Hejno kosatek

Když jsem došla na místo našeho srazu, do jedné větší jeskyně na pobřeží, po nějakém přivítání jsem vytáhla ono psaní. Názor námořníka byla jedna věc, ale nemyslela jsem si, že některým věcem rozumí. Sice jsem na pláž večer chtěla jít za každou cenu, ale potřebovala jsem i jiný názor, jestli je to dobrý nápad. A názoru mých přátel mi opravdu záleželo.

„Co to máš?" zeptal se Dirk a zazubil se. Nejspíš si všiml mého stydlivého výrazu a domýšlel si kdovíco.

„Dopis," špitla jsem. Náhle jsem z nějakého iracionálního důvodu zapochybovala, že byl dobrý nápad jim to ukazovat. Hned jsem si za to vynadala, ale ta myšlenka se mě nechtěla pustit.

„To vidím. Ale jaký? Že by si měla nějakýho tajnýho ctitele?" Zasmál se, ale přešlo ho to, když jsem vážně přikývla.

„No konečně," tleskla Eia. Trochu jsem se zastyděla. Nikdy jsem se neodvážila jim říct, že nejsem schopná se zamilovat do někoho mužského pohlaví a oni to nejspíš očekávali. „Tak nám to konečně ukaž."

Než jsem stihla cokoli říct nebo udělat, vzal mi Dirk psaní a začal číst nahlas. Bohužel ale strašně přeháněl. Nemohla jsem mu mít za zlé, že si z toho dělal legraci, to jen já jsem to nespíš brala moc vážně, ale přišlo mi to k pisateli onoho dopisu dost neuctivé. Představovala jsem si proto, že mi onen dopis předčítá námořník, ten by si z toho legraci nikdy nedělal, naopak by to ještě správným způsobem procítil. Takto nahlas jsem lépe vnímala váhu všech těch slov a začínala v nich vnímat opravdovou krásu.

Když však Dirk došel ke konci prvního odstavce, na okamžik se mi zastavil dech. Když jsem se spontánně rozhodla, že jim to ukážu, zapomněla jsem, že tam ta část je. Dirk ji přečetl a ztichl. Všechny pohledy se stočily na mě. Objala jsem se pažemi.

„Lai," začala Kira. „Ty nás nemáš ráda?"

„Ale mám," protočila jsem oči. „Nevím, proč to tam napsal, proč mu to tak přijde. Já jsem s váma hrozně šťastná." To byla pravda. Chvíli na mě ještě hleděli, ale pak Eia naštěstí protrhla ticho.

„No, to je jedno, je to jenom jeho názor. Čti dál." Dirk ji naštěstí poslechl. Z nějakého důvodu se mi tlačily slzy do očí. Nechtěla jsem, aby pokračoval. Ten dopis byl určen mě a nejspíš to tak mělo zůstat. To, že jsem to dala přečíst námořníkovi, bylo normální. Vždyť byl jako můj otec a je běžné dojít s takovou věcí za svými rodiči. Ale ukázat ho přátelům, z nichž někteří nedokážou brát nic vážně, možná nebyl úplně nejlepší nápad.

„To je konec?" zeptala se po dočtení Kira.

„Jo. On se nepodepsal. Logicky nechtěl, abych přišla na to, kdo to je," odvětila jsem. „Takže... co si o tom myslíte?"

„Ten kluk je buďto psychopat, nebo je do tebe fakt zamilovanej," odvětila Eia. „Ale pro případ, že by to byla ta první možnost, tam na pláž ani náhodou nepůjdeš sama."

„Já nepůjdu sama," vyhrkla jsem dříve, než jsem si stihla uvědomit, že jsem jim ještě neřekla ani o námořníkovi.

„A s kým?" zeptal se dost logicky Dirk.

