„Deane!“

Sam křičel dobrou půl hodinu. Deanovi se nelíbilo, že ho nechali v pokoji – ani si nebyl jistý, jestli to byl jeho pokoj, nebo bratrův, v tom všem shonu se nestačil pořádně podívat –, ale věděl, že je to nutné.

„Okamžitě otevři!“ zněla věta, která po každém marném oslovení následovala.

Starší Winchester se musel hodně přemáhat, aby se nezvedal z gauče a nešel za ním. Příčilo se mu to. Ale rozum mu radil, aby si zadek na polstr přilepil sekundovým lepidlem, aby ho srdce nedotáhlo k bratrovi i s pěkně dlouhou omluvou a vysvětlením.

Jeho podivný společník seděl na podlaze před gaučem. Několikrát mu vysvětlil, že na sezení je pohovka vytvořená, ale to anděl nechtěl slyšet. Tvrdil, že když padl, neměl by být Bohu blíž, pokud se může dostat co nejníž.

Cokoli to znamená, opakoval si v hlavě pokaždé, když se na rozcuchané tmavě hnědé vlasy podíval.

Televizí se snažil vytěsnit bratra z hlavy. Ačkoli však byla dost nahlas na to, aby ho přehlušila, jeho hlas si k němu dokázal najít cestu vždy. Zazlíval to tomu poutu, které sdíleli už od doby, co ho vynesl v náruči z hořícího domu.

Byl to právě Sam, kdo mu pomáhal se vyrovnat se ztrátou mámy. Jeho otec nebyl zrovna rodičovský typ, když přišel o svou ženu – a Dean si nechtěl lhát do kapsy, přiznal, že ani on nebyl ideální syn.

Opět zatoužil po jeho oblíbeném rozhovoru v Impale. Ještě před pár lety, když ho Sam poprosil, aby ho z města vyvezl co nejdál, v tom autě spali, jedli… prakticky v něm bydleli. A hlavní bylo, že byli spolu – že po tolika hádkách, jež rozdělily jejich cesty, se k sobě opět dostali a byli jako rodina.

Zavrtěl sebou. Vzpomínky na Sama byly ty nejsilnější, jaké měl. Jeho bratr byl jeho všechno. Samozřejmě měl rád i Adama, ale u něj to pouto tak silné nebylo. Hlavně proto, že stále vinil jejich otce za to, že se ze smrti Mary Winchesterové vzpamatoval a našel si novou ženu.

Znovu se podíval na Castiela. Televize ho nebavila, běžela tam nějaká manželská poradna pro zvláštní páry. Byl znechucen každým slovem, jež splynulo z masitých rtů dámy s větším zadkem, než byla celá pohovka, na níž seděla. Byl si jistý, že to byl silikon, ale nahlas nic neřekl.

Anděl se díval někam skrze televizní obrazovku. Nechápal to, ale něco mu říkalo, že ani jemu se ten program nelíbí. Byl to však jeden z nejlepších přehlušovacích pořadů v televizi. Všichni po sobě křičeli, nahlas fňukali.

Takový výser emocí.

Samův křik ustal. Dokonce ani bouchání se neozývalo. Byl překvapen, očekával, že vydrží déle. Ale na druhou stranu si byl vědom toho, že Sam je spíše muž mysli. A že se nejspíš pokusí vyháčkovat zámek.

Sevřel ruce v pěsti. Chtěl jít za ním. Chtěl to tak moc, že by klidně ignoroval všechny relevantní důvody, proč by to dělat neměl.

„Deane,“ přerušil Castiel tok jeho myšlenek.

Trhl sebou. Nevšiml si, že by se na něj pošuk v baloňáku otáčel. Teď hleděl skrze něj – jako by se snažil najít ten párek v Deanově žaludku, který do sebe před deseti minutami hodil. Až poté, když se jejich pohledy setkaly, mu došlo, že sleduje něco uvnitř něj – a že mozek to asi nebude.

