IV.

Lidožraví žraloci

Milá Laino,

možná jsi to udělala schválně. Možná jsi na tu pláž vzala své přátelé, aby se mi vysmáli, a ty jsi mi tak dala najevo, že nemáš ani nejmenší zájem. A také že se vysmáli. Jejich hloupého pošťuchování a rádoby tichého volání si nedalo nevšimnout. Měli ze mě legraci a možná ji máš i ty, co já vím. Ale jsem naivní a proto doufám, že si přečteš má další slova.

Přiznávám, že po tomhle mé sympatie k tobě trochu ochably, ale chci nám dát ještě šanci, když už jsme tady. Takže tedy, na té pláži jsi nebyla sama, ale nemůžu se ukázat, když cítím všude kolem sebe to opovržení a výsměch. Na druhou stranu ale vím, že byl špatný nápad se chtít setkat o samotě. Bojíš se a já tomu rozumím. Jen se bojím i já. Bojím se, že budu plakat, když mě odmítneš, a nechci plakat před lidmi. Bojím se také, že nás někdo uslyší a budou se o nás šířit různé klepy. Nechci ani mě, ani tobě, způsobit nějaké problémy.

Nevím, jak přesně to udělám, ale brzy se setkáme. Chci po tobě jen jedno – jdi dnes na to setkání s Renem. Ne, neděs se toho, kolik o tobě vím, já Rena znám, řekl mi o tom. Snad se brzy rozhodne o našem osudu. Je asi troufalé říct, že tě miluji, když se neznáme, ale něco takového k tobě cítím.

Užij si večer

Odhodila jsem dopis a povzdechla si. Celé to bylo hrozně složité. Chápala jsem, proč se neukázal, a věděla jsem, že mí přátelé opravdu nebyli nenápadní ani taktní. Na druhou stranu, hrozně to celé komplikoval. Na to, že jsme se ani neznali, mi až nějak příliš vyznával lásku a dělal z toho hotovou katastrofu. Nějakým způsobem jsem tomu rozuměla a těšilo mě, že pro toho člověka tolik znamenám, ale bylo to zvláštní. Každopádně, na to setkání s Renem jsem chtěla jít tak jako tak, a pokud mě to k mému ctiteli či ctitelce mělo dostat blíže, o to více jsem se tam těšila.

Nedočkavě jsem vyhlížela osmou hodinu večerní. Pár minut předtím jsem se vydala na hlavní ulici a při aleji pátrala po Renovi. Tak trochu jsem doufala, že se místo něj zjeví někdo jiný a přizná se, že napsal ty dopisy, ale když se Ren přiblížil s obrovským úsměvem, zakázala jsem si na to myslet. Dnešní večer se pokusím si užít. Pozdravili jsme se a já jsem položila otázku, která mi předem mohla prozradit, nakolik se budu dnes bavit.

„Kolik lidí se k nám přidá?"

Zmateně na mě pohlédl. „Nikdo. Počítala jsi s tím snad?" Dali jsme se do kroku alejí.

„Trochu jo," přiznala jsem. „Moji kamarádi vždycky pozvou milion dalších lidí."

Renův úsměv povadl. „Nemám to rád. Nepočítal jsem s tím, že by ti to vyhovovalo. Nepůsobila jsi tak."

„Ale ne, to jsi špatně pochopil. Mně to nevyhovuje. Jsem za to strašně ráda, že půjdeme sami... jenom už na to nějak nejsem zvyklá."

„A řekla jsi jim, že ti to vadí? Promiň, asi mi do toho nic není..."

„Nechci se o tom teď bavit." Pravda byla taková, že mi nepřipadalo, že by to k něčemu vedlo, kdybych jim to řekla. To já jsem tady byla ta divná, ta, která měla s mnoha věcmi problém. Nejspíš by si mysleli, že jsem trapná. „Kam chceš vlastně jít?"

„Napadlo mě, že chvilku posedíme v té čajovně kousek odsud a pak se třeba projdeme po promenádě."

„Jasně," souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že na rozdíl ode mě něco vymyslel. Chvíli jsme šli mlčky, ale poté Ren ono ticho prolomil.

„Je to hrozně debilní otázka, ale nemám lepší a navíc mě to fakt celkem zajímá. Jak dlouho už tam pracuješ?"

„Čtyři roky," odvětila jsem popravdě.

„Co tě k tomu vedlo? Taky ses málem utopila?" zazubil se.

„Ne," zasmála jsem se. Nicméně měl pravdu. Málem jsem se utopila, ale jen metaforicky, v moři svých pocitů, v moři nepochopení. Ale na to jsem také nechtěla myslet. „Nějak jsem si musela začít vydělávat."

„Žiješ sama? Vždycky jsem chtěl..."

