VII.

Podvečerní promenáda

Uběhlo pár dní od toho trochu nešťastného setkání s Renem. Myslím, že z toho byl stále trochu vykolejený stejně jako já, protože ani jednoho z nás nenapadlo toho druhého někam znovu pozvat. Doufala jsem, že jsem to nezkazila příliš, ale v práci jsme se spolu bavili jako vždy, takže nejspíš jen potřeboval čas si to všechno utřídit. Ten jsem ostatně potřebovala i já. Nevím, proč přesně mě to tak vzalo, ale možná proto, že jsem obvykle na potkání nedávala polibky lidem, které znám pár dní, a už vůbec ne mužům. A už vůbec ne lidem, do kterých nejsem zamilovaná.

Ne, nebyla jsem. Možná by k tomu mohly být správné předpoklady. Byl ke mně milý, pozorný, a zdálo se, že kdyby neměl vztah, i by byl ochotný to se mnou zkusit. Ale pamatovala jsem si, jaké to je, zamilovat se. Tohle nebyl ten případ. A vzhledem k tomu, že by mi to stejně nemohl opětovat, jsem za to byla i ráda.

Každopádně, i když jsme spolu v poslední době až tak moc nemluvili o osobních věcech, přece jen jsem se rozhodla udělat jednu věc, o které jsem doufala, že by za ní byl rád. Ne že bych ji dělala kvůli němu, ale byla jsem ráda, že bych měla alespoň nějaké zastání. Ptala jsem se na názor i Leala, ale on mezi mými přáteli neviděl rozdíl, bral je všechny stejně. Já však ne. Některé jsem měla raději než jiné, i když jsem věděla, že je to nejspíš špatně. A právě z toho důvodu jsem mířila za Eiou.

Vůbec jsem netušila, jak zareaguje a jestli vůbec bude doma, ale i když jsem o tom celém pochybovala, něco hluboko uvnitř mi říkalo, že to musím udělat. Srdce se mi svíralo, když jsem se ocitla před jejím domem. Přesto jsem však z nějakého zvláštního popudu zaklepala. Párkrát jsem ji sem odprovázela a cestu si naštěstí pamatovala, dokonce jsem i byla uvnitř, ale nikdy jsem pro ni neplánovaně nešla. Když jsem na schodech slyšela kroky, na okamžik mě napadlo, jestli bych neměla utéct, ale bohužel jsem neutíkala dost rychle na to, aby mě na pusté rovné plošině nezahlédla.

Když otevřela dveře, hleděla na mě dost zmateně, ale to se dalo očekávat. Uklidnilo mě jen to, že se netvářila naštvaně. Sklopila jsem oči k zemi. „Dneska nejsme domluvení," upozornila mě. Začínala jsem pochybovat, že byl dobrý nápad sem přijít.

„Já vím."

„A potřebuješ něco?"

Zhluboka jsem se nadechla. Teď už nebylo cesty zpět. „Víš, před nějakou dobou jsi prohodila, že bychom... že bychom se někdy mohly setkat samotné. Tak... mě napadlo, že by to mohlo být zrovna dneska."

Zasmála se. „Bože, to bylo tak hrozně dávno. A ani jsem to nemyslela vážně."

Hrozně se mě to dotklo, ale nechtěla jsem se tím nechat pohltit. Proč lidé říkali tak podstatné věci a nemysleli je vážně? A proč já jsem to tak vážně brala? Asi jsem opravdu nebyla normální.

„Zapomeň na to, prosím," zašeptala jsem, ale věděla jsem, že tak jednoduché to nebude. Pravděpodobně to při nejbližší příležitosti vytáhne před Dirkem, Kirou a Zorenem. Do očí se mi začaly tlačit slzy, takže jsem zamumlala nějaký pozdrav a rychle se vydala zpět domů, samozřejmě oklikou jako vždy. Zaslechla jsem za sebou kroky a Eia několikrát vyslovila mé jméno, ale neotočila jsem se. Nechtěla jsem, aby viděla mou slabost. Kroky zrychlovaly. Věděla jsem, že bych měla zrychlit i já, ale kdyby začala běžet, stejně by mě dohnala. Proto jsem jí nechala, ať dojde až ke mně, ale hlavu sklonila co nejníže.

Myslela jsem, že prohodí nějakou ironickou poznámku, ale ona mě jen objala. Zastavily jsme, a i když to bylo hloupé, plakala jsem v její náruči. Ani jsem přesně netušila, proč pláču, ale nemohla jsem přestat. „Lai," zašeptala. „Nemyslela jsem to tak. Byla jsem jenom překvapená, to je všechno. Ale chci s tebou někam jít. Co třeba na promenádu? Máš to tam ráda, ne?" Netušila jsem, kdy jsem se o tom zmínila, ale někdy to být muselo.

„Promiň," odvětila jsem pouze. Pomalu mě pustila.

„To nic. Ani se ti nedivím. Měla bych to odmítnout." Zařadila se vedle mě a pokračovali jsme podvečerní krajinou.