Povzdechla jsem si. Teď už jsem to nemohla tajit. Alespoň částečně jsem se rozhodla jim to vysvětlit. „Nežiju sama. Je sice pravda, že jsem odešla od rodičů, ale..." Odmlčela jsem se. Tak úplně jsem neodešla, ale nemohla jsem jim říct, že mě vyhodili z domu. To by vyvolalo další otázky. „Ale nebydlím sama. Pomohl mi jeden vysloužilý námořník. A ten tam půjde se mnou."

„Tak proto nás k sobě nikdy nepozveš?" otázala se Eia. „On nemá rád lidi nebo tak něco?"

„Něco takovýho," mávla jsem nad tím rukou. Nechce, aby kdokoli věděl, kde bydlí. Víte, jak jsou námořníci občas paranoidní."

„Takže žiješ s magorem?" zeptal se Dirk. Nechápavě jsem na něj pohlédla. „No, promiň, ale kdo se bojí i toho, že někdo zjistí, kde bydlí, je blázen. Jdeme na pláž s tebou. Tenhle by tě neochránil."

„Ale on je fakt v pohodě," bránila jsem Leala. „A fakt to není nutné. Asi mi nebude moc příjemný, když tolik lidí uslyší můj rozhovor s tím ctitelem."

„A u toho magora ti to nevadí?"

„No, bude jediný. Kromě toho, slíbil mi, že se vzdálí natolik, aby nás neslyšel."

Kira si odfrkla. „Tak tomu nevěř, holka. Každý by si to poslechl. Ale chápu, že čím soukromější to bude, tím to pro tebe bude lepší. Ale kdyby sis to rozmyslela, jsme tady pro tebe." Usmála jsem se na ni. Než jsem však stihla poděkovat, ozval se znovu Dirk.

„Já to pořád nechápu. On ti nevadí, ale nás odmítáš. Možná má ten kluk pravdu a ty nás nemáš ráda."

„Ne!" vyhrkla jsem. „Mám vás moc ráda. A můžete tam jít se mnou, jenom..."

„Jenom co?" zeptala se Kira. Neznělo to tak útočně jako Dirkova slova, ale stejně mě to znovu málem rozplakalo. Věděla jsem ale, že se nesmím rozplakat úplně. Kdysi jsem to dělávala, ale lidé už pro to neměli pochopení. Tak jsem se to naučila zastavit.

„Nic," povzdechla jsem si.

„Co bys bez nás dělala, kdyby se tam objevil třeba strážce majáku?" zachechtal se Dirk. Samozřejmě myslel Leala, ovšem jeho temnější a vražednější verzi z povídaček.

„Nebudu tam sama," namítla jsem tiše, ale věděla jsem, že je to k ničemu.

„Víc lidí ti víc pomůže," pokrčil rameny. Nikdo nic nenamítal. Dirk měl vždy hlavní slovo. Ale zrovna teď se mi to příliš nelíbilo. Nechtěla jsem, aby o tom tolik lidí vědělo. Zvláště když by ten dopis napsala dívka.

„Lai," ozval se Zoren. Všichni jsme na něj překvapeně pohlédli. Mluvil jen velmi málo, takže když už se to stalo, muselo ho něco opravdu zaujmout.

„Jo?" vyzvala jsem ho k pokračování.

„Řekneš nám někdy, proč jsi vlastně odešla z domu?" Semkla jsem pevně rty. Stále jsem na to nebyla připravená.

„Jednou určitě. A možná se to dozvíte i dneska večer na tý pláži. Ale teď se na to asi necítím."

„Měla jsi na to už dost času. Přátelé si takové věci netají," neodpustil si Dirk poznámku, ale nikdo se k němu naštěstí nepřidal.

