24. září 2008, 13:25

Jakmile Adam odešel a obnovení stránky vzdal, zvedl se ze židle, aby si pro pivo došel, protože lednice byla mnohem dál, než předpokládal. Téměř se převrhl, ale naštěstí se stihl koleny opřít o spodní stranu desky stolu, která přímo vybízela k pomoci.

Prsty a hrubou mužskou silou odstranil z hrdla vršek a ihned si ho přiložil ke rtům, aby ochutnal perfektně vychlazenou tekutinu. Bylo to jako lék na všechny jizvy, konečně chápal, proč ranění lidé pili. On pil už z principu, po vraždě jeho otce vlastně každý den, ale teď k tomu měl pořádný důvod.

Jakmile polkl poslední doušek, jejž si dovolil nalít do úst, hrdlo lahve od rtů odtáhl a opřel se zády o linku za sebou. Nevadilo mu, že na sobě měl jen župan a pyžamo, zima mu nebyla a pivo ho hezky zahřálo. Chlad z linky se nedostal ani ke kůži, která chránila svaly kolem ledvin, nemusel se ničeho bát.

Podíval se na hodiny. Bylo sotva půl druhé, ale jemu připadalo, že u notebooku proseděl týdny. A přitom ten čas ani nevnímal, ten si plynul kolem něj, nezaujatě a bez možnosti se nechat zachytit, či jen zpomalit, aby si ty chvilky, z nichž se skládal, mohl vychutnat.

Sam se nevracel dlouho. Začínalo mu to dělat starosti. Obvykle byl zpátky do dvou hodin, nemocnice nebyla zrovna blízko a trvalo to, než se tam dostal, ale i tak vše zvládal mnohem rychleji. Ale tentokrát na něj Dean musel čekat a s každou další uplynulou minutou litoval víc a víc toho, že se nepřemohl a nejel s ním.

Znovu se napil piva. Už mu přestávalo chutnat. Když nastupovala do hlavní role zvědavost, nedokázal vnímat chuť ničeho – dokonce ani koláčů a to už bylo co říct. Protože Dean Winchester bez koláče by nebyl Dean, ale více by se podobal svému salátumilnému bratrovi Samovi.

Pivo brzy odložil na linku a odrazil se od ní, aby ho nelákalo se zase opřít. Úspěšně, jakmile byl dostatečně daleko od linky, zachtělo se mu opřít o desku stolu – i té se mu podařilo vyhnout a spokojeně kráčel podél zdi až k sobě do pokoje, kde si oblékl něco normálního, aby si o něm sousedé něco nemysleli.

V obyčejných riflích a několika vrstvách oblečení, které ani nebyly nutné, se necítil o moc lépe. Bylo to jako se vzdát něčeho, co patřilo mezi top trojku nejoblíbenějších věcí vůbec – spánku. Ale věděl, že by se mu už nepodařilo usnout, proto neodporoval, ani když se vztekal u druhé ponožky, která se odmítala nechat navléct na chodidlo se zanedbanými nehty.

Stále mu nebylo zrovna do smíchu. Před Adamem to hrát mohl, ten kluk nerozpoznal skutečnou radost od falešné, ale u Sama to bylo mnohem těžší. Ten znal jeho pohledy, jeho gesta – znal Deana lépe než kdokoli jiný. Aby taky ne, byl to jeho bratr a po smrti otce se spolu sblížili tak moc, že některým sousedům skutečně připomínali pár.

Zaslechl prásknutí dveřmi. To musel být jedině Adam, který spěšně opouštěl dům, aby stihl schůzku se šílenou Betty. Dean mu nezáviděl ani trošičku, Betty připomínala hippiesačku se vším všudy, dokonce i těmi světlými dredy, které – ačkoli tvrdila, že jsou zdravé a že si je občas umyje – byly rájem pro termity. Ne nadarmo jim přezdíval termitiště.

Chudáka Adama však nelitoval, byla to jeho vlastní blbost, že si s ní poprvé vyšel. Ano, když se poprvé ukázala u jejich dveří, že by je chtěla zasvětit do jediné pravé víry Svědků Jehovových, byla i hezká, to musel uznat. Ale postupem času šel vzhled ruku v ruce s tím, jak rychle střídala víry i styl života. Když byla u buddhismu, nechala si vyholit hlavu – alespoň to tvrdila, pouze nosila na vlasech plaveckou čepici a myslela si, že to nikdo nepozná.

Neměl takové lidi moc v lásce. On sám byl zastáncem staré dobré klasiky – ráno pivo, pak snídaně, práce, večer pivo, večeře, pivo před spaním a spánek. To mu k existenci stačilo, veškeré povyražení si nechával na víkendy, nebo když měl náhodou volno i přes týden, ale ani on často nestřídal podniky, kam chodil peněžně podporovat děvčata.

