahu, abych ti o tom napsala. Možná se ptáš, proč se pauzy mezi našimi dopisy tak prodlužovaly, i když vím, že ty ses snažila, aby se tak nedělo.
Pravda je taková, že jsem blbá a hned jsem si někoho našla. Nebudu ti říkat, kdo to byl, ale naivně jsem si myslela, že tak budu šťastnější, než když budu s tebou chodit na dálku. Ubližovala jsem ti, a ubližovala jsem i sobě. S tou holkou jsem se co nevidět rozešla a až doteď jsem prakticky lítala ze vztahu do vztahu, a představ si to, byla jsem i s kluky, v naději, že jsi mě snad homosexualitou jenom nakazila či co.
Nevím, jestli se teď směješ, jak jsem hloupá, nebo pláčeš, protože i v době, kdy jsme spolu chodily, jsem někoho měla. A tak jako tak je mi to líto. Ale zkrátka to tak bylo a ty si to zasloužíš vědět. Nejsem si jistá, jestli jsi na mě naštvaná, nenávidíš mě, nebo jak se prostě cítíš, ale já doufám, že mi to jednou odpustíš a že to bude v dohledné době. Protože teď už vím, že tě pořád miluju. Někdy si představuju, že jsme zase spolu a víš co? Je to moc krásná představa.
Po dlouhé době jsem teď sama, ale sama být nechci. Chci být s tebou. A chci ti to dokázat. Poslední den v měsíci za tebou připluji. Pokud máš zájem mě alespoň ještě naposledy vidět, počkej mě v přístavu, lásko. Neskutečně mi chybíš, a i když nevím, jak to dopadne, vím, že tě hrozně moc potřebuju vidět. Snad to cítíš alespoň trochu stejně.
Mimochodem, chápu, že už máš svůj nový život, ale pokud by ses chtěla vrátit domů, chci, abys věděla, že můžeš. Tvoje máma mě vyhledala a řekla mi, že už se dávno smířila s tím, co cítíš a koho miluješ a že by si taky přála tě ještě někdy vidět. A že je ráda, že jsi se mnou alespoň na chvilku mohla být šťastná a že jí je moc líto, že nám to překazila. Řekla, že kdyby mohla, nekonečně krát by se ti omluvila. A znělo to dost upřímně. A i táta je s tím v pohodě. Dveře jsou ti otevřené a moje náruč taky, Lai.
(Tvoje) Irja
Když jsem dočetla, zmohla jsem se jen na hledění do prázdna. Stále mi to všechno nedocházelo. Popadla jsem papír a tužku, aby se realita stala skutečnější. Musela jsem si vypsat všechny informace. Irja mě vlastně podváděla. Irja mě stále miluje. Irja sem za týden připluje. Rodiče konečně přijali mou orientaci. Stále jsem tomu však ani po dopsání nemohla uvěřit. Byla jsem zmatená a nějakým způsobem možná i smutná. Chtěla jsem nechat minulost daleko za sebou a nemyslet na ni, ale nyní to nešlo. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Jistě jsem věděla jen tři věci. Irja není ctitelka. Z toho vyplývala druhá věc, a to, že jsem nyní zase vůbec nevěděla, kdo ty dopisy napsal a neměla ani žádné podezření. A třetí věc byla, že jsem věděla, že domů se nevrátím. Co to bylo za rodiče, když nedokázali přijmout, jaká jsem? Nechtěla už jsem s nimi nikdy mít nic společného. Možná jim časem odpustím a možná jsem už jim i odpustila, ale na nápravu našeho vztahu bylo příliš pozdě. A možná, ale to jsem nevěděla jistě, bylo pozdě i na nápravu vztahu s Irjou.
Jak si myslíte, že dopadne setkání Irji a Lainy? Chtěli byste, aby se daly dohromady? Mysleli jste si, že je Irja ta ctitelka? Doufám, že se vám kapitola líbila.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro