Povídka je výtvorem mé fantazie a nemá nic společného s Biblí, vyjma některých použitých jmen 😊. Berte tedy na vědomí, že čtete originální práci a nijak si ji nespojujte s Biblí či biblickými příběhy. Děkuji. 

Drobné prstíky otáčely stránky. Vzrušeně listovaly knihou, dokud neobjevily správnou kapitolu.

„Velká válka," vydechl chlapec. Začetl se. Pasáže hltal očima, nemohl se odtrhnout.

„Na konci zbylo mnoho zmařených životů. Události na Zemi ovlivnily také náš svět. Konflikt takového rozsahu přinutil Boha zasáhnout. Lidstvu byly skryty veškeré nastřádané vědomosti."

Skryty? Hoch chtěl vědět víc, ale další stránka nic nového neodhalila, byl to začátek jiné kapitoly.

„Proč nespíš, Petře?"

Otcův hlas.

„Tati, já..."

„Chtěl sis ještě číst, chápu." Zadíval se na knihu v synových rukou. „Ale příště si vyber jinou. Na tuhle máš dost času. A teď spát!"

Neřekl to nahlas, ale Petrův zájem o Velkou válku ho zneklidňoval. Chlácholil se pomyšlením, že jeho touha dozvědět se co nejvíce o lidské rase postupem času zeslábne, až zmizí docela.

Jednoho dne převezme jiné povinnosti a na lidi zapomene. Lidstvo málem rozervalo svět, a to nejen svůj. Zneklidnilo to dokonce i démony. Odebrat lidem znalosti byla jediná možnost. Nemohl jsem jim seslat další potopu.

Uklidil knihu na místo. V tichosti zavřel dveře. Za okny už dávno vládla tma.

***

Takhle to dál nejde. Posledně z knihovny odnesli s Gabrielem rukopis o svaté Kateřině. Potřebuje někoho, kdo by na něj pořádně dohlédl. Z chmurných myšlenek ho vytrhlo zaklepání.

„Vstupte!"

Věděl, kdo vejde.

„Pane."

Uklánějící se anděl nechtěně zatřepal mokrými křídly, pár kapek dopadlo na Stvořitelův stůl. Nedbal na to.

„Posaď se, Rafaeli. Myslím, že tušíš, proč jsem tě nechal zavolat."

„Zaslechl jsem... zvěsti o jistém rukopisu... a dalších věcech," pronesl vyhýbavě.

Bůh zasmušile přikývl. „Jsou pravdivé." Mávl poraženecky rukou. Poté se zadíval andělovi zpříma do očí. „Gabriela se to zatím netýká. Je mladší, nemá ještě rozum. Mluvme o Petrovi. Uvolil by ses ho učit? Ale ne nesmysly o lidech a svatých. Potřebuje kázeň a disciplínu."

„Víte, že si vás vážím, pane, a rád bych vám vyhověl, ale co mé povinnosti? Nemůžu přeci jen tak..."

„Raziel tě zastoupí. Hlídky ti zůstanou, pár dalších úkolů také. Nestaneš se učitelem na plný úvazek, máš mé slovo."

„Jak si přejete."

Ulevilo se mu. Představa, že mu syn boží bude neustále viset na krku, se mu zrovna dvakrát nezamlouvala. Na druhou stranu si uvědomoval, že pokud vytrvá, může za několik let očekávat kariérní postup.

***

„Nespíte, princi?"

Hnědovlasý mladík zavrtěl hlavou. Pozoroval hvězdy. „Ne, Rafaeli. Nedaří se mi usnout."

Anděl se zamyslel „Je toho na vás moc, že?"

Ušklíbl se. „Moc? Příliš slabé slovo. Učím se s tebou, cvičím se v boji zblízka i z dálky, začal jsem vyrážet na hlídky... a otci to pořád nestačí." Ztišil hlas, oči upřel do prázdna. „Neřekne to nahlas, ale zklamal jsem ho. Gabriel i Penelope mu dělají větší radost."

„Váš otec na ně nevyvíjí takový nátlak, protože..."

„Protože nemají nárok na trůn, nejsou prvorození. Opakuješ mi to už nejmíň po tisící." Do Petrova hlasu pronikl náznak podráždění.

Tyhle chvilky nezažíval poprvé. Naštěstí věděl, jak vzbudit princovu zvědavost. Přešel do tykání.

„Myslím, že vím, jak tě přivést na jiné myšlenky."

„Jak?"

„Povím ti příběh, lidský. Ale nesmíš mě prozradit, rozumíš?"

Oči se mu rozzářily. „Slibuju."

„Tak poslouchej." Začal vyprávět. Petr hltal každé jeho slovo. „Kdysi dávno lidé hledali město plné zlata. Pátrali po něm usilovně, v té honbě za přízrakem vyhaslo mnoho životů. Tu a tam se objevily zvěsti, že bájné místo bylo nalezeno, ale ukázalo se, že to byly pouhé fámy."

