Petr pozoroval plameny. Utábořili se mezi stromy, aby nebyli tak blízko hraničního jezera.

Přelétl pohledem okolí a pět spících postav. Krátce se zastavil na Rafaelově siluetě. Pořád nemohl uvěřit, že jsou na hlídce spolu.

Netušil jsem, že půjde taky. Překvapil mě. Jsem rád. Připadám si jistější, když je se mnou.

Vstal, obcházel tábořiště. Ujišťoval se, že nejsou sledováni.

Rafael měl oči zavřené, ale nespal. Po chvilce se zvedl, opravdu velmi tiše, a vydal se za Petrem.

Vede si líp, než jsem čekal. Jen by neměl chodit tak daleko. Projít kolem tábora a vrátit se, nic víc.

„Uvítáš společnost?"

„Rád, ale vydržíš pak vzhůru během hlídky?"

„O to mít strach nemusíš. Umím si poradit. Zato tebe něco trápí, že?" Došel až k němu.

„Vím, že se na velitelskou pozici nehodím, jenže nechci otce zklamat."

„To není všechno."

Zapíral, ale lesk v očích ho prozradil.

„Mluv nebo..."

„Nebo co?"

„Zlechtám tě."

„To neuděláš, Rafaeli."

„Kde bereš tu jistotu?"

Stáli blízko sebe. Anděla svrběly ruce. Toužil prince obejmout.

Petr se nakonec odhodlal. „Chtěl bych hledat Eldorádo. S tebou." Poslední slova pronesl skutečně tiše. „Četl jsem o Velké válce, před mnoha lety. Tu knihu jsem už nenašel. Tvůj příběh mi ji připomněl. Lidé otce rozzuřili natolik, že jim sebral vědomosti. Co když... je právě tohle to, po čem pátrají?"

Netušil, jak reagovat. Zlehka Petra objal, princova slova ho zaskočila. Rozhodně nečekal, že se k němu Kyrielův prvorozený schoulí. Odvážil se ho pohladit po vlasech. Neodtáhl se.

„Vážně si myslíš, že Eldorádo existuje a... ukrývá lidské vědomosti?" vypravil ze sebe ztěžka.

„Ano, myslím. Otázka je... kam by něco takového otec schoval? To město musí být obrovské!"

„Pokud je to vůbec město. Tvůj otec mívá divný smysl pro humor."

Petr vytřeštil oči. „Můj otec... má smysl pro humor?"

„Zní to podivně, uznávám. Ale vraťme se k našemu problému. Pokud chceme skutečně pátrat po Eldorádu, musíme mít nějakou stopu, přesvědčivou, věrohodnou. A především nesmíme budit pozornost."

„Ty... půjdeš do toho se mnou, i když je to možná předem odsouzené k zániku?"

„Kdykoli budeš chtít," slíbil a zamyslel se: „Až se vrátíme, zajdu do knihovny. Když se kolem historických knih budu motat já, nebudou se naši příliš vyptávat. Pojď, vrátíme se."

Opatrně Petra pustil. Oba si uvědomovali, jak bedlivě musí tohle tajemství střežit. Nebezpečí bylo příliš veliké.

*

Procházel písemnosti skutečně pečlivě. A i když měl občas chuť knihou vztekle prásknout o stůl, dával si dobrý pozor, aby to neudělal. Knihovníci by ho vykázali, dost možná by se do knihovny už nikdy nepodíval. Proto raději cedil skrz zuby tiché nadávky.

Jak si to jen mohl dovolit? Stačilo přece pár měsíců počkat. Kdybych tak měl víc času, mohl bych na to odloučení Petra připravit. Místo toho mi hodí na krk další nováčky.

Odložil další knihu na rostoucí hromádku. Zalykal se vztekem. Knihy na hromadu házel nahodile. Nevšiml si, jak vratký komínek vytvořil. Nestihl ani zaúpět, když se rukopisy poroučely k zemi. Vazba jednoho z nich tiše zanaříkala ve chvíli, kdy se desky uvolnily z bloku.