„Je to nutné,“ pokračoval anděl.

Dean očekával úsměv. Marně. Nikdy ho neviděl se usmívat. Jako by to ani neuměl.

„Je to můj bratr,“ namítl.

S podivem zjistil, že svá slova nezasyčel, ačkoli i to chtěl. A ještě podivnějším zjištěním bylo to, že byl vzteky bez sebe pokaždé, když se podíval do těch modrých očí, které skrze něj hleděly s čirou zvědavostí.

„Já vím. Ale nesmí mě ohrozit.“

Stáhl světlé obočí níž k očím. Nemohl od něj čekat něco lidského, když nebyl člověk, ale zároveň doufal, že nějaký soucit má. Očividně si to spletl se sobeckostí.

Chápal to. To na tom bylo to nejhorší. Navenek se tvářil jako naštvaný medvěd, ale někde tam pod tou slupkou vzteku se krčilo pochopení. A tendence komukoli cokoli promíjet.

„Nelíbí se mi to. Za tohle tejden nedostanu koláč,“ zabrblal si pod nosem.

„Dokud to nepochopí, je pro nás nebezpečný.“

„Tak co kdybys přestal mít plnou hubu toho, jak jsme my důležitý, a konečně si přiznal, že tě děsí jen to, že je schopnější než ty?“

Nepříjemný pocit z pohledu modrých očí zmizel v ten moment, kdy Castiel svou pozornost přesměroval na televizi. Dean odhadoval, že ho nejspíš urazil. Znovu zatoužil po tom, aby mohl ovládat telepatii. A i telekinezi, aby k sobě přivolal ten ovladač.

Ačkoli ani jeden z nich nemluvil, ticha se nedočkali. Žena se silikonem kolem důležitých částí těla pištěla na manžela dětinské nadávky, které se podezřele podobaly pozdravům bratrů Winchesterových.

Dean toho měl na jazyku spoustu. Chtěl toho neschopného anděla seřvat podobně jako silikonka, vytknout mu každou z chyb, jakou na něm zatím našel. Ale nevyslovil žádnou připravenou frázi. Nedokázal to. Pořád to byl jeho anděl. A hlavně anděl.

Otravné zvuky televize na chvíli přerušil zvonek. To musela být ona. Jediná bytost na světě, která mu s tímhle mohla pomoct.

„Co je to?“ zajímal se Castiel.

„Klid. Jen tě chci s někým seznámit,“ snažil se ho uklidnit.

Nemohl si pomoct, stále mu to připomínalo scénu jako vystřiženou z E.T.. Až na to, že tohle byla realita. A dostat anděla zpátky do Nebe nebude nijak zvlášť jednoduché. Na stupnici od jedné do deseti asi dvanáct.

Zvedl se z gauče. Než stačil Castiel cokoli namítnout, pyšným krokem si to vyšel ke dveřím, u nichž stepovala jeho jediná schopná kamarádka. Donnu z koblihového klubu nepočítal, ta si sice dokázala nacpat tři koblihy do úst najednou, ale co se vážných věcí a nadpřirozena týkalo, byla podobně schopná jako Dean v manikúře.

Nejprve nakoukl do kukátka, jestli si pro svého ztraceného kloučka nejde tatíček Bůh, ale jakmile si všiml ohnivě červené barvy vlasů, pochopil, že takovou barvu by si Bůh na hlavu nedal. To mohla jedině královna minulého LARPu.

Zbavil dveře všech zabezpečení, jež na ně dal, aby se nikdo dovnitř nedostal. Teprve poté je otevřel a ustoupil na stranu, aby mohla projít.

„Deane?“ ozvala se Charlie nejistě. „Kde je ten tvůj nový přítel?“

Pihovatý blonďák obrátil oči v sloup. Od té doby, co to řekl Sam, jako by si to myslel každý. Proč lidé svým milovaným přezdívali andílci? To nechápou, že to uráží jak anděly, tak i je?