„A opravdu v něm bylo zlato?"

„To nikdo neví. Někteří mluvili o lektvaru nesmrtelnosti, jiní snili o diamantech nedozírné ceny."

„A jak se to město jmenovalo, Rafaeli?"

„Říkali mu Eldorádo. Dodnes se ho lidé pokoušejí hledat, ale je bezpečně ukryté i se všemi svými poklady a čeká na svého objevitele."

„Myslíš, že bychom ho dokázali najít?"

Ta otázka Rafaela zaskočila. Nemyslel, že Petr bude prožívat příběh s takovou intenzitou, že skutečně uvěří každému jeho slovu.

„Je to jen pověst, báchorka," odpověděl vyhýbavě.

„Nevěřím ti. Neumíš lhát."

„Třeba o tom jen nevíš. Eldorádo bude naše tajemství. Vzpomeň si, cos mi slíbil."

„Dobrou noc, Rafaeli."

Neodpověděl. Vyšel na chodbu. Věděl, že jejich společný čas se krátí. Brzy už nebude mít Petra co učit. Připustil, že dosud neměl tak zvídavého, sečtělého a pilného studenta. Jen kdyby ho tolik nefascinovala lidská rasa.

Zavrtěl hlavou. V hloubi duše se s princem loučit nechtěl. Chtěl znát Petrovu budoucnost, pozorovat jeho růst, bez otcova vlivu. Cítil, že by mohl dokázat velké věci.

***

Seděl venku. Snažil se srovnat si myšlenky, proto se upřeně díval na právě rozkvétající stromky. Pomáhalo to.

Chce, abych vyrazil na hlídku. Velel ostatním. Já přece nejsem velitel! Nemám na to!

Kdosi přicházel. Donutil se k úsměvu. Nechtěl sestru zbytečně děsit.

„Kdy máš vyrazit?" Přisedla si k němu.

„Až nastoupí jednotka a připraví se zásoby. K hranici bychom měli zamířit do dvou dnů. Budeme tam týden, pak nás vystřídá jiná skupina."

Neucukl, když mu stiskla ruku. „Nechceš mi něco říct?"

„Není to tak snadné, Pene. Nedokážu ho odmítnout, nejde to."

Věděl, jak velkou přebírá zodpovědnost. Nejednou si přál od toho všeho utéct, nemohl. Povinnosti by přešly na Gabriela. Mladší bratříček si takové zacházení nezasloužil.

„Za týden se vrátím. Bude to klidná hlídka. My na jedné straně, démoni na druhé. Nic by se nemělo pokazit. Je přeci mír."

Petr netušil, že ve stejnou chvíli probíhá soukromá rozmluva mezi jeho otcem a Rafaelem.

*

„Víte stejně dobře jako já, že Petr není bojovník. Nehodí se na velitele hlídky." Snažil se Boha přesvědčit, aby rozhodnutí změnil.

„Neptal jsem se na názor, Rafaeli," pronesl Stvořitel tiše.

Anděl pevně sevřel rty. Byl odjakživa dost tvrdohlavý. Nehodlal se tak lehce smířit s prohrou.

„Můj pane... nechte mě velet. Petr může být můj zástupce."

Pohled, který na něj nejvyšší vládce Kyriel upřel, mu dal jasně najevo, že překročil hranice. Šedé oči, plné vzteku, připomínaly oblohu těsně před začátkem bouře.

Cítil, jak mu neviditelná ruka tiskne krk. Nečekané, ne však bolestivé. Varování, které neměl brát na lehkou váhu.

„Odvažuješ se zpochybňovat mé rozkazy?"

„Nikdy bych... jen poukazuji na Petrovu nezkušenost. On... snaží se, ale..."

Znal princovy limity. Na cvičišti se spolu utkali nesčetněkrát.

Pocítil úlevu. Magická síla ustupovala. Odvážil se zhluboka nadechnout. Bránil prince tak urputně, že zapomněl na první a nejdůležitější andělské pravidlo: Nikdy neprovokuj Boha!

„Kdybys nebyl drzý, řekl bych ti, že hodlám syna podrobit zkoušce. Chci si být jistý, že si ve vypjaté situaci poradí. Nicméně máš pravdu. Je tu jisté riziko snížené autority. Jdi s ním, Rafaeli, ale varuju tě. Ještě jednou uvidím sebemenší náznak vzdoru a můžeš zapomenout na povýšení. Mezi archanděly se nedostaneš, rozuměls?"

„Jistě, pane." Snažil se znít pokorně.

„Můžeš jít."

Tráví spolu příliš času. Petr už zná vše důležité. Jakmile se vrátí, přidělím Rafaelovi víc povinností mimo město. Možná ho nechám i nadále učit nováčky. Jen aby byli od sebe co nejdál.

***