29. září 2008, 10:38

V domnění, že je jeho ruka stále čistá po utření do špinavého hadříku, si rozmazal skvrnu na čele do takové velikosti, že při troše fantazie skutečně připomínal Jaffu. Nevědomky to zopakoval za tohle dopoledne minimálně sedmkrát, z toho si jen třikrát ruce čistil.

Nyní se však ničím netrápil. Auta byla jeho život, kdykoli byl u nich poblíž, cítil se v bezpečí a chráněný před vším zlým, co by mu mohlo ublížit – vždyť ani ten nejinteligentnější los by se dovnitř nedostal bez klíčů. Ale přesto se ho zmocňoval zvláštní pocit, který mu nedovoloval usednout za volant.

Netušil, jestli to byly zbytky z traumatu z minulých dní, kdy nebyl schopen ani vystrčit paty z domu – proto se také do práce přihnal až o čtyři dny později s třesavkou a neschopností se přiblížit jak k interiéru, tak i ke kapotě, což byl větší problém, než si připouštěl.

„Deane?“ ozval se Bobbyho hlas odněkud vedle, kde zrovna popíjel své dopolední pivo.

Dean už neměl na alkohol ani pomyšlení. Ačkoli mu Bobby jedno pěkně vychlazené nabídl, odmítl to s díky a raději se vrátil k rozdělané práci.

„Neublížil jsem si,“ vyhrkl už automaticky a zvedl ruce nad hlavu na důkaz, že jsou i všechny prsty na svých místech.

„To bych slyšel, kdyby jo. Ječíš jako holka, když se ti zlomí nehet,“ zamumlal si pod vousy a nakrčil horní ret, aby mu chloupky kníru nespadly do hrdla lahve.

„Děkuju, Bobby,“ zamručel a znovu si otře ruce do hadříku. „Jsem v pohodě, opravdu.“

„Poslední dny jsi nějaký… roztěkaný, nebo jak se to říká. Od tý nehody jsi nic neopravil pořádně.“

Mladší z nich si tiše povzdechl, odhodil hadr někam za sebe a vyšel pomalým krokem ke svému dobrému příteli. S Bobbym se znali dost dlouho na to, aby mu mohl říkat úplně vše – byl to rodinný přítel, scházel se s ním už i John, otec všech tří mladých Winchesterů.

Bobby byl poměrně vysoký vousatý muž, mírně při těle. Měl narezlý knír, jeho kulatá brada – a ta brada pod bradou – byla skrytá pod vousky podobného odstínu. Dean si na ně nikdy nesáhl, ale vsadil by se, že nejsou tak drsné, jak se od pohledu zdají, ostatně stejně jako Bobby.

„Jo… promiň, v noci špatně spím,“ vysvětlil. „Sam domlouvá pojišťovně, ale prý nám nechtějí škodu zaplatit, že to údajně byla moje chyba a že jsem nedával pozor na cestu. Ti hajzlové nám vnuknou cokoli, jen aby nemuseli dávat prachy.“

„Tomu rozumím,“ přitakal a odtáhl hrdlo lahve od rtů. „Ale nemusíš si to vybíjet na autě paní Owenové. Ta milá dáma by ti nakopala prdel, kdyby zjistila, jak jsi její drahou odbyl.“

Povzdechl si. Věděl, že to s ním jde z kopce. Snažil se s tím srovnat těch několik dní, které proseděl doma s jedinou lahví piva, již ocucával dokola a dokola ve víře, že slinami láhev pročistí, protože se nedokázal zvednout. Občas mu ji vzal Adam, který se mihl kolem, někdy ho proliskal Sam. Byli výborným důkazem toho, že existuje ten bližší bratr a ten, který nu se vším pomůže.

Nejraději by se do svého křesla s proleženinou vrátil, ale potřeboval něco dělat. A Bobby už byl den ode dne nevrlejší, když se mu po telefonu omlouval a sliboval, že se ukáže zítra. Vycítil, že už byl na hranici jeho trpělivosti.

Otočil se za sebe na zmíněné auto. Jen nerad přiznával, že by v tomhle Bobby mohl mít pravdu. Ale většinou to bylo z trucu, odporoval, protože to ti hodní synové dělali a Dean byl ten nejvhodnější adept na adopci, kterého by Bobby bral v potaz – kdyby nebyl tak starý.