Zbytek dne jsme jen tak seděli, povídali i o nenáročných věcech a chvílemi popíjeli alkohol. Snažila jsem se zabránit tomu, aby se kdokoli z nás opil, protože jsem potřebovala, aby večer na pláži nedělali žádné hlouposti, a docela se mi to i dařilo, protože jsme se až k takovému stavu dostali málokdy. Když se pak blížila osmá hodina, začali jsme se pomalu přesouvat na pláž. Chtěli jsme tam být ještě o něco málo dříve, aby se ostatní stihli schovat. Když si našli úkryty, rozhlédla jsem se kolem. Některé z nich jsem po dlouhém soustředění viděla, ale doufala jsem, že je to jen proto, že vím, kde jsou.

Sedla jsem si na kámen a pozorovala slunce, které už se téměř ztratilo za obzorem, a na vlny temně stříbřité vlny tříštící se o skaliska. Co chvíli jsem pohlédla na hodinky. Přestože jsem na tomto místě většinou hledala klid, dnes jsem byla napjatá jako stěžeň lodi v bouři. Přestože tady všude kolem mě byli mí přátelé a někde se jistě skrýval i námořník, cítila jsem se hrozně osamělá a zranitelná. Možná přece jen nebyl dobrý nápad sem chodit.

V dáli zvony odbyly osmou hodinu večerní a má nervozita ještě zesílila. Dokonce jsem si přistihla, jak si koušu nehty, což byl zlozvyk, kterého se mi povedlo se zbavit. Nebo jsem si to alespoň myslela. Čas ubíhal, večer prostupoval krajinou a já jsem stále čekala. Mísila se ve mně směs pocitů. Strach z toho, že nepřijde, že to byl nějaký hloupý vtip. Strach z toho, že se ukáže a bude to muž a já ho budu muset odmítnout. Strach z toho, že to bude žena a mí přátelé z toho nebudou zrovna nadšení. Ale zároveň jsem cítila nedočkavost a zvědavost. A radost, že si také konečně někoho najdu.

Po chvíli odbylo čtvrt na devět. Netrpělivě jsem se zachvěla. Třeba je onen ctitel nedochvilný, i když to od něj bylo hloupé. Půl deváté. Někde zašustělo křoví. Nejspíš někomu z mých přátel došla trpělivost. Po pár minutách jsem nějakým způsobem cítila, že jsem tady doopravdy sama. Necítila jsem ničí přítomnost. Vyděsilo mě to, takže jsem se raději zvedla a odebrala se se skloněnou hlavou domů. Naposledy jsem se ohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl.

Když jsem odemkla dveře, slyšela jsem námořníkovi lehké kroky. Otevřela jsem dveře a on stál přede mnou. Na nic se neptal. Nebylo proč. Zabouchla jsem a vběhla mu do náruče. Rozvzlykala jsem se. Sevřel mě do svého medvědího objetí, což mi jako vždy o něco pomohlo, ale smutek a zklamání byly příliš silné.

„No tak, holka," zašeptal.

„Nikdy si nikoho nenajdu," plakala jsem.

„Ale najdeš. A navíc, za tohle si můžeš sama." Zmateně jsem na něj pohlédla. Na upřímnost jsem od něj byla zvyklá, ale tohle mi přišlo až příliš kruté. Nemohla jsem za to, že jsem zřejmě nebyla dost zajímavá. „Myslím to tak, že jsi tam vzala svoji partu. Pochybuju, že si jich ten ctitel nevšiml. Byli nenápadní asi jako hejno kosatek."

„Nechtěla jsem, aby si Dirk myslel, že je nemám ráda, když je tam nevezmu," vysvětlila jsem. Vysvětlila jsem mu, jak se to s nimi odehrálo.

„Manipulují s tebou, děvče," povzdechl si. Nerozvedl to. Nikdy to nerozvedl, od doby, kdy jsme se kvůli tomu pohádali. Kdysi mě to vždy naštvalo, ale naučila jsem se to vnímat jen jako jeho názor, i když nepravdivý. Po chvíli se mi každopádně povedlo se uklidnit, jen hořká pachuť prohry zůstala v mých ústech.