23. září 2008, 20:38

Bylo to zvláštní. Cítil se těžce, ale přitom čím dále od nemocnice byl, tím méně na tu nehodu myslel. Věděl, že se bude muset přiznat – minimálně ihned poté, co se ten nebožák probudí, ten se bude dožadovat vysvětlení určitě –, ale prozatím zůstal u toho, že je hrdina, a to si hodlal nechat i pro jeho bratry.

Krvavou skvrnu na skle dokázal umýt, přes ni na cestu neviděl, proto musela dolů už před první zatáčkou, ale táhlou pavučinu, způsobenou nárazem těla na sklo, neskryl. Nemohl se vyhnout otázkám, Sam byl všetečným dítětem i ve dvaceti pěti letech.

Tentokrát si žádnou hudbu nepouštěl. Sice se chtěl – a hlavně potřeboval – rozptýlit od myšlenek, které se vracely k nehodě, ale bál se, že kdyby zapnul rádio, stalo by se něco hrozného znovu. A to už nemohl dopustit.

Bylo mu příšerně. Už ani vzdálenost nepomáhala. Jeho hlava se vracela zpět sama od sebe, každé mrknutí bylo jako cestování časem – jako by ho vlastní mozek zrazoval a přikazoval mu, že by měl ihned zastavit a otočit to, jet zpátky do nemocnice, přiznat se a sedět a čekat, co se bude dít dál.

Dalším zajímavým faktem, který už však nesouvisel s jeho fatální chybou, bylo to, že neznal jméno toho, koho srazil. Sestra říkala, že ho identifikovali jako Jamese Novaka, ale že ten je už nějaký ten pátek po smrti. Možná, doufal, to byl další mistr lhář, jen na mnohem vyšší úrovni – ten, co nafingoval svou smrt, aby se někoho zbavil, a když bylo dokonáno, možná chtěl dodržet řád přírody a…

Zakázal si takhle myslet. Jen málo lidí bylo schopných něčeho takového, jako je sebevražda. Navíc, byla spousta jiných způsobů, jak odejít na lepší svět – pokud vůbec existoval –, než se nechat srazit prvním idiotem, který nedodržoval předpisy. On sám by si vybral otravu, to by mohlo být rychlé.

Zavrtěl nad sebou hlavou. Byl v autě sám sotva o něco více než půl hodiny a už se jeho myšlenky stáčely k sebevraždě. Tak na dně, aby myslel na podobné věci, opravdu nebyl. A ani při pomyšlení na muže v béžovém baloňáku, jeho hlavu na svém skle, jeho tmavé vlasy slepené krví, která z rány odtékala, ho nepřinutila změnit názor.

Domů dorazil dříve, než původně plánoval. Původně, ještě před nehodou, se chtěl stavit do svého oblíbeného obchodu na třešňový koláč, pak obejít náměstí a navštívit pár podniků, kde by zakotvil nejméně na hodinu – ony se taky zdejší striptérky na déle zaplatit daly jen s pořádnou přirážkou, na kterou neměl – a nakonec by se domů vrátil se sáčkem jablek, které koupil v supermarketu těsně před zavíračkou. Takhle si úterní večer představoval.

Ale nebylo mu přáno. Přemýšlel, jestli se na něm třeba nemstila karma za to, že Sama zamknul v koupelně – ale s dobrým úmyslem, chtěl mu nechat soukromí se všemi šampóny, kondicionéry a dalšími vlasovými přípravky, které před ním jeho mladší bratr ukrýval –, ale byl si jistý, že Adam, který u nich na týden byl, protože jeho matka si procházela těžkým obdobím, mu odemkl, jen co slyšel pištění.

Přibrzdil před brankou. Byla otevřená, zjevně ho čekali. S polknutím naprázdno bránou projel, aniž by poškrábal lak na svém drahém autě, a vjel do garáže, která se otevřela ve chvíli, kdy na její dveře posvítil světly. Z počátku to vypadalo jako kouzlo, pak ovšem spatřil poměrně vysokou tenkou siluetu vedle spínače.

„Myslel jsem, že je tam zácpa,“ prohlásil jeho mladší nevlastní bratr, jakmile vystrčil hlavu ven z auta a vyšel ven.

„Taky byla. Ale vzal jsem to zkratkou,“ odvětil Dean pohotově, připraven lhát za každou cenu, aby v jeho očích nevypadal jako vrah.

„Přes chodník? Spadla ti cihla na auto?“

Jeho poznámku nevnímal. Pouze se krátce zasmál a poplácal ho po rameni, řekl něco jako „ohromně vtipný, prcku“ a kývl k domu, kde svítila – jako vždy – světla v předsíni.

„Sam čeká uvnitř?“ zajímal se.

Adam pokýval hlavou na souhlas. Nezdálo se mu, že by se Sam schovával uvnitř, když mu poslal takovou zprávu. Většinou stál u branky, snažil se si natahovat rukávy příliš krátkého županu – větší velikost neměli, alespoň ne toho modrého s malým delfínem na límečku – a propaloval pohledem příjezdovou cestu snad hodinu, než Dean dorazil o pár hodin později, než mu oznamoval.