„Pojď. Dívá se na telku,“ vysvětlil.

Charlie si sundala dlouhý černý kabát, který jako by z oka vypadl tomu, jenž vlál za Trinity z Matrixu. Dean věděl, že byla blázen do fantasmagórií, ale stále si udržoval ten dojem, že byla více do fantasy. Když se však poslední rok loučila vulkánským gestem ze Star Treku, pochopil, že jednostranně zaměřená nebude.

Hodila kabát na něj. Nepotřeboval si ho prohlédnout z blízka, na to neměli čas. Proto ho rychle pověsil na věšák, nechal ho spadnout na botník a víc se tím netrápil. Snaha byla, svědomí měl čisté. Byl čas na zamčení a zabezpečení dveří.

Ani nedoufal, že by na něj Charlie čekala. Když šlo o něco, co by mohlo být námětem perfektní knihy – nebo počítačové hry, či seriálu –, neznala se. Hodlala se stát Shrekovou ženou, i kdyby se musela obarvit na zeleno. Nebo se opít tak moc, aby si mohla projít přirozenou proměnou z bledé.

Když byl s pojištěním, že se dovnitř nikdo nedostane, hotov, vrátil se zpět do obýváku. A ačkoli ho to, co uviděl, ani zdaleka nemohlo překvapit, zůstal stát ve dveřích jako solný sloup.

Charlie vnucovala pošukovi propisku. Dean neměl příležitost k tomu, aby mu propisku představil. Neočekával, že by věděl, k čemu slouží. Jen se obával toho, že by si mohl myslet, že je to zbraň.

Anděl se na něj otočil s prosbou v očích. Nemohl mu dát sežrat, že kvůli němu musel vlastního bratra zavřít a zamknout v pokoji. Na to to uměl až moc dobře.

A pochybuju, že se to naučil od Sama. To musela být ta veverka, kterou naháněl ve sklepě.

„Nechápu… proč po mně chce, abych napsal své jméno na písmo Boží,“ promluvil svým hlubokým hlasem.

„Boží,“ vyhrkla Charlie nadšeně a odložila Bibli na stůl. „Fajn, autogram vyřešíme pak. Teď chci vědět, jak jsi to udělal.“

Dean zatřepal hlavou, aby si navodil iluzi o tom, že se ztuhlosti zbavil. Byl to jen krok od skutečnosti. Nakonec se odhodlal k pár krokům, jež ho dělily od gauče, kde dvojice seděla. Pro jistotu jich však udělal víc a posadil se až na zem před stůl, aby na oba viděl.

„Svítily mu oči,“ vysvětlila. „Víš, tak jako Supermanovi. Teda až na to, že už bych asi byla mrtvá.“

Nakrčil obočí. Tohle byla novinka. Za celou dobu, kdy u něj Castiel byl, mu oči nesvítily. Třeba to bylo jen tím světlem z televize.

„Tak. Ahoj, Castieli,“ pozdravila ho a nabídla mu ruku. „Jmenuji se Bradbury. Charlie Bradbury.“

Mohl si myslet, že neodolá a představí se pobondovsku. Na to ji znal až moc dobře.

Anděl sledoval nabídnutou dlaň tak intenzivně, až div nechytla a nevzplála. Poté se podíval na nadšeného geeka a znovu na Deana, jemuž jako jedinému věřil.

„To je lidský zvyk,“ vysvětlil po chvíli. „Neublíží ti.“

„Takže je skutečně anděl, že?“ zajímala se zrzka.

„Podle toho, co vím. Dokázal uspat Bobbyho i Sama. Jenom dotykem na čelo. Ale harfičku u sebe nemá.“

„Prohledal jsi ho?“

„Ne.“

„Deane Winchestere, jaké je pravidlo únosce číslo jedna?“

„Zamykej dveře od sklepa?“ střelil od boku.

