24. září 2008, 20:38

V polovině čtvrtého filmu se otáčel každou chvíli, zmítán zoufalstvím. Ne, že by se mu to nelíbilo, úplně mu neseděla celá ta dějová linie obecně, jen se opravdu bál, že se Sam dnes nevrátí. A ani se neuráčil zavolat, aby bratra uklidnil – ostatně ani Dean se ho nepokoušel kontaktovat, předpokládal, že je stále v nemocnici.

Ale byl tam dlouho. Jeho instinkt staršího bratra mu napovídal, že by se na něj měl jít podívat. To by se však musel zbavit tvrdohlavé zrzky, která ho co chvíli držela za paži a zmáčkla ji pokaždé, když se otočil přes rameno ke dveřím.

Byl nervóznější každou další minutou, kterou obětoval nezajímavému filmu. Už ani nevnímal dialogy, neměl ponětí o tom, co se tam dělo, prostě tupě civěl, aby byla Charlie spokojená, a myslel na bratra, na to, jestli je v pořádku a jestli se mu opravdu podařilo něco zjistit.

Po další půl hodině otravného mačkání, které začínalo pěkně bolet – doufal, že mu tam nezůstane modřina, stále ještě byl čas krátkých rukávů –, se dveře otevřely. Nejprve nadšeně vyskočil s křesla jako pes, jemuž se páníček vrátí domů, ale jakmile si všiml, že dotyčný nemá hebké dlouhé vlasy, zase se usadil.

„Nevěřili byste, čím vším jsem si dneska musel projít,“ prohlásil Adam znaveně.

Dean si nevlastního bratra prohlédl od střapaté hlavy – na níž sedělo něco, co více podobalo krtinci postříkanému zahradní hadicí než vlasům – až po paty, které byly skryty pod sandály. Alespoň původně to byly sandály.

„Hráli jste Shreka?“ plácl Dean.

Dokonce i Charlie zastavila film, aby se mohla na nejmladšího z rodu Winchesterů podívat. Deanovi by nevadilo, kdyby se koukala dál – on už netoužil po dalším šíleně nebezpečném dobrodružství, které Harry na konci školního roku prožívá.

Adam pohodil pažemi. Dlaněmi se přitom plácl do stehen tak, že z něj spadlo usušené bláto. Nejspíš ani ta cesta na kole zpátky nebyla žádný sto milionový zážitek.

„Spadl jsi do bláta?“ zajímala se Charlie.

„Nejsem debil,“ zamrmlal Adam a odlepil si tričko, které se na kůži drželo jako klíště. „Jakýsi rituál, či co.“

„Nepovídej, že jsi konečně přišel o panictví,“ poznamenal Dean, který se potřeboval znovu rozjet, aby se mohl zapojit do normální konverzace.

„O tom bys věděl jako první,“ namítl a došel k nim. Než ho stačil Dean varovat, usadil se mezi ně na gauč. „Ne, bylo to horší.“

„Sam tě zabije.“

„Prosím tě, svedu to na tebe.“

Okamžitě se zamračil. Nebylo by to poprvé. Tím, že byl nejstarší, si rovnou vysloužil titul nejzodpovědnějšího prasete domu. Cokoli, co se tady stalo, padalo na jeho hlavu.

„Svině,“ zamrmlal.

Adam se na chvíli poušklíbl, pak se předklonil a spojil dlaně před sebou.

„Vypadalo to, jako by chtěla vyvolávat démona. Brali mi krev, tu pak pili, mazali mi po těle bláto. Kdybych neřekl, že mám jakousi vážnou vyrážku, asi by mě svlíkli.“

„Já jsem ti říkal, že to jsou ekomagoři,“ prohlásil starší bratr a posunul se od něj dál, aby na něm neulpěla ani kapička důkazu.

„Na co koukáte?“

„Jdi hodit sprchu. A nezapomeň se vysprchovat v oblečení,“ odvětil Dean.

„Harry Potter,“ řekla hrdě Charlie.

„Skvěle, na to jsem se chtěl podívat už dávno.“

Z naděje, že ho příchozí vysvobodí, se stalo něco mnohem horšího. Adam si s Charlie rozuměl, mluvili snad pokaždé, když něco postřehli, ale kdykoli otevřel pusu Dean, dostal vynadáno.

Těšil se na Sama. Na jakékoli zprávy. Nebavilo ho jen sedět a tupě hledět do obrazovky, potřeboval vědět, co zjistil. Ale jakmile se pokusil zvednout, aby se mohl nenápadně vytratit, ho Adam popadl za paži a posadil ho zpátky. Po tomto pokusu mu na památku zůstal blátivý otisk ruky na rameni.

„Vy se koukáte na pohádku?“ ozvalo se ode dveří.

Dean se okamžitě zvedl a vyšel k Samovi. Nikdy ho neviděl raději než právě teď – možná ano, ale nyní existovalo jen jednou a to jediné vnímal.

„Máš něco? Proč ti to tak trvalo?“ zajímal se.

„Co kdybychom si o tom promluvili v kuchyni?“ zašeptal a kývl ke gauči, kde ti dva opět diskutovali.