Rafael se probral z opojení. Hlasitě zaklel a začal knihy sbírat.

„Co to tu vyvádíte?"

Přísahal by, že tu ženu vůbec neslyšel přicházet. Zatvářil se jako školák přistižený při nepleše. „Já nechtěl," pronesl omluvně a zvedl ze země poškozený spis.

Knihovnice přimhouřila oči. „Copak vy nevíte, že knihy se neničí?"

„Byla to nehoda."

„To je jedno! Máte dávat pozor! Knihy jsou studnicí vědění. Znalosti sesbírané po generace. A tahle kniha..." Dotkla se jí, jako by držela v rukou miminko. „...má pouze jediný exemplář."

„Tak to by měla být na řetěze," utrousil a s uspokojením sledoval naprázdno otevřená ústa. Rychle kolem ní proklouzl.

„Drzoune jeden!"

Zlehka mávla volnou rukou. Mezi regály se utvořil drobný mrak.

Rafael na nic nečekal, dal se do běhu. Obratně se vyhýbal čtenářům, zatímco mrak plul za ním.

Mám takový dojem, že voda z něj nepoteče.

Z na první pohled neškodného mráčku vylétl drobný blesk. Trefil se přesně tam, kam měl.

Moje oblíbený kalhoty! Sprostě zaklel a přidal do kroku.

Dveře měl na dosah.

Skočil po nich, doslova. Vykutálel se na chodbu. Odvážil se ohlédnout.

Výborně. Rozplynul se přede dveřmi. To se mi ulevilo.

Čichl si k oblečení. Zapáchal jako dobře vyuzené maso. Díru na kalhotách raději ignoroval. Přísahal, že to té záhadné ženské oplatí.

***

Musím mu to říct. Už nechci vést další hlídky. Petrovou myslí vířilo tisíce kdyby. Rafael... nechci, aby odešel. Ne teď, když...

Nad tou myšlenkou se zarazil. Bylo to jen jedno objetí. Nemůžu od něj chtít víc. Otec by to nestrpěl. Kéž by tu byla matka. Vždycky dokázala najít řešení. Teď musím své problémy řešit sám.

Zvedl se. Potřeboval zjistit, jak Rafael pochodil v knihovně. To, k čemu na hlídce došlo... prozatím to nechá být. Hodlal počkat na vhodnou chvíli.

Rafael byl u sebe v pokoji.

„Jak to šlo?"

„Docela dobře, než mi pár knih spadlo na zem. Nestihl jsem projít všechny. Knihovnice mě vyhnala." Zaškaredil se, ještě pořád se cítil jako zmoklá slepice.

I Petrovu tvář zahalil stín. „Takže jestli tomu dobře rozumím... O Eldorádu jsi nic nezjistil a ještě ses ocitl na černé listině knihovny, takže ti můžou zakázat vstup."

„Opravdu?"

„Knihovnický protokol platí už dobrých pár let." V řádu andělské knihovny se vyznal až příliš dobře. „Takže to vypadá, že jsme s hledáním skončili dřív, než jsme vůbec stačili začít."

Bohův prvorozený nedokázal zakrýt zklamání. Rafaelovi to neuniklo.

„Neviděl bych to tak černě. Počkej, vzpomínám si... Knihovnice říkala, že v knihách jsou ukryté znalosti a vědomosti. Nic se ti nevybavuje?"

Mladík zamrkal. „Tím chceš říct, že naše ztracené Eldorádo je ukrytá knihovna?"

„Přesně tak! Zbývá jen zjistit, kde přesně je schovaná." Vzal Petra za ruku. „Třeba se nám poštěstí a do týdne ji najdeme. Spolu to určitě zvládneme."

Naklonil se k němu. Jeho student mu položil prst na rty.

„Najdeme ji, vrátíme lidem a pak... teprve pak... si promluvíme o nás, Rafaeli."

Souhlasil. „Dejme se do toho."

*