23. září 2008, 17:25

„Ano, opravdu tam trefím,“ ozval se jinak podivně tichým prostorem Impaly hluboký hlas jejího řidiče. „Proboha, Same, jsi horší než jakákoli máma.“

Telefon držel volnou rukou, která nebyla opřená o volant. Byl zvyklý volat za jízdy, nedělalo mu to žádný problém, vždy se dokázal plně soustředit jak na jízdu, tak i na hovor, ale podobné Samovy výlevy moc dobře nesnášel, i když jen volal.

To mám z toho, že jsem ho zamkl uvnitř.

S povzdechem trochu sešlápl brzdu, aby nenarazil na auto před sebou, a poklepal prsty o volant. Byl trochu nervózní, kdykoli se před ním objevila kolona. Nejraději by všechna ostatní auta postrážel ven ze silnice, aby mohl projet a ulevit tak nejen sobě, ale i jeho drahé polovičce – jeho autu.

„Pokud zase přivezeš ananas, přísahám, že ti ho narvu do pr –“

„Zklidni ten hormon, Sammy. Jasně jsem ti řekl, že jedu na ten pitomej farmářskej trh, jen co si skočím do několika obchodů,“ přerušil chrčivý hlas z telefonu a vytáhl koutky do samolibého úšklebku.

„Bordel se mezi obchody nepočítá, Deane.“

Oslovený nevypadal ani trochu dotčeně. S bratrem se takto škádlili den co den, nebylo chvilky, kdy by toho jeden z nich nevyužil a nerýpnul si do toho druhého. Jen byl zvyklý, že se toho téměř vždy chopil on – Sam často váhal a tím i šanci na výbornou poznámku ztrácel.

„Hele, provádím nákupy,“ bránil se Dean, ale o krátké uchechtnutí bratra nepřipravil. Jen si nemohl být jistý, jestli to v telefonu neznělo spíše jako vrčení.

„Nezapomeň, že mi máš vzít ty jabka, co nabízí ten týpek u smradlavýho rohu. To místo je sice na umření, ale ovoce má nějakým zázrakem nejlepší z okolí,“ pokračoval Sam s prosbou, jakmile se Dean uklidnil.

Starší z bratrů mimoděk obrátil oči v sloup, div mu nezůstaly panenky trčet dovnitř lebky. Ihned poté zaměřil zrak zpět na cestu, aby náhodou nezpůsobil nějakou dopravní nehodu – alespoň ne nevědomky, už si dokonce představoval, jak narazí na auto před sebou a bude  ho tlačit jako člověka ve frontě na zmrzlinu.

„Myslíš hnojník? Nerad ti kazím plány, ale tohle je jediná košile, která mi před velkým praním zbyla. A fakt si ji nechci zašpinit.“

„Nebudeš se nikde válet.“

„Ulpí na mně ten smrad,“ namítl znovu, tentokrát úspěšně.

„Je to jako páchnoucí sýr, Deane. Páchne, ale je fakt dobrý,“ zkusil to ještě, ale řidič zůstával neoblomným.

„Páchnoucí sýry taky smrdí. A nechci smrdět jako cosi, co mohlo být máslo, nebo přísada do moc dobrýho koláče.“

„Fajn. Tak někde sežeň aspoň cibuli, ale nelez do supermarketu, tam je to napumpovaný –“

„Jé, kolona se pohnula! Sbohem, Sammy!“ zvolal najednou, když už se mu zdál rozhovor neúnosný, a rychle ho ukončil, aby bratr nestihl nic namítnout.

S úsměvem se na telefon podíval. Netrvalo ani sekundu, než zhasnul display a hodil ho vedle sebe na sedadlo spolujezdce. Spokojen, že se mu podařilo zbavit se bratra na dost dlouho, aby mohl konečně provětrat hlavu, hned nato zapnul rádio a vsunul správné CD.