„Nevím, co mě to napadlo. Mělo mi dojít, že to není dobrý nápad. Máme spolu chodit všichni. Jenom jsem prostě..." Zmlkla jsem. To, že jsem nyní byla venku jen s ní, neznamenalo, že můžu mluvit úplně o všem.

„Prostě co? Neboj se, jestli je to něco o nich, neřeknu jim to. Pak ti vysvětlím proč."

„No," začala jsem opatrně. „Víš, jak jsem minule vytáhla ten dopis, trochu mě zamrzelo, jakým způsobem to Dirk komentoval. A Kiřiny poznámky mi taky moc nepřidaly."

„Mně to taky vadilo," odpověděla k mému obrovskému překvapení. „Nebylo to prostě správný. A víš, jak jsem předtím řekla, že je buďto psychopat, nebo je do tebe zamilovaný..."

„Ne, to mi nevadilo. Mám na to stejný názor a ty jsi to řekla jenom v legraci. Jenom prostě..." Zarazila jsem se, ale nyní jsem to musela přiznat i sama sobě. „Svým způsobem mi na tom ctiteli záleží." Vykulila oči. „Sice mi zatím napsal jenom dva dopisy a oba byly trochu odvěci, ale myslím si, že to není člověk, kterého by se mělo takhle ponižovat, i když o tom neví. Asi mluvím blbosti a celé je to jenom tím, že už prostě nechci být sama, ale tak to vidím."

Eia chvíli mlčela. Přemýšlela jsem, jestli jsem to se svým názorem příliš nepřehnala, ale netvářila se. Že by mnou opovrhovala. Spíše že nad něčím hluboce přemýšlí. „Taky si to myslím."

„Fakt?"

„Jo. Něco ti řeknu, ale taky to nesmí nikdo vědět. I když, u tebe nepochybuju o tom, že to nikomu neřekneš." Odmlčela se. „Poslední dobou dost přemýšlím, jestli se s nima ještě mám vůbec bavit. Teda, ty a Zoren jste fajn, i Kiru bych snesla, ale Dirk mi fakt leze na nervy. Abys to pochopila, není to všechno černobílé, on taky neměl úplně nejhezčí minulost, ale to prostě nikoho neomlouvá, že se chová jako debil. A nějak mi prostě celkově nevyhovuje pořád být se všema. Takhle ve dvou je to přece taky fajn."

Nechápavě jsem na ni hleděla. Netušila jsem, že jsme vnitřně rozdělení. „A... ví o tom někdo?"

„Zoren."

„Myslela jsem si, že se do ničeho moc nezapojuje."

„Neber si to osobně, trvá mu hrozně dlouho někomu důvěřovat, proto s tebou ještě moc nemluví. Ale taky říkal, že kdyby se měl s něčím svěřit a měl by na výběr jen tebe nebo Dirka nebo Kiru, neváhal by a vybral by si tebe."

„Fakt?"

„Fakt. Bože, až teď mi dochází, jak málo toho o nás víš." Slunce se klonilo k západu a my jsme se dostaly na promenádu.

Sklonila jsem hlavu. „Já se fakt snažím mezi vás zapadnout."

„Já vím, že jo. V tomhle ohledu jsi asi trochu jako Dirk. Jsi pořád osamělá, možná ti i lidi ublížili a oba hledáte způsob, jak se z toho dostat. On to řeší tak, že nutí svoje přátelé, aby mu říkali úplně všechno a řídili se jeho názory, ty..."

„Já to moc řešit neumím," pousmála jsem se. Nikdy mě nenapadlo takhle o Dirkovi přemýšlet.

„Takhle jsem to říct nechtěla, ale asi na tom něco bude."

„Asi mě máš za úplného zoufalce."

Eia se usmála. „To vůbec. Naopak mě těší, že se se mnou někdo tak uzavřený jako ty baví." Chvíli jsme šly mlčky a já jsem zpracovávala všechno, co mi řekla a že se mnou vůbec šla ven. Ticho naštěstí protrhl pes, který se mi začal motat kolem noh. Zasmála jsem se. Ještě předtím, než si ho majitel zavolal, jsem si ho pohladila. Stále s úsměvem jsem pohlédla na Eiu. Její výraz však tak nadšený nebyl.

„Bojím se psů. Kdysi mě jeden pokousal," vysvětlila. „Ale třeba kočky jsou super."

„To jsou," odpověděla jsem. Ale já mám přece jenom radši psy. Ale chápu, že jestli máš s nima takové zkušenosti, tak to asi vidíš jinak." Přikývla. Rozpovídaly jsme se o zvířatech a o našich ne moc příjemných zážitcích z dětství. Některé byly vážně děsivé, jiné spíše vtipné, ale více než na ně jsem se soustředila na jinou věc. Cítila jsem se s ní i přes ten trochu nepovedený začátek stejně jako s Renem. Možná ještě lépe. Znovu jsem měla ten pocit, že si zasloužím něco lepšího, než čeho se mi v celé partě dostávalo. A možná, možná jsem si to skutečně zasloužila.

Co si po téhle kapitole myslíte o Eie? Myslíte si, že je zrovna ona ta ctitelka? Nebo se stále držíte jiné verze? A co si myslíte o ostatním Laininých přátelích? Snad se vám tato část líbila.