„No… nevypadá tak špatně. Ještě to není hotový.“

„To doufám. Má si pro ni přijít ve dvě, tak ať už je připravená,“ odvětil postarší automechanik a ukázal na auto. „A nemazli se s ní.“

„Bobby… takový imtimnosti jen s Impalou.“

„No jen aby,“ dodal ještě a kývl. „Tak běž. A koukej, až je spravená.“

„Rozkaz, kapitáne Rezokníre,“ prohlásil Dean, krátce zasalutoval – čímž si opět rozmazal flek na čele – a vrátil se k práci.

Bobby nad tím jen mávl rukou. Na podobné přezdívky byl zvyklý, Dean občas mluvil tak, že kdyby si sem tam nepustil televizi, nerozuměl by mu ani slovo. Ten kluk žil hlavně tou virtuální realitou, ta reálná ho bavila jen v určitých podnicích.

Jakmile vzal do ruky multifunkční nástavec na šroubovák, byl zpět v sedle. Dokonce zavrtěl boky a nástavec pohodil v ruce – jen tak tak ho chytil –, teprve pak byl připraven se pustit do práce.

„Tak jak, drahá, hm? Zase ucpanej výfuk? Madam Owenová tě zas proháněla po lesích, co?“ šeptal stroji s takovou jemností v hlase, jako by mluvil s vlastním dítětem.

Ne nadarmo někdy Sam poznamenával, že si více rozumí s auty než s ním a ostatními lidmi, co se o něj zajímají.

„Zas tak moc se s ní nemazli, blboune,“ okřikl ho Bobby.

„Taky bys mi mohl jít pomoct.“

„To ne, dělal jsem za tebe celej tejden.“

„Pět dní, zase zveličuješ.“

„Jen pracuj. Chceš vydělávat, tak ať máš důvod,“ prohlásil víc hrdě, než by měl, a natáhl nohy na stůl. „Makej.“

Mladík obrátil oči v sloup. Tohle se mu vůbec nelíbilo, ale stěžovat si nesměl. Už tak strávil doma o čtyři dny více, než by měl, chudák Bobby se musel postarat o to, aby ani jeho zákazníci nestrádali. Zasloužil si to.

Pročišťování výfuku věnoval pár minut, než se pustil do kontroly motoru. Nespokojeně zamručel, když si všiml několika dalších chyb, které by potřebovaly opravit.

To se paní Owenové pěkně prodraží.

„A jak se má tvůj bratr?“ zajímal se málovousý dřevorubec – jak mu Dean občas přezdíval, když ho chtěl naštvat – asi po hodině, co jen poslouchal rádio.

„Oba se mají skvěle,“ odvětil.

„No jo. Vždycky zapomenu na toho druhýho,“ zamručel si Bobby pod knírem. „Jak že se ten malej jmenuje?“

„Adam.“

„To je ten, kterýho jste omylem zapomněli v zábavním parku?“

„Kolik si myslíš, že těch bratrů mám?“

„Jen podotýkám, že mluvíš tak často jen o Samovi a o tom, kolik na to háro napatlá šampónu, ale o tom malým ani zmínka. Jako by prostě nebyl.“

„Někdy na něj taky zapomeneme, no,“ přiznal a narovnal se, aby protáhl záda. „Ale už to není tak častý.“

„Hlavně že na Samovu ztracenou botu myslíš pořád.“

Dean si dlaní rozetřel černé čelo, aby měl náznaky make upu se špatným odstínem i na tvářích a očních víčkách. Teprve poté odložil nářadí, které zrovna držel v ruce, a zvedl prst, aby na přítele mohl ukázat.

„To protože to bylo k pokukání,“ vysvětlil. „A navíc, ta bota se už našla. Nebo alespoň její zbytky, ukázalo se, že si z ní Benny udělal kousací hračku.“

„Benny? Netopýr, co vám vyjídá v garáži komáry, nebo ten pes přes ulici?“

„Schválně tě nechám tápat,“ zamumlal a znovu skryl hlavu do kapoty k motoru.

„No a ten týpek, co jsi ho srazil? Žádný změny?“ zajímal se dál.

Dean byl zvyklý, že se Bobby ptal bez obalu. Nikdy nechodil kolem horké kaše, vždy vše řekl narovinu – a toho si na něm vážil. U něj pro upřímný názor nemusel chodit daleko.

„Neprobouzí se. Vypadá to, jako by se jim až teď začal ztrácet. Je stabilizovanej, ale uvnitř těla dochází k jakýmusi rozkladu, či co. Nevím, ani Sam tomu nerozumí a on jediný dával ve škole pozor.“

„Takže se ještě nic nevyřešilo,“ odtušil.

