29. září 2008, 12:46

Díval se na nově příchozího jako chleba z tašky. Naprosto nechápal, jak se sem dostal. Poslední informace, kterou mu Sam dal, potvrzovala, že James ležel na lůžku, nedokázal vnímat svět kolem sebe, hýbnout ani prstem. A teď tu před ním stál.

„Promluvit si?“ slyšel se říct.

Tázaný nechápavě naklonil hlavu na stranu. Už mu to řekl, dost jasně mu oznámil, že si s ním potřebuje promluvit.

„Ano,“ dodal, když bylo ticho moc dlouhé.

„Já bych jednu otázku měl,“ řekl, jakmile se vrátil zpět do kruté reality, a založil paže na hrudníku. „Proč nejste v kómatu?“

„Nebylo to kóma,“ odvětil hlubokým hlasem. „Jen nutné dočasné vypnutí, potřebné k regeneraci těla.“

„K čemu?“

„Regeneraci těla,“ zopakoval a nadzvedl lem baloňáku, jako by hledal skvrny na nemocniční košili. „Bylo silně poškozeno.“

„Proboha, nejste přece Terminátor. Měl byste ležet.“

Byl zvyklý tykat, když s někým mluvil, ale u tohoto muže si to dovolit nemohl. Přeci jen ho srazil a to, že se tu objevil jen tak – že utekl z nemocnice –, ho nutilo k němu mít respekt.

„Jsem v pořádku. Cítím se… obstojně.“

Dean na moment zadržel dech, pak chmátl do kapsy a vytáhl mobil. Netušil, jak je možné, že se pan Novak – který má být mimochodem už několik let mrtvý – dostal z nemocnice až sem bez povšimnutí, když ještě včera mu Sam hlásil, že stavově na tom není nejlépe.

„Fajn, volám do nemocnice,“ zamrmlal si pod nosem tak, aby to slyšel i jeho nečekaný host.

Těsně předtím, než se vůbec stačil dotknout tlačítka na telefonu, se mu materiál pod rukama rozpadl na prach.

Oči i ústa otevřel dokořán, jako by byl fanynka, co poprvé v životě spatřila svůj idol jinde než na zdi, povlečení a na záchodovém prkně ve svém bytě.

Chvíli jen tak civěl na hromádku ve své dlani, doufal, že je to jen zlý sen, z nějž by se měl každou chvíli probudit. Cítil, že mu hlava myslí pomaleji, ale přesto dokázal některé myšlenky ovládat – tedy hlavně ty, které mu říkaly, že to, co mu leží na ruce, není popel z popelníku.

Bylo mu jasné, že se nerozpadl jen tak. Musela to být práce tmavovláska, který se stále tvářil tak zmateně, jak jen to bylo možné. A jistým způsobem měl vinu vepsanou ve tváři.

„Ty…“ přešel okamžitě do tykání, „… Víš, kolik mě stál? Kolik lásky jsem do něj vložil?“

Muž, jejž oslovil zájmenem „ty“, povytáhl obočí k rozcuchaným konečkům tmavě hnědých – možná až černých – vlasů. Ta vina, kterou v očích měl, se brzy změnila na lítost, jako by se mu nelíbila Deanova reakce. Nebo že ho obvinil neprávem.

„Omlouvám se, ale do bílé místnosti se nemůžu vrátit. Objevili by to, našli by mě.“

Opatrně otočil hlavu k oknu, aby zkontroloval, že je nikdo nesleduje. Pak se podíval zpátky na Deana.

„Potřebujeme soukromí.“

„Copak nemáme?“

Pan Novak kývl za něj – tam, odkud se ozvala další rána, když Bobbymu praskla plechovka s fazolemi.

„To je přítel. Nic nikomu neřekne,“ vysvětlil a odtrhl zrak od hromádky popela, aby mohl hostu pohled opětovat. „Tak o čem si potřebuješ promluvit?“

„Viděl můj pád ještě někdo?“ zajímal se.

„Pád?“

„Ano. Můj pád. Byl jsi svědek, vezl jsi mě pryč. Má schránka narazila do tvého auta.“

Pokusil se nemyslet na to, jak podivně mluvil o svém těle – jak zvláštně mluvil úplně obecně o všem, co zatím od něj slyšel.

Zamyslel se. Celé to bylo nahrané na kamerách, ten záznam si několikrát pouštěl. A několik svědků určitě taky bylo, Sam mu už několikrát zdůrazňoval, že ho nemůže očistit, dokud budou někteří hlasití z nich tvrdit, že viděli zázrak.

Že údajně spadl z nebe. Ale Sammy mi po několika hodinách sledování náhodných objevů mimozemšťanů vysvětlil, že kdyby mimozemšťani chtěli zaútočit, první by šli po Bílým domě.