Nemohl nesouhlasit. S až přehnanou spokojeností opustil obývací pokoj a krátkou chodbou prošel do kuchyně, kde se usadil na své oblíbené místo. Sice ho ze sezení bolel zadek, ale nechtělo se mu stát, na to byl unavený.

Sam k němu došel hned, jakmile si odložil věci o svého pokoje. I na něm byla znát únava, dalo by se říct, že i několikeré prožité překvapení, které vyprchávalo ještě teď. Ať to bylo cokoli, jeho bratr byl připraven to z něj třeba i vypáčit.

„Co ti tak trvalo?“ prolomil to trapné ticho Dean, když mu došlo, že sám od sebe nepromluví.

„Neprobouzel se. Chtěl jsem si s ním promluvit, ale ačkoli doktoři říkali, že je v pořádku, nedokázali přijít na to, proč se neprobouzí. Podle zkoušek je údajně zdravý a v nejlepší formě.“

„Takže jsem mu nic neudělal?“ podivil se.

„Podařilo se mi zjistit, že jediné, co doktory trápí, jsou táhlé jizvy na zádech. Údajně se otevírají, kdykoli se jich dotknou. Ale to jsou klepy, co se tam rozšiřují, když se něco dozví hlavní sestra Martinová.“

Zamračil se. To, že mu vlastně skoro nic neudělal, ho potěšilo, ale na druhou stranu… něco ho nutilo uvěřit tomu, že jsou ty klepy pravdivé.

„A co jméno? Zjistil jsi, kdo to je?“

„Je to ten, jak jsi říkal. James Novak, narozen 10. června 1973, zemřel před pěti lety z neznámých důvodů. Zmizel na konci prosince 2002, byl prohlášen za mrtvého po roce hledání. Už je u něj manželka s dcerou.“

„Proboha… ten chlap má i rodinu?“

Byla to špatně položená otázka, ale potřeboval to vyslovit. Při té srážce si to nebyl schopen uvědomit, nepřipouštěl si, že by muž v baloňáku mohl mít rodinu. Odhadoval to na přítelkyni, ani manželku by nepopřel, ale s dcerou nepočítal.

Bylo mu ještě hůř než předtím. Ten muž se nejspíš celou dobu schovával, určitě k tomu měl i dobrý důvod, a teď se chtěl vrátit ke své rodině a Dean ho srazil. Nebo utekl právě před svou rodinou a později toho začal litovat.

„Deane, poslouchal jsi mě? Ten chlap byl mrtvej. Jako doopravdy. Našli v jeho těle stopy po rozkladu, sice skoro nepoznatelný, ale ano. A cosi bílkovinné povahy, co tam taky nemá být,“ pokračoval Sam a vzal si z lednice pivo. Bylo toho i na něj moc.

„Vypadal dost živě, když jsem ho pokládal do auta,“ namítl. „Dýchal. Mělce, ale dýchal.“

„Jen ti říkám, co jsem zjistil. Celý to je jakýsi domotaný. Zkoušel jsem mluvit i s manželkou, ale ta odmítala odpovídat. A k dceři jsem se ani nemohl přiblížit.“

„Taky bych tě k dítěti nepustil,“ poznamenal na odlehčení, opět v nesprávný čas.

„Ohromně vtipný, Deane,“ opáčil a rezignovaně si povzdechl. „Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Ten chlap byl křesťan, skoro extrémní protestant.“

Dean, který v náboženství vůbec nevyznal, jen kýval hlavou, aby to nevypadalo, že nemá potucha, o čem to jeho mladší bratr mluví. Věděl jen to, že křesťani mají jednoho Boha, jakousi trojjedinost a tři větve. On sám na nic takového nevěřil, po tom všem, čím si prošel, ani neměl důvod.

„Neopustil by svou rodinu. A už vůbec ne, když jeho žena čekala dítě. Na tom všem něco smrdí, musíme zjistit, co to je.“

„Jsem z toho akorát zmatenej,“ zabrblal unaveně.

„Deane, to se od tebe očekává, když přejdu z tématu auta a ženský na něco vážnějšího. Ale tohle už je extra vážný. Je dost možný, že byl pan Novak zajat nějakou protikřesťanskou organizací, kde ho drželi a nakonec ho vyhodili z vrtulníku, aby se ho zbavili.“

„Opravdu?“

„Ne, nic jako „protikřesťanská organizace“ neexistuje,“ odvětil s větším klidem, než chtěl, a konečně se pořádně napil. Jakmile polechtal chuť na jazyku, pokračoval: „V tom bude něco jinýho.“

„Počkal bych a zeptal se ho,“ navrhl Dean.

„Proto jsem tam byl tak dlouho. Odmítá se probudit. Nemůžeme si s ním promluvit. A i kdyby už byl vzhůru, pochybuju, že nás k němu pustí.“

„Případně se k němu vloupáme.“

„Deane, tohle není GTAčko. Tady neexistuje žádný průběžný ukládání. Pokud tě chytí, musíš jim vysvětlit, proč ses vloupal do pokoje Jamese Novaka.“

„Protože jsem ho srazil,“ odpověděl oslovený.