„Úplný hovno, Bobby,“ zamrmlal si pod nosem a opřel si lokty, aby nespadl. „Předevčírem u nás byl jakýsi psycholog. Že prý jsem prodělal šok, či co, proto jsem zamlčel pravdu. Jeden od chlupatejch.“

„Jo, to jsem slyšel. Sam mi poslal hlasovou zprávu, že prý jsi v šoku, že ti psychouš řekl, žes prodělal šok.“

„No jo… tak nějak to bylo,“ přitakal rychle, aby to téma už dále nerozebírali.

Jeho přítel to pochopil, ale naneštěstí měl svou vlastní hlavu. Dokud nemá kompletní informace, nedá pokoj.

„O jeho případu jsem kdysi četl. James se ztratil, když šel do kostela na nedělní mše. Fanatickej křesťaň, úplnej magor. Už pár týdnů tvrdil, že si ho andělé vybrali pro důležitej úkol.“

„Takže ho vzali a zavřeli do cvokhausu?“ plácl jen tak.

„Spíš jestli ho neodvezli a nezavřeli ateisti,“ namítl Bobby.

„Nebo to byli federálové. Třeba má spojení s mimozemšťany, ti mu nakecali, že jsou andělé, a oni chtějí vědět –“

„Deane.“

Vykoukl na něj. Oči se mu rozjařily v pouhém pomyšlení na to, že by mu mohl alespoň on uvěřit.

„Drž hubu a makej.“

Čas na vykecávání skončil. Už neměl právo na to nějaký rozhovor začít, proto ani nemělo cenu se snažit brblat něco proti. S krátkým povzdechem dodělal poslední detaily a odhodil hadr někam daleko za sebe.

Založil paže v bok a ustoupil o krok dozadu. Byl se svým výkonem spokojen. Auto paní Owenové bylo zevnitř jako nové – na zevnějšku musel ještě zapracovat, tak špinavé auto by nedal ani svým bratrům na hraní.

„A co umejt?“

„Na to teď jdu,“ odvětil Dean a s úsměvem vzal zahradní hadici.

„Půjdu nachystat oběd,“ prohlásil starší z nich a zvedl se na nohy.

Lupání kloubů bylo slyšet až u něj. Zamračil se, ihned s jeho tělem soucítil. Věděl, že Bobby to tak nevnímá, ale alespoň někdo by tu bolest vnímat měl.

Nestačil ani nic namítnout a kapitán Málovous – i to občas používal, když mu potřeboval srazit hřebínek a zvednout mandle, to kvůli dokonalé rovnováze vesmíru – už si to vykračoval ven z dílny. Až teprve nyní si uvědomil, že by do úst moc rád něco dostal, nejlépe i do žaludku.

Jakmile byl Bobby z dohledu, pustil vodu a pod proudem si umyl ruce. Nebyly sice úplně čisté, ale počítal s tím, že až se pustí do umývání auta žíňkou, nebude se muset za ně stydět.

„Dean Winchester?“ zaslechl z kuchyně Bobbyho hlas. Zněl starostlivě. „Jo, ten je v dílně.“

Narovnal se tak rychle jako surikata. Zrovna byla na řadě skla, která omylem pocákal, ale musela počkat. Další zákazník byl jako vysvobození, paní Owenová si umí své auto omýt sama.

„Kdo tam je?“ křikl na něj skrze otevřené dveře.

„Možná bys měl přijít sem,“ odpověděl Bobby.

Zaslechl ránu. To znělo, jako by praskla žárovka, zároveň do toho něco spadlo na zem.

Leknutím nadskočil. Okamžitě vyskákal schody dovnitř do domu, kde se chytil stěny, aby nespadl.

„Co se děje?“

„Pitomej šporák,“ zavrčel Bobby, který už ze země zvedal plechovku fazolí, co měla být obědem.

„Co to prasklo?“ zajímal se dál.

„Jdi do obýváku a uvidíš sám,“ odvětil.

Kousl se do rtu. Zněl vyděšeně. A to v tom musel být pořádný čert, aby se Bobby bál.

Poslechl ho. Pomalu vyšel chodbou k obývacímu pokoji. Nevěděl, co by si o tom měl myslet, ale doufal, že měl Bobby dobrý důvod, když ho poslal do moře odhozených plechovek a lahví od piva.

Ihned ve dveřích se zarazil. Nového zákazníka matně poznával – alespoň tedy to, co měl na sobě, když přivřel oči nad od krve ušpiněné nemocniční košile, stejně zasviněného baloňáku a tmavého peří na jeho ramenou.

James Novak se na něj podíval utrápenýma modrýma očima, jako by si zrovna prošel peklem.

„No ty vole…“ zašeptal Dean a posledním krokem překročil práh.

„Potřebujeme si promluvit, Deane.“