„Ono je to trochu složitější," přerušila jsem ho. Hned jsem se za to zastyděla, ale nějak mi to samo vylétlo z pusy. „Promiň. Co jsi vždycky chtěl?"

„No, zkusit žít na vlastní pěst. Ale jsem na to ještě moc velký zbabělec. V čem je to složitější?"

„Nežiju sama, ale ani s rodiči."

„S přítelem?"

„To bych řekla rovnou."

„Asi se nemám ptát, že?"

„Promiň," povzdechla jsem si. „Musí ti připadat, že se potápíš mezi lidožravé žraloky, když se mnou mluvíš. Že už ani nevíš, o čem mluvit, aby se mě to nedotklo."

„Trochu," přiznal. „Ale chápu to, asi to máš prostě těžký."

„Rodiče nevzali dobře jedno moje... přiznání nebo jak to říct. Tak jsem utekla a ujal se mě tu jeden námořník." Vlastně jsem netušila, proč mu to vykládám, ale nějakým způsobem na mě působil jako někdo, kdo by to mohl pochopit.

Tiše hvízdl. „Páni. Myslím, že tohle bude ještě zajímavé. Rád bych se někdy dozvěděl celý ten příběh." Překvapilo mě, že se na to přímo neptal.

Sklopila jsem hlavu. „Nikdy jsem to nikomu neřekla."

„To asi chápu. I u mě jsou věci, které jsem ještě nikomu neřekl." Náhle se zastavil a otevřel mi dveře do čajovny. Ihned mě uhodila do nosu silná, ale příjemná vůně. Sedli jsme si ke stolu a čekali na obsluhu. Ren se na mě usmál.

„Vždycky jsem si přál s někým jenom tak zajít do čajovny a popovídat si, jenom tak, nezávazně, víš. Jenomže většina holek to vnímá jako rande a kluci s tím ani nesouhlasí."

„Tohle není rande?" zeptala jsem se. Ztuhl. Nevydržela jsem to a zasmála se. „Bez obav. Mám svoje důvody, proč mě tohle ani nenapadlo."

Pohlédl na mě. „Těším se, až tě poznám víc. Myslím, že máš co vyprávět. Mezitím se budu dál zkoušek potápět mezi ty tvoje lidožravé žraloky."

Zasmála jsem se. „Když ono to pořád souvisí jenom s jenom jednou věcí."

„O to je to víc zajímavé." Přišla k nám obsluha a zeptala se na naše přání.

„Zelený s vanilkou," oznámila jsem svůj oblíbený čaj. Mladá žena pohlédla na Rena.

„To samý," mávl nad tím rukou. Když žena odešla, trochu nejistě se usmál. „Neumím si vybírat, strávil bych nad tím hodiny." Zasmála jsem se. Usoudila jsem, že je mi s ním příjemně. Byl pozorný a upřímný a to se mi zamlouvalo.

Ren se rozpovídal o svých problémech s nerozhodností a nesmělostí, pomalu jsme upíjeli čaj a já jsem mu naslouchala. Poté jsem mu zase něco vyprávěla já. Rozhovor plynul tak přirozeně a snadně, až se mi zdálo, že se známe celé roky. Bylo až podivuhodné, jak čas rychle běžel a náhle už bylo nebe celé poseté hvězdami a noc pokročila natolik, že jsem se s ním opravdu musela rozloučit.

„Nemůžeme zítra přijít do práce jako dvě mrtvoly. To bys asi hned druhý den neudělal dobrý dojem."

Ren, i když jsem poznala, že z toho není právě nadšený, přikývl. „Ale na tu procházku po promenádě jsem nezapomněl."

„V práci se domluvíme, ale určitě bych s tebou ještě chtěla někam jít."

„To já taky. Jsi hrozně příjemná."

„To i ty," hlesla jsem.

„Mohl bych tě doprovodit domů?"

Dobrá nálada mě náhle trochu přešla. „Ne, promiň."

„Kvůli tomu námořníkovi?"

„Trochu. Ale to je jedno. Prostě... ahoj." Naprosto zbaběle jsem od něj pak odešla.

I přes ten závěr jsem se však cítila zvláštně dobře. Až příliš dobře. Ten pocit jsem odněkud znala, jen jsem si ho nedokázala přiřadit. Věděla jsem jen, že to není zamilovanost. Ne. Zaprvé jsem byla na holky a zadruhé u mě zkrátka takto nevypadala. Bylo to něco jiného. Něco skoro stejně skvělého a zároveň děsivého. Jen jsem to neuměla pojmenovat.

Tak, jaký máte názor na Rena po téhle kapitole? A co si myslíte, že Laina o setkání s ním cítí? A co říkáte na tento dopis ctitele/ ctitelky? Snad se vám kapitola líbila, já ji třeba osobně mám hrozně ráda.