Jakmile se spustila píseň Highway to Hell, začal klepat prsty o volant do rytmu bubnů – několikrát se nedokázal trefit, proto to vypadalo, že klepal naprosto náhodně i do rifu kytary. A když nadešla ta chvíle, kdy se hudba pořádně rozjížděla, nezabránil ani hlavě na krku, aby sebou kývala téměř do všech stran. U refrénu se přestal ovládat úplně, to sotva vnímal svět i dopravní situaci kolem sebe.

V samé euforii z výborné muziky otevřel okénko, aby dostal do auta trochu čerstvého vzduchu – a taky aby naučil všechny v okolí, čemu se říká skvělá hudba –, a vykoukl hlavou ven. Neubránil se ani tomu, aby nezačal zpívat. Dokud píseň nekončila, byl ve svém vysněném světě osmdesátkového rocku a metalu.

Po skončení hitovky od AC/DC tam naskočila vypalovačka od Asia, jejíž text znal už jen z principu, ale nedokázal si ho prozpěvovat tak nahlas. Dokonce i zavřel okénko, když na něj auto vedle něj zatroubilo. Uražen, že nepotěšil i více lidí než jen sám sebe, se zamračil a popadl telefon.

Od bratra měl další dva zmeškané hovory. To nebývalo běžné, většinou se jich za ty tři až čtyři minuty, kdy píseň trvala, nasbíralo minimálně sedm. S nezájmem o bratrovu starost o něj odhodil zařízení zpět tam, kam patřilo, a s pořádným výdechem nosem vrátil obě ruce na volant.

Trvalo dalších několik minut – a skvělých songů střídavě od Styx a Nirvany –, než se kolona dala do pohybu a uvolnila tak nedočkavému muži za volantem prostor. Volný průjezd mu vykouzlil úsměv na tváři i u smutného refrénu písně nějaké tuctové zpěvačky – nejspíš Samova část CD – a to, že konečně mohl šlápnout na plyn, jím otřáslo jako příjemná zimnice.

Se slovy „au revoir, žabaři“, která patřila řadě vedle něj, co se ještě nehnula z místa, vyjel vstříc městu, jenž na něj čekalo jen kousek za značkou. Téměř až s nechutí zpomalil na nejvyšší povolenou rychlost, když do něj dorazil, a znovu si vzal telefon.

Tentokrát sebral všechnu odvahu, kterou v sobě měl, a vytočil bratrovo číslo. Prvně se bál, aby mu to Sam nevracel tím, že prvních sedm – vlastně už dvacet pět – pokusů o dovolání se bude ignorovat, ale jakmile se ozvalo cvaknutí, oznamující přijatý hovor i na druhé straně, s oddechem poděkoval všem bohům, že alespoň jeden z nich má rozum.

„Deane, přísahám, že až se mi dostaneš do rukou, zažiješ –“

„Apokalypsu na vlastní kůži, já vím,“ doplnil za něj už známou výhružku. „Promiň, už jsem zpátky. Co jsi chtěl?“

„Volali na pevnou. Že jsi prý zase nebyl v práci. Sakra, chlape! Můžeš být rád, že nějakou práci máš! Doufám, že až se vrátíš s nákupem, nakráčíš si to k Bobbymu a vysvětlíš mu to.“

„Ale prosím tě, Sammy, Bobby je jako náš táta. Ten mi odpustí všechno. Myslí si, že jsem k sežrání,“ odvětil Dean tak klidným hlasem, až byl ten kontrast znatelnější než hrací pole na šachy.

„Řekni mi, že už aspoň máš nakoupeno,“ ozval se z telefonu Samův utrápený hlas, jehož hlasitost se snižovala se stoupající rezignací nad vlastním bratrem.

„Na tom se pracuje, neboj,“ zněla až příliš častá odpověď. „Budu doma rychleji než Popelka z plesu o půlnoci.“

„Tak makej, princezno. Bobby tě čeká na noční, tak ať to stihneš.“

Píseň, jejíž jméno si nemohl vybavit, se změnila na vypalovačku od Bon Jovi. Poznal to podle typického hlasu a stylu kytary, ale její název si nemohl vybavit.

