X.

Vzkaz v lahvi

Cítila jsem se hrozně. Jednak kvůli tomu, co se včera večer stalo, a jednak proto, že jsem udělala něco, co jsem nejspíš udělat neměla. Po tom všem, co pro mě udělal, jsem to neřekla námořníkovi. Vždy jsem mu říkala úplně všechno. Ale nyní jsem nemohla. Chtěla jsem, ale nakonec jsem se jen vymluvila, že ta večeře byla docela příjemná a že jsem unavená. Nevím, jestli tomu úplně uvěřil, a nevím, jestli jsem chtěla, aby ano. Na jednu stranu jsem mu chtěla všechno říct, ale na druhou jsem zkrátka nemohla. Bylo to pro mě až příliš trapné.

Hádala jsem, že mnohem trapnější to bylo pro Tiaru, protože jsem ji přece jen odmítla, ale pro mě to bylo trapné v jiném smyslu. Konečně jsem našla někoho, kdo do mě byl zamilovaný. A byla to dívka. A nebyla zase tak ošklivá, alespoň objektivně ne. A znaly jsme se, takže bych si nemusela zvykat na dalšího člověka. A přesto jsem na to, že bychom někdy mohly být přítelkyně, ani nepomyslela. Byla ke mně sice vždy hodně starostlivá, vždy ji zajímalo, jestli mě něco netrápí a ráda mě objímala, ale nikdy jsem tomu nepřikládala velkou váhu.

Zhluboka jsem se nadechla a vytáhla zpod lůžka obrovskou krabici. Dnes jsem na ni měla spoustu času, měla jsem v práci volno. Nazvala jsem ji Krabice vzpomínek a obsahovala veškerý můj život od doby, kdy jsem začala bydlet u námořníka. Měla jsem každý rok v ní jasně oddělený a vše chronologicky seřazené, proto jsem přesně věděla, kde hledat. Když jsem narazila na fotografie staré čtyři roky, zatajil se mi dech.

Tiara se opravdu hodně změnila. I když už tehdy působila hodně vyspěle a vážně, stále v ní bylo něco hravého, veselého. Ale včera v restauraci ne. Možná to bylo tím oblečením, možná tím, že se bála, jak na to, že je právě ona ctitelka, zareaguji, ale možná i proto jsem ji nepoznala. Ale to nic neměnilo na tom, že mě nepřitahovala. Ne tak, jak by měla. Do očí se mi vtlačily slzy a vztekle jsem praštila pěstí do nejbližšího polštáře. Sakra, měla by mě přitahovat, tak proč se to neděje?!

Téměř v hysterii jsem se znovu vrhla na všechny ty dopisy, které mi napsala. Četla jsem si je stále dokola, znovu a znovu, snažila jsem si ta slova spojit s dívkou, která přede mnou včera seděla. Nepochybovala jsem, že to psala ona. A nepochybovala jsem, že to psala s láskou. A byl tady jeden velký problém. Možná mě nepřitahovala osobně, ale musela jsem si přiznat, že když píše dopisy, je tomu jinak. Bylo to zvláštní, ale musela jsem si to připustit. Ty dopisy možná byly přehnané a na můj vkus zbytečně vyumělkované, ale možná bych psala stejně, kdybych do někoho byla opravdu zamilovaná. A navíc, prostě na mě ta psaní působila tak, jak měla.

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Možná jsem jen v šoku a srovná se to, až si na Tiaru více zvyknu, až se více poznáme. Přece jen, pár let jsme se neviděly a nevěděla jsem, jestli teď, když si našla podle jejího názoru lepší práci v nějaké restauraci, máme ještě něco společného. Ale měla bych tomu dát alespoň šanci, jestli nechci být až do konce života sama.

Povzdechla jsem si a schovala dopisy i fotografie. Nyní bych si ze všeho nejvíce přála být několik dní sama, abych si mohla nechat všechno projít hlavou, ale ještě stále jsem učila Rena. Sice jsem věděla, že nemusíme mluvit o tom, co se včera stalo, ale bude to mezi námi zvláštní. Ještě dnes se mu sice vyhnu, a myslím, že po tom, co se Sara tak rozplakala nad tím prstýnkem, se i on rád vyhne mě, aby mi to nemusel vysvětlovat, zítra se už budeme muset potkat. Povzdechla jsem si. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to zvládnu.

Myšlenky na Rena mě však náhle opustily. Ještě na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem znovu přisunula krabici k sobě. Netušila jsem, jestli je něco takového možné. Jestli by něčeho takového byla schopná. Ale i když jsem věděla, že její písmo je větší a neuspořádanější, slova jsem si pamatovala stejně citlivá, stejně romantická. No jistě. Možná proto jsem se do své ctitelky tak rychle zamilovala, pokud se to tak dalo nazvat. Připomínalo mi to něco, co už jsem znala.

Jistě, nebylo to úplně stejné jako tehdy, ale ani nemohlo být. Přece jen, uběhly už čtyři roky a naše láska zemřela. I poté, co jsem se dostala až k námořníkovi, jsme si nějakou dobu psaly, dokonce jsme za sebou plánovaly přijet, ale city na obou stranách postupně uvadaly, až jsem se jednou zeptala, jestli to má ještě vůbec smysl. Odpověď zněla ne. Ale když se fénixové rodili znovu z popela a bájným mořským nestvůrám dorůstaly i usekané hlavy, proč by se nemohla znovu zrodit i naše láska?

