Michael s Thomasem předpokládali, že cesta potrvá nejméně dva dny, a rozhodli se ukrátit si nudu tím, že se nenápadně připojí k přednáškám pro školáky a zároveň prozkoumají loď. Dozvěděli se přitom spoustu zajímavostí o různých typech chemikálií a také o způsobech jejich použití, což bylo zcela nové především pro Michaela. Thomas to vnímal jen jako opakování, při pyrotechnických kurzech, které absolvoval po náboru do armády, se toho naučil dost. Dokonce už několikrát musel zneškodnit i potenciálně nebezpečné chemické zbraně, vždy však pouze ve spolupráci s vyškolenými a zkušenými chemiky.

Nadešel večer. Lodní personál rozdal večeři a protože byla velmi teplá noc, rozhodli se oba vojáci přespat na palubě pod širým nebem jen se dvěma dekami, aby zbytečně nezabírali místo uvnitř kajuty. Ačkoliv se školáky téměř nepřišli do kontaktu, netoužili po tom, aby nebyli vystaveni zbytečným a nepříjemným otázkám zvědavých dětí. Oba muži si ke spánku zvolili místo v zákrytu, kde byli chráněni nejen před větrem i útoky slaných vln, ale také před nežádoucí pozornosti, a tak brzy spali jako zabití.

Když hvězdy ukazovaly asi pět hodin ráno, celá loď se náhle otřásla, jako by narazila na útes. Kapitán s oběma lodníky, strojním mechanikem a stewardkou, kteří tvořili celou posádku, vyběhli ven, ale jen proto, aby byli vzápětí postříleni několika dávkami ze samopalů. Michaela střelba probudila, pud sebezáchovy mu ale velel zůstat tiše tam, kde je. Thomas byl už také vzhůru, oba mladí muži se tiskli k lodní stěně, jako by se snažili s ní splynout. Neměli u sebe zbraně a také nevěděli, co se děje, pokládali tedy za nejmoudřejší zůstat tam, kde jsou, alespoň dokud nezjistí, o co vlastně jde. Slyšeli nějaké povely a tlumené výkřiky v řeči, kterou tak důvěrně znali z tvrdých bojů v Perském zálivu. Poznali, že loď byla přepadena skupinou asi pěti arabsky mluvících mužů, nejspíše vojáků nebo snad pirátů ze znepřáteleného Iráku, kteří zaútočili na loď plavící se pod americkou vlajkou. Za chvíli se ozvala série šplouchání, jak nájezdníci postupně naházeli mrtvá těla přes zábradlí do moře a vzápětí se celá skupina nevítaných pasažérů rozběhla do kajuty, kde se nacházely nic netušící, spící děti. Michael cítil hroznou úzkost, tušil, co se s nimi asi stane. Přítelova dlaň kryjící mu prozíravě ústa mu však nedovolila se pohnout a už vůbec ne vydat sebetišší úzkostný zvuk. Mohl jen bezmocně sledovat stíny rychle se míhající kolem něj. Dva muži kráčející za sebou vlekli jakousi velkou, od pohledu alespoň dvacet kilogramů vážící bednu.

Thomas zatnul pěst volné ruky, tou druhou ale stále bránil Michaelovi v tom, aby je jakýmkoliv zvukem prozradil.

Vetřelci zmizeli uvnitř a tiše za sebou zavřeli dveře. Oba vojáci ještě chvíli opatrně vyčkávali, když však zjistili, že je už nikdo neodhalí, ožili. Michael vyskočil a v návalu adrenalinu se chtěl ihned vydat za nimi, ale prozíravější Thomas jej opět chytil za paži. Ve tmě a beze zbraně by proti mužům ozbrojeným samopaly neměli nejmenší naději a tím spíše by všechny odsoudili k záhubě.
,,Počkej ještě chvíli." zašeptal. Michael jej vztekle praštil do hrudi:
,,Proč? Pusť mě, pusť, sakra! Musíme jim pomoci!" Thomas Michaela popadl za ramena a tvrději, než sám chtěl, jím smýkl proti stěně, až si mladík málem vyrazil dech a zasténal.
,,Poslouchej mě, Michaele! Jako voják a poručík snad víš, že k tomu, abychom mohli těm dětem pomoci, musíme být živí. Co chceš udělat? Jít tam a nechat se jen tak zastřelit? Dej mi deset minut, podívám se na to a dám ti signál. Do té doby ale zůstaň tady v úkrytu a opovaž se vystrčit nos, jasné?"
Druhý mladík nevycházel z úžasu. On, poručík, má poslouchat kamaráda pyrotechnika, který nikdy nebyl na frontě? Thomas mu však vzápětí rychle vysvětlil proč:
,,Viděl jsi tu bednu, ne? Nechej mě to omrknout a neudělej žádnou hloupost, inteligentní jsi na to snad dost." ukončil svůj monolog rázně a opatrně, přikrčený, aby jej muži uvnitř nezpozorovali z okna, pootevřel dveře a zmizel uvnitř.
Michael se zastyděl, zavřel oči a otřel si zpocené dlaně. Adrenalin mu tepal v žilách společně se strachem a bezmocí, kterou už kdysi zažil - při výbuchu vrtulníku, který zavinil jeho momentální situaci.
Zbývalo mu jen doufat, že Thomas opravdu dobře ví, co dělá.