Procházel se, tak jako každý, kdo se do této budovy nějakou nešťastnou náhodou – nebo zapříčiněním osudu a jeho spletitých nití – dostal. Naprosto nevnímal, že kolem něj procházeli další lidé, kteří stejně jako on čekali na výsledky a dobré zprávy od pánů a dam v bílých pláštích.

Přál si, aby mohl vrátit čas. Věděl, že je to nemožné, že i kdyby si to přál sebevíc, stále by se musel srovnávat se skutečností, že udělal chybu. Litoval toho každým koutkem své duše, snažil se v sobě potlačit všechny emoce, které tam byly navíc. Ale tu odpornou realitu změnit nedokázal.

Zastavil se na konci chodby. Za posledních deset minut k těm posledním dveřím – nejspíš toalety, to odhadoval podle malého chlapečka s hrncem – došel celkem sedmkrát s tím, že se cestou několikrát zastavil u dveří od čekárny a nakoukl dovnitř, jestli nespatří někoho se stejným problémem.

Dohromady se vše řeší líp.

Ve dvou se to líp táhne.

Skupinová vina se rozděluje na ramena.

Nikdy se nikdo neobjevil. Jeho oči se zastavovaly na starci, který spínal ruce před sebou, lokty opřené o kolena. Starcovy vrásky vyprávěly příběhy z dob největších válek, věděl však, že ať si prošel tím nejhorším peklem se zbraní v ruce, teď musel prožívat mnohem větší muka.

Nedokázal sebrat odvahu a jít se ho zeptat, do koho z jeho drahých řežou. Bál se, že kdyby otevřel ústa, vzešlo by z nich jen to hrubé přiznání, jímž hodlal potěšit místní policii. A ta vina se nesla těžce, i když nikdo v nemocnici o jeho činu nevěděl.

Nejraději by si jednu vrazil, kdyby potkal své o půl hodiny mladší já, které bylo zbrklé a nerozvážné. Kdyby byl rychlejší, kdyby nevolal za jízdy, nic z toho by se nemuselo stát. Vědomě se dopouštěl chyby, na kterou doplatil nejen on, ale i další nevinný člověk.

Propálil dveře pohledem. Přál si, aby vzplanuly, aby se aktivoval požární alarm a on mohl utéct a už nikdy se nevrátit. Netoužil po tom, aby nosil na bedrech tíhu viny. Chtěl být zase lehký, projíždět se městem nejvyšší povolenou rychlostí a nechat vítr, jenž by se dostal do auta pootevřeným okénkem, aby mu sfoukával pot z obličeje.

Ani si nevšiml, že by zadržoval dech, dokud neucítil těžko na hrudi a podivný tlak v lebce. Odvrátil od dveří zrak, otočil se na patě a s rukou na stále rychle bijícím srdci pomalu kráčel na druhou stranu chodby, kde na něj čekala další překážka, u níž se měl zastavit a přemýšlet nad zbabělým útěkem.

„Nervózní?“

Trhl sebou, když hlas zaslechl. Lekl se, ještě nějakou chvíli nedokázal uklidnit dech, který zrychlil na tempo po uběhnutém maratonu. Zatěkal očima po prostoru kolem sebe, než konečně našel toho, komu by hlas mohl patřit.

„Máme nejlepší doktory v okolí,“ pokračoval muž ve středních letech, jakmile si všiml, že mu věnuje pozornost.

„J-já… já vím,“ vykoktal a nervozitou si seškrábl kousek kůže z koutku úst.

„Nebojte, určitě bude v pořádku,“ dodal blonďák s úsměvem.

Přistihl se, že zatínal ruku v pěst. Nechtěl, aby mu to někdo říkal, nepomáhalo to. Takhle se utěšovaly děti, když rodiče utráceli jejich milovaného mazlíčka. Takhle lidé mluvili o nevyhnutelné smrti.

Udržel se. Stálo ho to hodně úsilí, ale dokázal vztek potlačovat tak dlouho, dokud si dotěrného muže neobešel, nevrazil do něj ramenem a nestál dál od něj, kde mírně pěstí švihl a prorazil nevinný, po antibiotikách a čistících prostředcích páchnoucí vzduch.

Nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy vkročil na tuhle novou půdu. Podle zmeškaných hovorů od jeho bratra, jejichž počet vzrůstal každou další minutou, odhadoval, že to mohlo být patnáct minut. Za patnáct minut neměli doktoři šanci dát toho nebožáka dohromady. Pokud byl ještě naživu.

Stále měl tu scénu před očima. Rychle ubíhající silnici, domy a paneláky, které utíkaly opačným směrem, než jakým jel se svým autem, rádio, v němž hrála hitovka od Bon Jovi – konkrétní skladbu si bohužel nevybavoval –, bratrův hlas v telefonu, stejně ustaraný jako vždy. Pak si vybavoval jen tmavé vlasy, táhlou béžovou čáru a krev na předním skle.

Ten muž měl štěstí, že srážku vůbec přežil. Už se bál, že byl mrtvý na místě, ale naštěstí se nezdálo, že by nějaká z důležitých životních funkcí nefungovala. Sanitku sice zavolal, ale trvalo by moc dlouho, než by na místo dojela, proto neváhal ani sekundu, naložil ho do auta a do nemocnice ho odvezl sám s tím, že ihned na recepci oznámil, že údajně spadl z žebříku.

Na své lhaní by být pyšný neměl, ale byla to jedna z dovedností, v níž vynikal. Lhal už automaticky, jako by mozek věděl, že pokud se nechce dostat do problémů, musí vymyslet nějakou alternativní nehodu, po níž by zranění vypadala podobně. To, že se nahlásil jako dobrý přítel oběti a ne jen náhodný kolemjedoucí, už bohužel nedomyslel.

Problémem bylo, že neznal jeho jméno. Recepční to sice omlouvala, protože si myslela, že utrpěl takový šok, že nedokázal pořádně myslet – což byla zčásti pravda –, ale i tak se cítil hrozně, když to nevěděl. Díval se dokonce po nějakých dokladech, po čemkoli, co by ho mohlo identifikovat, ale nenašel nic.

Zastavil se znovu, tentokrát u čekárny. Stařec tam stále seděl, byl ve stejné pozici, jako ho viděl už mnohokrát předtím. Pomyslel si, že ten má alespoň nějakou výhodu – on určitě jméno umírajícího zná, nejspíš moc dobře ví i to, jak velkou má nohu, jaké je jeho oblíbené jídlo, tvrdost matrace… Ale on věděl jen to, že je dotyčný tmavovlasý, věkem kolem třicítky a že má kravatu uvázanou obráceně.

Skvěle. Víš toho fakt hodně.

Bolely ho nohy. Nebylo to z pochodování, zkrátka a jasně ho jen bolely. Neodolal a došel do čekárny, kde se usadil na židli, která byla co nejdále od všech návštěvníků. A tam čekal.

Mohla uplynout hodina, mohly to být klidně dvě, možná tři, než dovnitř vkročila sestra a poohlédla se po téměř prázdné místnosti. Tou dobou tam už seděl sám, hleděl na display mobilu a mával nad ním prsty ve snaze se přinutit, aby vytočil bratrovo číslo a svěřil se mu.

„Pane Winchestere?“ promluvila na něj.

Jakmile zaslechl své jméno, zvedl hlavu. Ani se neobtěžoval s nahlašováním falešného, tohle byla vážná věc a musel přijmout vinu.

„Podařilo se nám vašeho přítele zachránit. Můžete se na něj podívat, až se probere. Zatím se uklidněte, za chvíli se vrátím a vy mi řeknete, jak se to stalo.“