„Víš, co? Až dojedu domů, místo noční vezmu Adama na zápas. Stejně jsem si už dávno chtěl vzít dovole –“

Reflexy ho přinutily ihned dupnout na brzdu, jakmile se ve světlech reflektorů objevila postava v dlouhém kabátě. V tom šoku telefon upustil, chytil se volantu oběma rukama a tlačil na pedál, jako by mu šlo o život.

Vše se to stalo moc rychle. Ani nestačil mrknout a na předním skle se mu vyjímal krvavý flek, který se stále rozšiřoval s přibývající krví, jež vytékala z hlavy, které si všiml ihned poté. Samým zděšením, že někoho zabil, vystoupil z auta, jakmile zastavilo úplně, a dokulhal k tělu na kapotě.

„Proboha…“ zakňoural a prsty si zakryl vrásku, která se mu vytvořila nad pravým okem.

Ten, koho srazil, byl zjevně muž, ale krátký sestřih byl v této době moderní snad u všech pohlaví každého věku, takže si byl jistý až tehdy, když zkontroloval kalhoty a zvolené boty. V tu chvíli se ho zmocnil strach, že zabil nějakého oficíra, někoho z kanceláře, protože normální člověk by ce společenské obuvi dobrovolně nechodil.

Béžový baloňák, který oběť zakrýval od krku až po kolena, pomalu prosakoval krví také. Temně rudá se měnila na hnědou s každým dalším vsáknutým prostorem, jejž dobyla, a pokračovala z ramen na rukávy paží, které bezvládně ležely částečně na popraskaném skle jeho milovaného auta.

Neváhal dlouho. Muže za ramena od skla odlepil, vytáhl ho z asi ne moc pohodlného zajetí kapoty a podebral ho pod koleny, aby ho mohl dát do auta. Voláním sanitky se zdržel jen na chvíli, ale tušil, že by to nestihli včas. Jeho Impala byla rychlejší, mohla tomu muži, ať už žil nebo ne, zachránit život.

Jeho ústa stále opakovala slovo proboha dokola a dokola. Rty se mu třepaly tak rychle, že když si chtěl ten spodní skousnout, trvalo mu, že ho vůbec chytil. Ten šok z nárazu přetrvával a odmítal odeznít i poté, co za mužem na zadních sedadlech zavřel dveře a usedl zpět za volant.

Moc mu to nemyslelo. Kdyby myslel čistě, nikdy by nic špinavého do auta nedal, ale tohle byla jiná situace. Byla to jeho chyba, že ho srazil. Kdyby se díval na cestu, kdyby vnímal provoz, nemuselo by se to stát.

Jeho reakce byla tak rychlá, že píseň od Bon Jovi ani nestačila dohrát. Ty otravné tóny mu rezonovaly uvnitř lebky tak nahlas, že měl sto chutí to rádio vyrvat a vyhodit ho z okna, ale měl problém s jednoduchými pohyby. To, že někoho nejspíš zabil, ho vzalo mnohem víc, než si kdy myslel.

Bylo mu do pláče, slzy však nepřicházely. Šok je držel v kanálcích, bránil jim v tom, aby vyklouzly na povrch a smáčely strachem sevřené svalstvo obličeje.

„Deane?“ ozvalo se z telefonu.

Nechal si chvíli, než byl schopný se přinutit, aby jednu ruku stáhl z volantu a natáhl ji pro telefon. Všiml si, že se mu třepala, jako by zrovna bojoval s horečkou – od čehož nebyl tak daleko, čelo mu očividně hořelo a celé tělo měl v jednom ohni –, nakonec se mu však podařilo vzít zařízení bez větších problémů.