„No… bylo tam docela dost svědků,“ přiznal nakonec, když usoudil, že to asi mimozemšťan nebude.

Očekával, že se jeho ublížený výraz změní, ale mýlil se. Vypadal stále stejně. Vlastně to už poprvé odhadl špatně, připomínalo to spíše někoho, kdo po planetě Zemi kráčí poprvé – takové to zmatené zkoumavé dítě, co dostalo k Vánocům svého prvního gumového pavouka.

Bál se, že se ho nějak dotkl. Přitom nic špatného neřekl, jen odpovídal pravdivě a slušněji, než býval zvyklý – čehož by si měl pan Novak vážit.

„Co všechno jsi viděl?“

Co když je to týpek od Mužů v černým? Co když on není mimozemšťan, ale nějakýho hledá?

Najednou se mu nechtělo odpovídat. Cítil, jak se mu na čele začaly objevovat další kapičky potu, které se snažily smýt to, co neutřel – nebo spíše jen rozmazal po celém obličeji – svým hadrem.

„Nechceš to probrat s mým právníkem?“ nadhodil.

„Přišel jsem za tebou, Deane. Potřebuji vědět, kdo všechno můj pád viděl.“

„Budeš nám vymazávat paměť?“

K jeho překvapení pan Novak skutečně přikývl.

Naprázdno polkl. Tohle se mu ani trochu nelíbilo. Všechny pochyby o tom, že Muži v černém existují, byly pryč. Tohle bylo až moc podivné na to, aby to pravda nebyla.

Nebo jsem viděl až moc filmů o tom, jak mimozemšťani napadli Státy. Jako by si nemohli vybrat i jinej stát, na Zemi je jich přece dost.

„Dobře, dobře, hlavně klid. Nikomu o tom ani neceknu, jasný? Budu mlčet jako hrob, přísahám.“

„To budeš,“ přitakal muž v baloňáku. „Ale nejprve mi pomůžeš.“

„A když odmítnu?“

„Nebyla to žádost.“

„Fajn, fajn, tohle… tohle se mi přestává líbit,“ prohlásil po chvíli a natáhl ruce před sebe.

Záchranu svého telefonu už vzdal, hromádka popela se snesla po jednotlivých částečkách na zem. A jemu pomalu začínalo docházet, že všechny ty filmy, jimž poslední dobou věnoval víc pozornosti než obyčejně, by přece jen mohly mít pravdu.

Chtěl zavolat Bobbyho. Nemohl tu být s tím cizincem sám, hlavně když viděl, co dokázal. A on si byl jistý – a ačkoli to popíralo všechny zákony logiky a zdravého rozumu –, že to byl on.

Udělal krok zpátky ke kuchyni. Pozorně sledoval cizincovy reakce. Ale jediné, co muž v baloňáku udělal, bylo to, že nechápavě nakláněl hlavu na stranu.

„Deane –“

„Co jsi zač?“ zasyčel oslovený.

„Věříš v Boha?“

Zamračil se. Pokud se k němu vetřel jeden ze Svědků Jehovových… Měl by jejich kult žalovat za to, že mu jeden z jejich členů proměnil telefon v prach. Docela dost drahý telefon.

„Jsi blázen,“ slyšel se říct.

Ačkoli to vyslovil neúmyslně, vlastně to říct chtěl. Slyšet to ze svých rtů, aby si pomohl. Aby se nebál toho muže, který si chvíli hrál na někoho s pověřením Oblasti 51, o moment později se z něj vyklubal jeden z těch podivínů v dlouhých sukních.

Couval dál. Nezajímalo ho, že by mohl být cizinec rychlejší než on – pokud stihne dojít ke dveřím, může si na pomoc zavolat Bobbyho. A to měl také v úmyslu.

Jakmile byl dostatečně blízko, naposledy se na muže podíval. Utíkat nemělo smysl – pokud byla alespoň jediná z jeho podivných teorií pravdivá, daleko by neutekl. A bylo by to ještě horší.

„Bobby!“ zavolal do kuchyně.

Ihned si zakryl obličej pažemi, aby ho uchránil před případnými ranami. Strach z toho, že by se u něj pan Novak znenadání objevil, ho držel na místě lépe než boty zatvrdlé v betonu.

Ale obával se zbytečně. Bobby u něj byl téměř okamžitě, James – stejně už mu tykal, tak nemělo cenu ho oslovovat pan Novak, ještě k tomu to znělo polsky a Dean nebyl zrovna fanoušek polštiny – se na ně koukal jako na něco, co vidí poprvé.

Aby se to nepochopilo špatně, Dean tušil, že Bobbyho nejspíš vidí tak podruhé, ale tenhle pohled byl jiný. Jako by poprvé spatřil člověka. Nebo jich viděl tak málo, že v jeho oceánově modrých očích byly znatelné jiskřičky úžasu.