Dívka zavrtěla hlavou. Cítil se hloupě. Netušil, jak to dokázala, že mu pokaždé záleželo na tom, co si myslí. Možná to bylo tím, že spolu prošli hned několika různými LARPy, kde téměř pokaždé visel jeho život na vlásku. A ona byla jediná, kdo to mohl odvolat.

„Tak fajn, co máte za problém? Soukromí jste si sehnali, tak kde máte svíčky a tak? Pohovka je málo široká, měl jsi myslet na to, že až –“

„Charlie!“ okřikl ji.

„Jasně, to probereme jindy,“ zabrblala s povzdechem. „Jak chceš dostat anděla zpátky?“

„Pokud to je anděl,“ dodal.

„Je to anděl, Deane. Zasvítil na mě. Očima. A má lepší hlas než Morgan Freeman.“

„Tobě stačí opravdu málo, že? Kdybych ti řekl, že mám Spocka ve skříni, vlezla bys do mýho pokoje?“

„Stopro,“ přitakala.

„Skvěle. To jsem potřeboval vědět. Tak pomůžeš nám?“

Zrzka se zavrtěla na místě. Bylo na ní znát, že se snaží vypadat jako nerozvážný člověk. Dean však věděl, že už dávno odpověď znala. Jinak by sem nepřijela.

„Nechám si to projít hlavou,“ vypadlo z ní nakonec.

„Máš tolik času, kolik –“

„Ano,“ dodala hned nato a nadšeně se podívala na tmavovlasého muže.

Dean mu také věnoval jeden pohled. Tentokrát se však anděl nedíval na něj. Sledoval televizi, jako by to bylo to jediné, co existovalo.

To ho přinutilo se otočit přes rameno. A Charlie, aby se podívala taky.

Žena s vlnitými zrzavými vlasy ho zaujala. Kdysi věřil, že jsou všechny zrzky stejné. A že rezavá střecha mohla znamenat jen vlhký sklep. Ale Charlie ho vyvedla z omylu. A i tato zrzka si vynucovala respekt.

„To je kartářka,“ řekla po chvíli. „Nechává si říkat Rowena, tak jako ta mocná čarodějka z pověstí. Tvrdí o sobě, že se nikdy nemýlí.“

„Rowena?“ zopakoval po ní.

„Jo. Občas se na ten pořad koukám. Když zrovna neběží nic zajímavýho,“ odvětila a pokrčila rameny. „Já si myslím, že je hezká, ale to je tak všechno.“

Nemusel se na nic ptát. Znal ji. Znal ji až moc dobře.

Začala reklama. Doufal, že jim Castiel bude věnovat pozornost. Ale ten zrak z televize nespouštěl. Byl na ni upoután mnohem pevněji než na kartářku Rowenu.

„Ví, co to jsou reklamy, že?“ zašeptala Charlie.

„Jo, už jich pár viděl. Ta na kočičí žrádlo se mu líbila nejvíc,“ přitakal.

Dívka se na obrazovku zamračila. Dean poznal, že se snažila vyluštit tu záhadu. Měla Holmese načteného tolikrát, že by mu mohla vyjmenovat všechna slova z nich i pozpátku ve správném pořadí.

Naklonila hlavu na stranu a stáhla tmavší obočí níže k očím. Něco se jí nepozdávalo.

„Supernatural,“ vyslovila do ticha. „Hrozná pitomost. Četla jsem všechny tři díly. Čekám na čtvrtý. Asi už vyšel.“

„Cože?“

„Knihy od Carver Edlunda. Má jméno jak elf z Pána prstenů, ale píše hrozně. Ten příběh je silný, ale zvraty nic moc. Čtu to jen proto, že se hlavní hrdinové jmenují jako vy.“

„Jako kdo?“

„Sam a Dean Winchesterovi? Lovci monster? Ty vůbec nečteš, Deane. Nechápu, jak jsi mě mohl porazit v potterkvízu.“