„Překvapení a údiv jsou počátkem pochopení.“ — José Ortega Y Gasset

Nevrle zaklapl desky a uložil spisy do zásuvky. Zkontroloval hodiny a vyšel z kanceláře. Výjimečně se rozhodl použít vchod pro zaměstnance nikoli krb. Svou pomačkanou košili hravě zakryl méně zmuchlaným sakem.

Cesta k baru ve středu Londýna mu zabrala téměř hodinu. Nestěžoval si. Měl aspoň možnost si řádně pročistit hlavu. Celodenní sezení v kanceláři se na něm přece jen začalo podepisovat.

Když stanul ve spoře osvětlené ulici před neonovým nápisem Bugsy, zhluboka se nadechl a vkročil do baru.

Do nosu ho udeřil pach cigaret, alkoholu a potu. Rozhlédl se po zakouřeném lokále a každého na koho dohlédl, sjel rentgenovým pohledem. Když mu zrak padl na taneční parket, udiveně nadzvedl obočí. Bylo zde spousta smíšených párů, ale i dost párů stejného pohlaví.

Náhle zaznamenal přítomnost magie a vydal se směrem, kde ji vycítil. Právě proto musel tyhle akce podstupovat on. Jako jediný dokázal poznat čaroděje a díky vlnám magie částečně poznat rozpoložení daného kouzelníka.

Smysly ho zavedly až k baru, kde na židli seděl černovlasý muž v tmavém obleku. Byl klidný, ale jeho magie prozrazovala ostražitost.

Draco se posadil o dvě místa dál a vyčkával příchodu barmana. Všiml si, že muž jeho přítomnosti nevěnoval pozornost. Ovšem jen do okamžiku než Draco promluvil.

„Dobrý večer, pane. Co si dáte?“

„Tonic. Děkuji.“

Barman se uchechtl a muž se lehce napjal. Jeho magie jen trochu zavířila než se ustálila.

Draco dostal svou objednávku a barman přešel k muži a začal si s ním povídat z čehož Draco usoudil, že se musí znát.

„Víš, vi je nového Johny? Včera nám schválil hypotéku! Konečně se budeme moct přestěhovat do vlastního. Marinette je z toho úplně nadšená!“

„To je skvělé, Georgi. Moc vám to přeju.“

„Díky Johny. Dáš si ještě jednu?“

„Dneska ne. Zaplatím.“

Muž vytáhl mudlovskou kartu a podal ji barmanovi. Draco vše nenápadně avšak se zaujetím sledoval. Když se muž postavil k odchodu jejich pohledy se setkaly.

Draco zalapal po dechu a muž se rychle prodral ven. Draco vyběhl vteřinu po něm, ale uslyšel jen prásknutí oznamující, že se muž přemístil.

Vrátil se k baru a nenápadně namířil na barmana hůlku. Podle zastřeného pohledu poznal, že se mu kouzlo vydařilo.

„Máte přání, pane?“

„Co víte o tom muži, co teď odešel?“

„O Johnym? Super chlap. Chodí sem už pár let. Nedělá problémy, posedí, pokecá a zase odejde. Ale divím se, že chodí zrovna sem. Má zlatou kreditku, takže musí být prachatej, ale asi se mu tady líbí.“

„Kde pracuje?“

„To nikdo neví. S tímhle se nechlubí.“

„A celé jméno?“

„John Alvaro. Ale nikdo mu neřekne jinak než Johny.“

Draco hodil na stůl bankovku.

„Zbytek si nechte a díky.“

Odcházel z baru s rozporuplnými pocity. Ty oči by si nikdy nemohl splést. Takové oči měl jen jeden člověk, ale jak je to možné? Copak se už dočista zbláznil?