„Tak fajn, prcku, jdeme domů,“ řekl po chvíli, objal bratra kolem ramen a vyšel k domu.

„Deane?“ ozval se Adam těsně u dveří.

Nezastavovali se, Dean chtěl být co nejdříve schovaný v budově – tam, kam na něj vina nemohla, kde byl v bezpečí. Už se chtěl schovávat v posteli, namačkat se pod peřinu, aby si ho nevzala zlá strašidla, která tam na něj čekají. Neměli zkrátka čas na zastávky.

„Hm?“ zabroumal na výzvu, že může pokračovat.

Adam s až přehnaným nadšením dveře otevřel a pustil staršího bratra, aby mohl projít dovnitř, šel až za ním. Dokonce za sebou pohotově zavřel a dveře pojistil jak na dva zámky, tak i řetěz – to se ho snažili naučit celý rok, co u nich občas přespával, a Dean nemohl jinak, než ho pocucháním vlasů pochválit.

Chlapec mával rukama nad sebou, aby jeho ruku ze svých vlasů dostal – což byl možná důkaz, že byl napůl Winchester –, ale alespoň nepištěl. To privilegium pištět, kdykoli se dotkl vlasů tak, jak neměl, měl jedině Sam.

„Slyšel jsem, že mě chceš vzít na hru,“ pokračoval Adam po chvilce, když Dean opravdu stáhl ruku zpátky, aby se mohl vyzout.

„No…“ Někdy litoval toho, že mu byl Adam tak podobný a v nenápadném odposlouchávání rozhovorů se zlepšoval. „Dneska už jsem utahanej. Ale slibuju, že na narozky tě tam vezmu.“

„V pátek?“ vyslovil užasle.

Zakašlal. Zaskočila mu slina. A potřeboval hlavně získat čas, aby si uvědomil, kolikátého asi dnes je. Tentokrát si nemohl vzít na pomoc telefon a jeho kalendář, musel si vystačit s další lží a hraním, že přesně ví, kdy má nevlastní bratr narozeniny a že na něj nezapomněl. Zase.

„Jo, prcku. V pátek. A teď se běž učit, potřebuju mluvit se Samem,“ řekl, jakmile získal dost sebejistoty, a popostrčil Adama ze dveří.

Bál se, že by mohl odporovat, ale naštěstí neměl ani slovo proti. S úlevným oddechem pomalu prošel dveřmi na chodbu a následně zabočil do kuchyně, kde se u nízkého stolu krčil vysoký mladík s turbanem na hlavě a starým notebookem, do jehož obrazovky hleděl, jako by se koukal na boží zjevení.

„Ahoj, Sammy,“ pozdravil ho a roztáhl koutky do úsměvu. Ten tentokrát nebyl falešný, opravdu byl rád, že ho vidí. „Sleduješ porno?“

„Učím se,“ zamručel jeho bratr, aniž by se na něj podíval.

„Beztak zase sleduješ, jestli ti někdo v drogerce nebere tvou oblíbenou značku šampónu,“ prohlásil Dean a došel za něj, aby se mu přes rameno podíval, co přesně před ním skrýval.

Na místě ztuhl, když si všiml, že se dívá na záznam k kamery v ulici, kde se nehoda stala. Jeho srdce, které se opět rozbušilo tak hlasitě, že ho musel slyšet i Adam, který zakotvil na gauči ve vedlejší místnosti, se rozhodlo, že si udělá výlet do krku a pořádně svého majitele potrápí.

Nemělo cenu Samovi lhát. On mu Dean ani lhát nechtěl, nikdy to nedopadlo dobře, vždycky se to provalilo mnohem dříve, než to stačil napravit. Ale tohle byl rekordní čas, většinou mu to trvalo tak tři dny.

„Nechceš mi k tomu něco říct?“

To byla otázka, na kterou nedokázal odpovědět. Chtěl mu říct, co se stalo, jak se to všechno událo, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Pokýval několikrát hlavou na souhlas, přesto ze sebe nedokázal dostat nic dalších předlouhých sedmnáct sekund.

„Prostě se tam objevil,“ vykoktal a mávl rukou, aby svá slova podpořil. „Jel jsem a najednou…“

„Přesně o tom s tebou chci mluvit,“ řekl Sam a posunul notebook o kousek doleva, aby na obrazovku viděl i jeho bratr. „Podívej se na to znovu.“

„Nemyslím si, že –“

Sam se na něj podíval s povytaženým levým obočím a bez dalšího zdržování stiskl mezerník, aby záznam spustil. A Dean se nemohl nedívat. Opravdu chtěl vědět, jestli tam pod jeho auto náhodou neskočil sám.

Po pár setinách sekundy, kdy si všímal jen jednoho ze Svědků Jehovových, s nimiž už tu čest měl na jednom fotbalovém zápase, se na záznam dostalo i jeho auto. Nejel tak rychle, jak si myslel – což bylo vlastně dobře, protože kdyby jel rychleji, mohl by z něj být vrah –, ale ani moc nedával pozor na cestu. To ze záznamu nepoznal, to věděl.