„Geniální. Pak tě vyžene i samotný pan Novak.“

„Ale musíme pořešit ty škody na autě,“ namítl.

„Právě proto tě vyžene. Lidi jsou v téhle době příšerný mrchy. Nabídneš jim pomocnou ruku, oni ti uhryznou půlku těla. Spíš v to ani nedoufej, Impala se opraví z peněz od pojišťovny a ze tvé pokladničky.“

„Sakra,“ zamumlal.

S problémem pojišťovny nepočítal. Ano, sice mu mohou vyplatit nějaké peníze – Impalu měl pojištěnou, nechtěl nic riskovat –, ale bude muset vysvětlit, jak se to ve skutečnosti stalo. A to neví ani on sám, neměl nejmenší tušení, jak by to měl říct muži přehnaně utáhnutou kravatou a hrnečkem kávy vedle papíry o jeho případu.

„Neboj. Vysekám tě z toho. Jen musíme počkat na výpověď pana Novaka, jinak můžeš penězům zamávat.“

Pokýval hlavou. Jeho bratr byl dobrý v komunikaci s lidmi a často toho zneužíval i doma. Dean nemohl namítnout ani slovo proti, když mu Sam podal dvanáct dobrých důvodů, proč by dnes neměl umývat nádobí. A nejhorší na tom bylo to, že ačkoli na jeho triky přišel, nedokázal proti nim nic dělat.

Ani jeho schopnosti vyjednávání nebyly na bodě mrazu. Dokázal by si vysmlouvat dohodu naoko výhodnou pro obě strany, ale vlastně by slízl většinu smetany. Ale tohle bylo vážnější než dohoda se zmrzlinářem. Tady šlo o to, že skoro zabil člověka.

„Díky, Sammy,“ řekl tak klidně, jak dokázal, a poklepal bratra po rameni. „Zítra půjdu do práce. Jukneš na to?“

„Je to to nejzajímavější, co jsem zatím dostal za úkol. Jasně, že se na to juknu,“ odvětil mladší z bratrů a pivo odložil na linku.

Sam moc nepil. Dbal na to, aby si udržoval figuru. Namísto smažených hranolků si dával jejich syrovou verzi – to Dean nebyl schopen pochopit, nedaly se jíst ani s kečupem –, vydržel týdny bez pořádného kusu masa na grilu, které si Dean vozíval z práce domů, protože Bobbyho grilované karbanátky byly vyhlášené po celé čtvrti.

To samé platilo o alkoholu. Viděl Sama opilého možná třikrát – na maturiťáku, odkud ho musel tahat ven násilím, když se dostal domů z oslavy jedné spolužačky, jejíž jméno neznal ani jeden z nich, a na Adamovy šestnáctiny. Nebyl na něj hezký pohled, to, že to nechtěl s alkoholem přehánět, chápal.

To ho však nezastavilo v tom, aby vzal láhev a přisunul si ji k sobě. Sliny na hrdle mu nevadily, byl to jeho bratr a to z toho nedělalo nic divného. Aniž by Sam něco namítal, napil se jeho dlaní ohřátého piva, které ani tak neztratilo na kvalitě.

Jakmile odlepil rty od hrdla a přilepil je k sobě, aby mu z úst nevytekla ani kapička tekutého chlébu, na svého bratra se podíval, jako by očekával, že teď je ten správný čas na dobré zprávy.

„Ne, takhle se na mě nekoukej,“ zamumlal Sam a dvěma prsty si stiskl kořen nosu. „Tentokrát to nemá dobrou stránku. Snad jen to, že jsi ho nezabil.“

„Same?“

„Co?“

„Co když jsem nesrazil člověka, ale nějakou… bytost z jinýho světa?“

„Mimozemšťana?“

„No jo. Že by ten symbiont byl jen v těle pana Novaka. Možná je James Novak opravdu mrtvý, ale jeho tělo ovládá mimozemšťan s nedobrýma úmyslama. To bych pak byl hrdina, ne?“

Sam se nad tím musel pousmát. Občas si připadal jako ten starší a moudřejší, ten vyspělejší. A tohle byl další důkaz, který by mohl svému psychologovi podat, až si bude u něj stěžovat na dětinskost svého bratra.

„Brácho, jsi unavenej. Co kdybys šel spát?“

„Ale co když je to ten důvod, proč se neprobouzí? A… a ty jizvy by mohly být stopy po vstupu do těla. Vždyť i goa'uldi se přichytávali do lidskýho těla, aby ho mohli ovládat.“

„To si pleteš Hvězdné války s realitou.“

„Bránu,“ opravil ho.

„Cože?“

„Hvězdnou bránu. To je seriál. Ne Hvězdný války.“

„Bože, ty jsi nerd,“ zabrblal Sam s úšklebkem a vzal bratrovi pivo s dojmem, že už měl dost. „Jdi si odpočinout. Zítra tě po práci vezmu s sebou. Doufám, že máš oblek čistý.“

„Na Muže v černým vždycky,“ odvětil Dean.

Sam měl sto chutí si jednu uvalit za to, že ho do sci-fi zasvěcoval.