VIII.

Nebezpečný přístav

Když jsem šla následujícího dne do práce, usmyslela jsem si, že když jsem prolomila jednu bariéru a konečně se setkala s Eiou o samotě, prolomím i druhou, která sice netrvala tak dlouho, ale začínala mě pořádně deptat. Tou věcí bylo, jak jsme se od toho polibku s sobě s Renem chovali. Rozhodla jsem se, že na to půjdu úplně jinak, než jsem původně chtěla. Nebudu o tom mluvit. Budu předstírat, že se nic nestalo. Když jsem ho viděla, jak na mě mává s rybou v ruce a nožem ve druhé jako nějaký šílenec, nejprve jsem se pousmála, ale poté se mi sevřel žaludek. Co když se znovu stane něco podobného jako předtím?

Když jsem k němu došla, odkašlala jsem si. „Chtěla bych s tebou o něčem mluvit."

„I já. Ale začni." Trochu se mi zamotala hlava. Chtěl se snad vrátit k tomu polibku? Znovu jsem si odkašlala.

„Víš... jak jsem ti minule vyprávěla o Eie." Přikývl. Viděla jsem na něm, že ho opravdu zajímá, s čím přijdu. „Tak jsem ji pozvala ven. A ono to vyšlo. A bylo to... bylo to hrozně fajn." Pustila jsem se do převypravování. Nepřerušoval mě, jen se bůhvíproč jemně usmíval. Nervozita ze mě dočista opadla, než jsem skončila.

„To zní super," odpověděl nakonec. „Jsem rád, že to takhle vyšlo." Na pár okamžiků jsme se věnovali práci.

„Jde ti to dobře," prohodila jsem, abych prolomila to zvláštní ticho. Měla jsem pocit, že by mi k tomu obyčejně řekl mnohem více. Byl snad příliš zaneprázdněn tím, co mi chtěl říct on? „Jenom buď trochu pečlivější. Někteří zákazníci nám to vrátí zpátky, když tam najdou kousek něčeho, co do té ryby nepatří." Zrovna kolem procházel Morn a nenapomenul mě, což se u něj dalo počítat jako pochvala. Ještě že nás neslyšel před několika sekundami. Ren jen přikývl, ale nepřišlo mi, že by mě poslechl.

„Co je?" hlesla jsem.

„Nic... jenom..." Mávl nad tím rukou. „Chtěl jsem ti říct, že jak jsem ti říkal, že ti jednou představím moji holku, tak dneska by to šlo. Totiž, ještě s jednou nebo dvěma našimi kamarádkami jdeme ven a napadlo nás, jestli bys nechtěla jít taky. Jestli je to na tebe moc lidí, pochopím to, ale..."

„Ne," odpověděla jsem. „Půjdu ráda." Ani jsem nevěděla, proč jsem tak rychle souhlasila, ale něco mě tam táhlo. Možná vidina, že si získám nové přátelé.

„V sedm pro tebe přijdu," navrhl. Znervózněla jsem. Nikdo pro mě nikdy až k majáku nešel.

„Nesetkáme se radši někde jinde? Třeba na promenádě nebo..."

„Nemůžeš se tam navždycky schovávat před světem, Lai."

Sklopila jsem hlavu. Možná právě o to šlo. Celý svět mohl být špatný a vzhůru nohama, ale já jsem vždy měla místo, kam se můžu schovat, kde se můžu vyplakat a kde mě nikdo nenajde. A najednou se mělo stát místem, kde za mnou může kdokoli přijít, kdokoli může kdykoli přelézt obrannou zeď, kterou jsem kolem sebe vystavěla. Jiné maják odrazoval připlout blíže k pobřeží, pro místní byl zase kvůli povídačkám o námořníkovi nebezpečný, pro mě byl přístavem.

„Můžu a taky to udělám," hlesla jsem.

„Tak na promenádě," vzdal to, ale pochopila jsem, že jsem ho zklamala. „Moc se těším na den, kdy někomu dovolíš, aby tam za tebou přišel."

„Myslím, že nikdo takový není."

Ren se pousmál. „Tím bych si nebyl tak jistý." Otřel si ruce do staré hadry, která se válela poblíž a něco vytáhl ze svého batohu, opatrně, nejspíš aby to nepošpinil. Byl to list papíru převázaný rudou stuhou. „Tvoje ctitelka mi to dala, ať ti to předám. Chtěl jsem ti to dát až na konci směny, ale dám ti to už o první pauze. Neboj se, nečetl jsem to, ale vím, že jestli někomu dovolíš přijít až ke tvému majáku, tak je to ona." Poté dopis zase schoval a pokračoval v práci.

„Vždyť ji ani neznám," namítla jsem, ale srdce se mi svíralo.

„Zatím v podstatě ne. Ale myslím, že se to brzo změní."

„Rene, proč mi prostě neřekneš, kdo to je? Myslela jsem, že někdo jako ty bude přímočařejší."

K mému překvapení se zazubil. „Mě prostě hrozně baví sledovat, jak ti to nedochází."

„A ono by mělo?"

„Měla jsi už dost nápověd." Zatímco jsem přemýšlela nad všemi způsoby, jak to může myslet, pokračoval. „Ale teď vážně. Nemůžu ti to říct. Slíbil jsem to. A i kdybys jí to neřekla, prostě už to nebude takové, jak si to ona představuje. Nezamiluješ se do ní doopravdy, ale jen proto, že budeš mít pocit, že musíš."