Po muži v baloňáku nebylo ani stopy. Hledal ho na chodníku, snažil se ho najít poblíž přechodu, ale neobjevoval se. A věděl, že se má brzy objevit, aby se jeho hlava srazila s čelním sklem Impaly.

„Něco je špatně,“ zamumlal si pod nosem. „Už tam měl být. Přece neutíkal.“

„Neutíkal. Koukej se,“ odsekl Sam a ukázal prstem na místo těsně před autem.

Kamera zaprskala, na chvíli ztratili obraz, i tak však viděl táhlou čáru, která se prohnala po obraze z horního okraje. Pak na chvíli viděli jen šedivé vlny, poté už samotný výsledek – tělo na kapotě, hlavu ve skle, krev, baloňák.

„Myslím si, že spadl z výšky,“ ozval se mladší Winchester, když se ticho zdálo neúnosné, a zvedl k bratrovi zrak. „Nesrazil si ho. Možná, že je to jeden z těch zoufalých svobodných chlapů kolem čtyřicítky, co místo výpovědi v kanceláři skáčou ze střechy.“

„To… jen možná,“ zamumlal si Dean pod nosem a promnul si prsty bradu. „Ale v tý ulici žádná vysoká budova není.“

„To je to. Viděl jsem to už pětkrát. A pokaždý, kdyż se na to podívám znovu, mám pocit, že máme tu čest buď s cestujícím letadla, který ani v tu dobu nemá nad městem lítat, nějakým popleteným parašutistou –“

„Nebo bytostí z blízkýho vesmíru,“ dokončil Dean za něj. „Sammy, nechme to být. Teď to rozmazávat nechci. Je hezký, že mi chceš pomoct, ale měl by ses přestat nabourávat do kamer. Můžou tě chytit.“

„A nebo chytí tebe za to, že jsi ho srazil autem, ujel sanitce, lhal, nepřiznal se, unikáš před zákonem.“

Nesnášel, když měl pravdu. Se Samem se nedalo hádat, měl vystudovanou právnickou univerzitu a pár let už fungoval i v terénu. Sam byl – dalo by se říct – profesionální vyslýchač a lhář, dokázal dostat člověka tam, kam potřeboval.

„Podívej, Deane. Vím, že je ti hrozně, jen se ti snažím pomoct. Přijdeme na to, jak se na tvoje auto dostal, ale zatím ti stačí vědět to, že jsi ho nesrazil. To on srazil tebe.“

„Tohle vysvětli policii,“ zamručel podrážděně, otočil se na patě a vyšel k lednici, odkud vytáhl flašku piva. „Budou mě mít za blázna.“

„Pokud viděli to samý, co jsme viděli my, tak ne,“ namítl a po krátkém propálení pohledem, kterým mu naznačil, že by neměl tak pozdě pít, se otočil zpět k notebooku. „Není to nic nenormálního. Prostě se to občas stane, že když spadneš, můžeš někoho vzít s sebou.“

„Jo, ale mohl si vybrat jiný auto,“ dodal Dean a pořádně se napil. Ta studená tekutina byla blažeností pro vyprahlé hrdlo.

„Víš aspoň, kdo to je?“

Dean místo slovní odpovědi jen pokrčil rameny.

„No to je skvělý. To ses nemohl podívat?“

„Já jsem se koukal, ale nic u sebe neměl. A sestra mi pak řekla, že je to nějakej John Novak, či co. Ale ten už je údajně po smrti už nějakej ten pátek.“

„Takže máme co dočinění s mrtvolou?“

„Byl živý, tím jsem si jistý. Hele, Sammy… co kdybychom to probrali jindy? Jsem utahanej, vážně bych si chtěl odpočinout,“ navrhl nakonec, když už to nemohl vydržet a došlo mu pivo.

„Fajn. Ale zítra budeme pokračovat. Nenechám si bratra odvíst do chládku,“ odvětil Sam a otočil se na něj přes rameno. „Dobrou noc.“

„Jo. Dobrou,“ vrátil mu, odložil prázdnou láhev na linku a vyšel ven z kuchyně.

„A nezapomeň si vyčistit zuby! Vím, že ses toho kartáčku dva dny ani nedotkl!“

Obrátil oči v sloup. Měl své bratry rád, oba dva, ale občas si přál, aby bydlel sám. Zrovna v takových chvílích, kdy samotu potřeboval, toužil po tom, aby měli nějakou chatu, která by byla daleko od civilizace, kam by se mohl ukrýt a zůstat tak dlouho, dokud si to v hlavě nesrovná.

Věděl, že mu Sam chtěl jen pomoct, a byl mu za to vděčný, ale stále to bylo moc čerstvé. A moc zvláštní na to, aby to, co si myslel, byla pravda.

Ten muž nemohl skočit ze střechy. Nemohlo to být ani letadlo. Stále více se ho zmocňoval pocit, že spadl jen tak z oblohy.

„Musím být blázen,“ zněla poslední slova předtím, než zhasnul lampu ve svém pokoji a po dlouhých hodinách bdění usnul.