Konečně jsem našla dopisy, které jsem chtěla. Pamatovala jsem si ta vroucná slova téměř zpaměti. Psala, co všechno pro ni znamenám, psala o našich společných zážitcích, psala, jak bude naše láska věčná. Na okamžik mi do očí vstoupily slzy, ale už jsem s tím byla vyrovnaná. Byla jsem vyrovnaná, že z mého života odešla. Byla jsem vyrovnaná s tím, že v posledním dopise mimo loučení psala také to, že si našla někoho jiného. Byla jsem vyrovnaná se vším. Jen ne s tím, že by se mi mohla znovu ozvat. Má první a poslední láska. Má Irja.

Zhluboka jsem vydechla, ale vůbec mě to neuklidnilo. Bylo to zhola nemožné, bylo to jako sen, o kterém jsem si nebyla jistá, že ho chci. Nemyslela jsem si, že ji chci nazpět, ale teď, jestli se má teorie ověří, budu připravená. Bude připravená ji znovu milovat. Ano, sice tady stále byl ten zvláštní problém, že dopisy byly napsány Tiařiným písmem, ale formulace byly dost podobné. Možná to mělo nějaké vysvětlení. Možná se ty dvě znaly, jen jsem o tom nevěděla.

Avšak jsem si pak vzpomněla ta ten nepovedený večer v restauraci. Tiara se netvářila, nedala vůbec najevo, že ty dopisy nenapsala ona. A nikdo proti tomu nic nenamítal. Navíc, všichni ztuhli, když jsem viděla její písmo. Napsala snad nějaké dopisy Irja, a další pak Tiara podobným stylem, poté, co některé slovo od slova přepsala? Nebo je přece jen všechny napsala jen jedna? Ale která? Nebo byly všechny mé teorie hloupé? Ale nikdo další, kdo by toho byl schopný, mě nenapadal.

Vzápětí jsem si za všechny své úvahy vynadala. Jen jsem to všechno zbytečně komplikovala. Ty dopisy zkrátka napsala Tiara a já jsem jen byla hloupá, protože jsem měla lásku na dosah a nedokázala ji přijmout. Nikdo jako Irja se v mém životě už neobjeví a já jsem se s tím zkrátka musela smířit. Nevydržela jsem už v místnosti s fotografiemi ani minutu. Těsně předtím, než jsem vyšla ven, jsem se sice podívala po papírech a peru, ale hned jsem ten nápad zavrhla. Irja měla zůstat jen krásnou vzpomínkou.

Vydala jsem se na pláž. Sice jsem potkala pár lidí, ale bylo mi jedno, že vidí mé slzy. Stejně jsem tady nikoho nezajímala. Nikdy jsem nikoho nezajímala. Pár lidí jsem znala, protože jsem sem chodila dost často, ale pochybovala jsem, že oni znají mě. Dokonce jsem měla pocit, že jsem zahlédla toho mladého muže, kterého jsem tehdy viděla poprvé mi doručit dopis od ctitelky, ale nebyla jsem si jistá a neměla sílu to řešit. Procházela jsem se, hleděla do šumicích vln a přála si být někde daleko, daleko odsud. Někde, kde bych byla jako všichni ostatní. Kde bych byla normální a našla bych si přítele jako všechny ostatní dívky a nemusela řešit žádné problémy s tajnou ctitelkou a velmi podivnými dopisy.

Náhle jsem o něco zakopla a zavrávorala. V domnění, že to byl kamínek, jsem nejprve polohlasem vyslovila pár nadávek, ale poté jsem se podívala pod nohy a našla lahev. Protočila jsem oči a zvedla ji. Zase po sobě někdo neuměl vyhazovat odpadky. Jakmile jsem ji však viděla ze všech stran, pousmála jsem se. Uvnitř byl vzkaz. Jistě, mohlo to znamenat, že někdo ztroskotal na moři a posílá poslední naději po vlnách, ale o dost pravděpodobněji se tím někdo bavil. Stejně jsem však u nejbližšího koše na odpadky lahev rozbila a dopis vytáhla.

Stačilo mi první slovo, aby se mi na okamžik zatmělo před očima. Byl to další dopis. Dopis pro mě. Jak si Tiara po tom, co se stalo, troufla oslovovat mě Lai? Pro ni jsem Lai nebyla. Hodně lidí ta přezdívka napadla, ale jen některým jsem dovolila, aby mi tak říkali. A ona mezi ně nepatřila. Tak proč? Chtěla mě tím získat? Bohužel, jakmile jsem se dozvěděla, že to píše ona, nemohla jsem se přinutit k těm slovům něco cítit, i když jsem chtěla. Byla jsem v pokušení ten dopis roztrhat a vhodit do moře, jak mi sama poradila v hned prvních slovech, která jsem od ní dostala. Navíc to bylo zvláštní, že zrovna tady ležel další dopis pro mě. Jak věděla, že sem půjdu, když jsem to nevěděla ani já sama? I kdyby mě sledovala, tohle prostě nemohla tušit. Ale nakonec jsem se začetla, protože jsem doufala, že to nepíše ona, i když to bylo málo pravděpodobné.