Nebo jen obdivuje Bobbyho vousy. A já se mu nedivím, taky bych takový chtěl, ale to bych se musel dostat přes stádium nehezký strniště.

„Nechápu. Tohle není soukromí,“ namítl James a pomalu narovnal hlavu.

„Co se děje?“ vyzvídal Bobby.

„Jeden z těch pošuků od Svědků mi proměnil telefon v prach,“ prásknul na něj Dean a kývl k Jamesovi.

Bobby zaťal ruku v pěst. Ve svém domě nehodlal trpět nikoho, kdo se je snaží přesvědčit, aby přistoupili na cestu víry.

„Opusťte můj dům.“

James stál na místě bez hnutí. Starší muž si to k němu nakráčel s úmyslem ho dostat pryč za každou cenu, ale sotva se objevil v dosahu paží, přiložil mu James prsty na čelo.

Dean jen sledoval, jak Bobbyho tělo padá bezvládně na zem. V tu chvíli si vzpomněl, že podobný chvat musel umět i pan Tříska.

Ani si nevšiml, že otevřel ústa dokořán. Vůbec se mu nelíbilo, že Bobbyho takhle snadno složil, protože to znamenalo, že stejně rychle může na zem i on. A mohl jen hádat, kdo je nařadě další.

„Tvůj přítel je v pořádku, jen spí,“ uklidňoval ho tmavovlásek hlubokým hlasem a pomalu vyšel k němu.

„Kdo jsi?“ zeptal se znovu.

Hlas mu přeskakoval. Už si začínal myslet, že je to jen noční můra, z níž se musí probudit. Ale nevěděl, jak by to měl udělat.

„Castiel,“ odvětil James.

Dean nakrčil nos. Nikdy to nebyly dvojčata, to byla hloupost. A tak hloupé jméno by dítěti nedal ani Sam – a to měl kdysi křečka, co se jmenoval Ruby.

„Fajn, co jsi zač?“

James – nebo Castiel? Třeba to byla přezdívka, i jemu občas říkali Deanosaurus – si olízl růžové rty a bradu zatáhl ke krku. Prameny tmavých vlasů, které doteď zakrývaly část obočí, se objevily i před očima.

„Jsem anděl,“ odvětil.

„Nic takovýho neexistuje,“ namítl Dean okamžitě.

Obvykle se tato fráze využívala opačně. Pokud chtěl, aby ho Dean sbalil, měl počkat, až „Nepostrádají v Nebi anděla?“ řekne on.

„Víš, to je tvůj problém, Deane. Nechceš věřit. Ale ty víš, že jsem neskočil. Spadl jsem. A po tobě chci, abys mi pomohl najít mou milost.“

„Tvou co?“

„Mou milost. Něco mi zbylo, ale využil jsem to k obnově schránky a rychlému zmizení. A zpacifikování tvého agresivního přítele.“

Každé jeho slovo pokládal za lež. Už nepochyboval o tom, že buď sní, nebo je ten muž blázen.

Chtěl sáhnout po jakékoli zbrani, ale nic na dosah neměl. A vyběhnout proti němu jen tak nechtěl, nemohl riskovat, že by ho poslal k zemi tak jako Bobbyho.

Někdo musel dávat pozor, kdyby se náhodou objevil zákazník.

Proto se rozhodl přistoupit na jeho hru.

„Fajn, tak jsi anděl. Proč jsi tady?“

„Abych vás zkoumal. Učil se od vás. A napravil své chyby. To Bůh mě poslal na zem, abych se poučil.“

„Taťka tě poslal do rohu hanby,“ přeformuloval to za něj. „Bezva, tak mi řekni, kde bydlíš, a já tě tam hodím.“

„Nechápeš to. Já jsem přišel za tebou. Ty jsi můj trest a já tvé vykoupení.“

„A dost. Volám policii,“ prohlásil a otočil se na patě.

Už si to chtěl vykročit k pevné lince, když vtom se ozvalo prasknutí – stejné, jaké slyšel už v dílně. Leknutím se otočil za sebe.

Dříve se domníval, že tím, že viděl delfína, který dokázal rozpoznat příbor, si divy světa vyčerpal, ale to, na co se mu naskytl pohled nyní, hravě překonalo úplně cokoli.

Poslední záblesk světla lustru, který osvítil okolí, vytvořil za mužem v baloňáku stín. Jako by mě na zádech skutečná andělská křídla.

„T-to… není možný…“

„Pomoz mi se vrátit do Nebe,“ řekl, když světlo pohaslo a nemusel vypínat hruď. „A já tě tam dostanu, až přijde tvůj čas.“