„Jenže jak se mám zamilovat do někoho, o kom ani nevím, že existuje? Někdy mám fakt pocit, že ty dopisy píše někdo jenom proto, aby mě potěšil, třeba ty nebo námořník nebo..."

„Zamyslela ses vůbec někdy nad tím, jak moc je to písmo holčičí? Myslím, že asi ne." Vydechla jsem. Proč mě to nenapadlo ještě předtím, než jsem zjistila, že je to doopravdy dívka? Možná mě to napadlo podvědomě, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Nebo jsem měla vážně dlouhé vedení. To spíše, podle toho, že Renovi nejspíš připadalo úplně jasné, kdo je ta ctitelka a nechápal, že můžu vůbec přemýšlet nad něčím jiným.

„Tak jste to nechali napsat nějakou holku," nechtěla jsem se vzdát.

Ren protočil oči. „Proboha, ty jsi cvok. Ale ne, hele... mám tě rád. Kdyby to celý byl podvod, řekl bych ti to. Věříš mi?" Podal mi svou špinavou ruku, kterou jsem sevřela.

„I když nechápu proč. Pořád platí, že se známe pár dnů."

„I za pár dnů můžeš začít mít někoho ráda." Byla jsem si jistá, že zase naráží na mou ctitelku. Nemohla jsem se dočkat, až si přečtu další z jejích dopisů. V pauze jsem ho málem roztrhla, jak prudce jsem ho rozbalovala. Ren nejspíš chápal, že na to potřebuji být sama, protože se dal do řeči s Mornem. Zavrtěla jsem nad ním hlavou. On je nejspíš sebevrah. Pustila jsem ho však z hlavy a ponořila se do zamilovaných řádků. Okamžitě jsem si všimla změny oslovení. Už to nebylo Milá Laino. Stálo tam Lai. Zachvěla jsem se, ale četla dále.

Lai,

vidím, že jsem udělala správně, když jsem ti po té věci, co se stala na pláži, dala druhou šanci. Možná to zní hloupě, ale opravdu to tak bylo, protože mi to tehdy velmi ublížilo. Ale o tom jsem psát nechtěla. Nechtěla jsem ti nic vyčítat, protože už vím, že jsi neměla příliš na výběr. Ale na tom nezáleží. Možná si říkáš, proč ti stále píšu, proč ti neodhalím, kdo jsem, a s tímto vědomím se nesetkáme. Pravda je taková, že já prostě nemůžu. Hrozně se bojím, že bys mě odmítla a měla bys na to plné právo. Vždyť se neznáme, i když... jak se to vezme. Ale o tom se jednou dozvíš víc.

Další důvod a asi ten hlavní, je, že chci, abys mě poznala doopravdy. Aby ses do mě zamilovala proto, že to tak skutečně cítíš, a ne proto, že jsem tvoje ctitelka. Tohle ti možná řekne i Ren, dlouho jsem se mu to včera snažila vysvětlit a myslím, že se mi to nakonec i povedlo. Ale na tom nezáleží, důležité je, abys to pochopila ty, protože jen o nás dvě tady jde.

A protože chci udělat další krok k tomu, abychom mohly být jednou spolu, tak se brzy znovu setkáme. Ano, znovu, protože my už jsme se oopravdy setkaly, jen o tom nevíš. Ale to teď není důležité, chápu, že jsi z toho všeho zmatená. Zkrátka, dělej vše, co ti osud přivane do cesty a je tady naděje, že vstoupíme jedna druhé do srdce.

Mám tě ráda.

Zmatená bylo nejspíš slabé slovo. Měla jsem pocit, že se mi v mysli rozlévá vlna tsunami a místo domů ničí všechny mé myšlenky. Sice se vyjasnilo, proč Ren přišel s tím, že chce, abych se zamilovala doopravdy, ale nekonečně mnoho dalších otázek vyvstalo. Co tím myslela, že jsme se už setkaly? Je možné, že jsme se třeba znaly a pak se naše cesty rozešly? Mohl to být někdo z mé minulosti, kdo se také přistěhoval sem? Chtělo se mi z toho všeho zmatku plakat. Už jsem sice chápala, proč se prostě rovnou neodhalí, a jestli byla alespoň trochu jako Ren, možná ji můj zmatek i přišel zábavný, ale já jsem z toho začínala být zoufalá.

„V pohodě?" zaslechla jsem vedle sebe známý hlas. Přesto jsem sebou však trhla, protože utnul mé myšlenky.

„Ani moc ne," přiznala jsem svému spolupracovníkovi. „Už jsme se setkaly, ale ty o tom nevíš. Má snad pocit, že tohle mi v tom zmatku pomůže?"

Zasmál se. „Tohle nebyla moc strategická věta. Být tebou, ignoroval bych ji, odvede tě to od toho, zjistit, kdo ta holka je." Otázka však byla, jestli jsem Renovi mohla věřit.

„Zjistím dneska o ní víc?" zeptala jsem se narovinu.

„To záleží na ní, ale mohlo by to vyjít. A teď pojď do práce," pobídl mě. Ani jsem si nevšimla, že přestávka už skončila. Jeho slova mi po celou dobu vrtala hlavou.