„Z-zavolám ti pak,“ vykoktal na odpověď, hovor típnutím ukončil a hodil telefon zpátky.

Věděl, že to nebylo moudré, ale nedokázal myslet normálně. Jeho mozek vzal nohy na ramena a vše zůstalo na tom zbytku, který jako obvykle neměl ani potucha, co dělat a jak se se situací vyrovnat. Věděl jen to, že se musí co nejrychleji dostat do nejbližší nemocnice.

Mohl být rád, že cestu do nemocnice dobře znal, protože nedaleko byl jeden z jeho oblíbených podniků, jehož jméno si také vybavit z šoku nedokázal. Naštěstí si pamatoval nejkratší cestu, zkratku, o které moc lidí nevědělo, ale i tak nebyla ta cesta žádný med.

I v malém provozu a rychlosti vyšší, než jaká byla povolená, trvala cesta asi dvacet minut. Bál se, že by ten čas mohl muži na zadním sedadle vypršet každou chvíli, to, že by už mohl být mrtvý, si ani nepřipouštěl. Netoužil po tom, aby za takovou hloupou chybu šel sedět – i když tomu by se nemusel vyhnout ani tak.

Až těsně před rovinkou k nemocnici si uvědomil, že si zapomněl zjistit jeho jméno, bydliště a další důležité informace, jimiž by měl obšťastnit recepci špitálu. Proto, jakmile zastavil na parkovišti, se nejprve namáčkl mezi sedadla a obracel mužův plášť na strany, aby našel peněženku.

Nedařilo se mu najít nic, co by na sobě mělo jedinou informaci o tom, koho srazil. Víc času na hledání neobětoval, raději vylezl z auta, vzal muže do náruče – nebyl zase tak těžký, jak se domníval – a svižným krokem se pustil směrem k nemocnici.

Až s údivem, jak rychle se dokázal otřepat, že mohl zase chodit, zrychlil do běhu. Skleněné dveře by málem rozrazil, kdyby ten, kdo přišel těsně před ním, mu dveře nepodržel. Vyměnili si jeden krátký pohled, který nepochopil, a pokračoval dál stejně rychle jako doposud.

...

23. září 2008, 19:42

Sestra se na něj dívala s prosbou v očích. Dean se na ni nedokázal podívat, ta událost byla moc čerstvá na to, aby přiznal barvu, proto jí ani pravdu neřekl. Pomalu koktal rychle splácanou historku o tom, že s Richiem – pamatoval si, že je hlavní kytarista té prokleté skupiny – se snažili opravit střechu vysokého domu.

„A ono mu to… tak nějak podjelo,“ dokončil svou výpověď.

„Dobrá, pane Winchestere. Očividně jste stále v šoku.“ Cvakla propiskou a zvedla se z lavičky. „Tělo jsme identifikovali jako Jamese Novaka. Záznamy nemocnice však tvrdí, že James Novak je už dva roky mrtvý. Nechcete mi vysvětlit, kdo ten muž je?“

Povzdechl si. Jeho lež musela být prokoukatelná, snadno vyvratitelná. Musel kápnout božskou.

„Neznám ho. Našel jsem ho na ulici,“ zalhal znovu v naději, že tentokrát to vyjde.

Sestra se ho na víc neptala, tuto verzi přijala. A protože ani nebyl rodinný příslušník, požádalo, aby čekárnu opustil a vrátil se, až mu podají zprávu.

Dean nemocnici opustil tak rychle, jak jen dokázal. Jeho ruce byly čisté, ale rukávy měl stále od krve. Takhle se doma ukázat nesměl, ale neměl jinou možnost.

„Same?“ promluvil do telefonu, který ihned venku zapnul. Jeho bratr to nebral, proto nahrával na hlasovou schránku. „Jedu domů. Trh jsem nestihl. Omlouvám se.“

A s těmito slovy nastoupil za volant stroje, který byl jen o něco málo skoro vrahem než on sám.