Sice dnes chtěl vzít Adama na nějaký zápas, aby ho před bláznivou Becky uchránil, ale ani na to neměl sílu. A nejspíš by ani nevydržel předstírat radost celou dobu, jednou by zapomněl a Adam by si toho všiml. Nic nebylo děsivější než dospívající muž, kterého se zmocnila zvědavost, to poznal na vlastní kůži už dvakrát.

Přehodil si přes vrstvy koženou bundu, která už by si taky zasloužila důchod, upravil si košili pod ní, aby se nepřilínala k šedému tričku, u nějž si ani odborník nemohl být jistý stářím – ale stejně jako lajk by to odhadoval na minimálně deset let, to podle vytahaných rukávů a občasných dírách v materiálu –, a vyšel volným krokem ke dveřím.

Ven z domu nešel, to by ho ani nenapadlo, zajímalo ho jen to, jak je na tom jeho drahá. Žádná žena se jí nemohla vyrovnat, k žádné necítil to, co k ní – ke své Chevrolet Impale z roku 1967, podle něj nejlepší krásce, jakou kdy vytvořili, a že mu pod rukama projela spousta aut.

Zaplul do garáže. Bylo to takové jeho malé království, jeho útočiště, kam se rád vracel a utíkal, kdykoli po něm Sam chtěl, aby udělal něco ze seznamu domácích prací. Před mopem se schovával pod Impalou, před umýváním nádobí upřednostnil opětovné leštění zpětných zrcátek.

Zarazil se ihned na prahu. Včera si nebyl schopen uvědomit, jak zle na tom jeho jediné stálé potěšení je. Věděl, že bude čelní sklo úplně v háji, ale netušil, že to odneslo i sedadlo spolujezdce, které bylo v některých místech potrhané od kousíčků skla, jež se uvolnily z pavučiny.

Měl vlastně obrovské štěstí, že se mu skoro nic nestalo. Na hrudníku měl sice táhlou modřinu, kterou způsobila síla, jíž působil tělem na bezpečnostní pás, ale to se dalo považovat za nic v porovnání s tím, co udělal tomu nebohému skokanovi – a hlavně svému autu.

„Ó, zlato, co se ti to stalo…“ zamumlal si pod nosem, aniž by se to snažil zastavit, a pomalu k ní vyšel.

Už dávno si zvykl na to, že když byl nervózní, nebo naštvaný – většinou obojí zároveň –, mluvil s čímkoli, co bylo poblíž. Nejčastěji to byl jeden z jeho bratrů, zpravidla Sam, ale byly i chvilky, kdy si výborně pokecal s kávovarem, vyměnil pár horkých novinek s troubou a mikrovlnkou, které měly společnou zásuvku, někdy, když bylo nejhůř, zkusil i němý telefon, na němž zároveň hrál odreagovačky – nutno chápat tak, že za odreagovačku považoval i velmi dobře známého hada.

Došel k autu a rukou opatrně přejel po hladkém povrchu na střeše. Líbilo se mu, že se mu dlaň na plech lepila, vždy tvrdil, že ho to k tomu autu táhlo. Byl vlastně nadšený – snad nejvíce ve svém životě –, když mu ho otec přenechal.

Protože se Sam stále nevracel, rozhodl se, že se zabaví sám. Do nemocnice sice mohl jít pěšky, ale nechtěl riskovat, že by ho nějaký idiot srazil a skončil by stejně jako ten muž s rozevlátým baloňákem. Navíc, pěšky chodili jen lidé, co neměli auto – nebo ho měli, ale tak příšerné, že raději cestovali hromadnou dopravou –, a on auto měl. A bylo by neslušné, kdyby ji takhle podrazil.

Odložil koženou bundu na židli, která sotva dokázala držet sama sebe, a stoupl si k pracovnímu stolu, kde měl vystavené všechny různé druhy nářadí – některé z nich zbytečně, všiml si mezi nimi i špejle od lízátka. Dlaní mávl nad vším, co tam bylo, jako by očekával, že si nářadí samo vybere svého mechanika.

Ihned se však zarazil a sáhl po telefonu. Vzpomněl si, že by se nejprve měl zbavit toho skla, aby mohl pokračovat dál. Ale Bobbyho žádat o pomoc nechtěl, dlužil mu mnohem víc, než mohl splatit za celý život, proto, ač s odporem, zavolal do konkurenční firmy.

Neměl se za to rád, ale pro své auto by udělal cokoli. A jakmile ne moc vřelý hovor pod falešným jménem Henry Wotton – doufal, že tam jsou skutečně takoví idioti, jak se tvrdí, a že nejsou literárné vzdělaní – ukončil, s povzdechem si vyhrnul rukávy až k loktům a pustil se do uvolňování čelního skla.

Byl to relax, který pomáhal pročistit mysl. Párkrát se přistihl, že u toho i zpíval a že to někdy ani nebyl ten rock, na němž vyrůstal, ale modernější hudba, kterou omylem zaslechl v rádiu, co si Sam občas pouštěl. Ale naštěstí mu nevadila klasika od Linkin Park, dokonce ani vrzavé tóny symfonického metalu v podání Evanescence.

Byl zrovna v polovině písně Nobody's Listening, když se dveře od garáže otevřely a dovnitř vstoupil narušitel. Všiml si toho ihned, proto přestal s nakrucováním i zpěvem a rychle se otočil ke dveřím, aby Samovi vyhuboval. K jeho překvapení to však nebyl Sam.

„Co je, vole?“ ozvala se zrzka v tričku s dalším trefným nápisem, který říkal, aby se šel vycpat, a usmála se na něj, jako by se neviděli léta.

„Charlie,“ pozdravil ji a hadrem si setřel špínu z rukou. „Tak tebe bych tu nečekal.“

„Posílá mě Sam. Že tě prý mám hlídat,“ prohlásila a opřela se ramenem o zárubeň. „Nepředpokládá, že se uhlídáš sám.“

„Zatím mi to jde skvěle.“

„To vidím,“ přitakala se smíchem a kývla k autu.

Dean se na svou krásku otočil. Chápal, že nebyla v tom nejlepším stavu, ale stále to bylo to nejmilovanější, na co si mohl sáhnout, kdykoli chtěl. Možná to vyznělo zvláštně, ale ani Sam nebyl ten typ, co by na sebe nechal sahat.

„Co meleš? Vypadá skvěle, tak jako vždycky. Jen má trošku pochroumanej –“

„Sam mi řekl, co se stalo,“ přerušila ho, aby předešla podobným špatným výmluvám, a i úsměv jí poklesl. „Jsi v pohodě?“

„No jo, neměl bych být?“

Pokrčila rameny.

„Se ptám,“ namítla a povytáhla narezlé obočí.

Dean si povzdechl. Pokud už to věděla, nemělo smysl jí lhát. Navíc, byla to Charlie. Kdyby někoho měl považovat za mladší sestrou, kterou nikdy nechtěl, byla by to ona.

„Srazil jsem člověka. Jak myslíš?“

„Jednou se to muselo stát. Promiň, princezno, ale řídíš jako šílenec.“

„Jo, děkuju za útěchu,“ zabrblal a mávnul pažemi jen tak. „Vlastně ani nevím, co se stalo.“

„Sam tvrdí, že skočil z letadla.“

„Jo. To jsem si myslel taky. Ale letadla v tuhle dobu lítat nemají.“

„Vyhlídkový let? Dobrá příležitost na –“

„Nemyslím si, že to byl sebevrah. Koukal jsem se na záznam. Vypadal spíš vyděšeně, než aby s tím byl smířený. Jako by ho tady čekal výprask.“

Zrzka se odrazila od zárubně a došla k němu. Byla o hlavu a půl menší než Dean, přesto patřila mezi ten průměr, který byl u žen. Natáhla ruce a položila mu dlaně na ramena.

„Teď se tím netrap. Sam to zjistí,“ řekla s podivuhodným klidem. „Je to chytrej chlap.“

„Zbrklej,“ namítl.

„To taky. Ale hlavně ti chce pomoct. A já neznám nic horšího, než mít za zadkem Winchestera, který chce odpovědi.“

Poušklíbl se, když si vzpomněl na to, jak se vlastně seznámili. Bylo to docela omylem, Charlie v kostýmu rytíře z říše Opácie, která se stala prostředím jednoho středověkého LARPu, je oba srazila, když si utíkala opravit meč, jenž se jí zlomil při souboji. Bylo vtipné poslouchat, jak se snažila vysvětlit, že se tím nechce pokusit jednoho z nich zabít.

„Tak co říkáš? Necháś to na něm?“

„Pod podmínkou, že se pořád můžu trápit,“ dodal.

„Zamítá se,“ odsekla a zatřásla s ním. „Jsi Dean Winchester, byla to jen nehoda. Co kdyby ses vzchopil, hm?“

„Charlie…“

„Přestaň charliovat. Půjdeme si pustit Harryho Pottera, protože se klidně vsadím o cokoli, že jsi to pořád nečetl. A protože vím, že jsou pro tebe knížky jako salát, rozhodla jsem se, že vyhovím tvé lenosti a dovolím ti se podívat na filmy.“

Odporovat nemohl. Cokoli si zrzka usmyslela, muselo to tak být. Proti její tvrdohlavosti nedokázal bojovat ani ten nejpaličatější Winchester – a že byl jeden paličatější než ten druhý.

„Fajn. Jdeme koukat na Henryho fotra,“ zabrblal nakonec a – upozorněn na nesprávně vyslovený název fandomu, jejž zrzka milovala – byl násilně odveden zpět do domu.

Na druhou stranu jí byl vděčný. Snaživost lorda Voldemorta, která se stupňovala každým rokem, a představa chutě čokolády, když se dostali ke třetímu dílu, mu pomohly zapomenout na veškerá trápení.