Thomas měl už od chvíle, kdy skončil soud, špatný pocit kolem žaludku. Podezřelý klid a rezignace, s jakými jeho přítel přijal verdikt soudu a ani jejich podivný rozhovor ve zbrojnici se mu ani trochu nelíbily, nebyl to Michaelův styl. Na to jej znal až moc dobře a dlouho. On neuměl prohrávat, ne bez boje.

Chvíli neklidně přecházel po kasárnách, ale nakonec to nevydržel. Nahlásil se na vrátnici a vydal se Michaela hledat, aby si s ním mohl ještě jednou promluvit, případně mu nějak pomoci. Nejdříve oběhl a zkontroloval venkovní cvičiště a přilehlé okolí, jestli jeho přítel někde netrénuje, ale bez úspěchu. Nenašel jej ani na hale, kam jednotka chodívala cvičit za špatného počasí, ani na běžecké dráze. Nervózně zaklel.
Měl o svého kamaráda čím dál větší starost. Kdyby se alespoň pokusil zabránit mu v odchodu! Je rozrušený a vystresovaný, kdoví, co by mohl provést? Když mu jeden z nižších důstojníků, který se jej ptal, proč běhá po venku jako splašený, na jeho otázku odpověděl, že ,,Green si vzal zbraň a vyrazil někam ven jako raketa," jeho úzkost ještě zesílila. Sám si vzal svou pistoli, kdyby Michael potřeboval z nějakého důvodu pomoci, a vyrazil za ním.

Z dálky k němu dolehly tlumené, přesně odměřené výstřely, které mu napověděly, kde má hledat, a také to, že Michael zatím žije, což mu dodalo naději. Klusal po prašné cestě vedoucí až k řece, jako jeden z mála věděl, že si tam Michael občas o osobním volnu rád zašel potrénovat střelbu místo toho, aby využil střelnice v areálu základny.
Když dorazil na louku, Michael tam už nebyl. Thomas ji celou oběhl a pečlivě prohledal, bylo však málo pravděpodobné, že svého přítele najde v trávě poslouchat ptačí zpěv. Místo něj našel na zemi vystřílené mosazné nábojnice a sehnul se, aby je potěžkal. Byly ještě teplé, musely být tedy vystřeleny před krátkou dobou.
,,Michaele? Michaele!" odvážil se Thomas zavolat, nikdo mu však neodpověděl. Sehnul se, aby prozkoumal zřetelné otisky rýhované podrážky Michaelových vojenských botasek, pod kterými se ještě nestačila zvednout tráva. Stopy vedly pryč, k opuštěné ulici sloužící v zimě jako útočiště místním bezdomovcům a také jako skládka odpadků. Thomasovi se divoce rozbušilo srdce. Zlý pocit se opět prodral na povrch. To ne, proboha, to ne...
Obezřetně se plížil podél zdi, aby svého přítele nevyděsil. Zaslechl cvaknutí pojistky pistole a hluboký nádech, a hned věděl, že má málo času. Jakmile spatřil mladého vojáka dřepět u zdi s pistolí v ruce, okamžitě poznal, co chce udělat a rozběhl se, aby mu v sebevraždě zabránil. Věděl, že má málo času, a když si Michael přiložil pistoli k hlavě, zapomněl Thomas​ na veškerou opatrnost.
S výkřikem ,,Michaele, ne!" zoufale zbraň popadl a škubnul s ní směrem vzhůru, aby ji dostal z nebezpečné pozice. Přesně v tom okamžiku ale zazněl výstřel a nešťastný mladý voják se zhroutil k zemi jako loutka, které někdo přestříhal provázky.
Thomas okamžitě poklekl na zem vedle nehybně leźícího kamaráda a jemně jej otočil obličejem vzhůru. Michaelovi z kůže na hlavě vytékala krev, vše však naštěstí nasvědčovalo tomu, že šlo jen o povrchové zranění, kulka dovnitř nepronikla. Dýchal pravidelně, rána jej jen zbavila vědomí. Thomas si zoufale vjel rukama do kapes, aby našel mobil a zavolal pomoc. Kapitán Williams mu na místo okamžitě nechal poslat nákladní auto se dvěma vojáky, kteří Michaela opatrně naložili a vydali se zpět k vojenské základně, kde se nacházela také nemocnice. Michael byl okamžitě přijat. Naštěstí se potvrdil Thomasův odhad, rána nebyla nijak vážná. Roztrženou kůži lékaři sešili a ustaraného kapitána i Thomase ujistili, že mladý poručík bude brzy v pořádku. Každý z nich ale trnul hrůzou, co se stane, až se o všem dozví generál. Pokus o sebevraždu v armádě býval trestán, protože poukazoval na neschopnost nadřízených udržet kázeň a disciplínu vojáků a vrhal špatné světlo na celou jednotku.

Když Michael otevřel oči, první, co si uvědomil, byla příšerná bolest hlavy, ostré bílé světlo nad ním a měkká matrace pod ním. Bylo to něco zcela jiného než tvrdé vojenské postele se štípavou, olivově zelenou dekou. Zaslechl pravidelné pípání jakéhosi přístroje vedle své postele a až opožděně si uvědomil, kde je a co se asi stalo. S námahou se nadzvedl na loktech a rozhlédl kolem sebe.

Ležel na pokoji sám a když si sáhl na bolavou hlavu, zjistil, že ji má omotanou dvěma vrstvami obvazů. Tiše zasténal. Bylo mu okamžitě jasné, že jeho pokus nevyšel. Co s ním teď bude?
Dveře do pokoje se tiše otevřely. Stála v nich mladá žena ve světle modré uniformě s bílou čepičkou, zdravotní sestra, která opatrně nahlížela dovnitř. Když si všimla, že je Michael při vědomí, přiběhla k němu a urovnala mu polštář pod hlavou.
,,Dobré ráno, pane Greene, jak se cítíte?" zacvrlikala měkce. Michael se s námahou posadil a otočil hlavu jejím směrem.
,,Co se stalo?" zeptal se, i když si matně vzpomínal. Sestra se na okamžik zamyslela:
,,Váš nadřízený, ten, který vás sem přivezl, říkal něco o nehodě při výcviku. Nechtěl byste mi k tomu něco říct?" Mladík rozhodně zavrtěl hlavou, až jej ještě více rozbolela. Nevěděl, proč jej McGregory kryl, nevěděl ani, že jej chránil kapitán. Nechtěl nad tím přemýšlet. Cítil se hrozně unaveně a malátně. Proti své vůli se mu klížily oči a sestřin hlas k němu pronikal pomalu, jako by měl smysly obalené vatou. Sestra naštěstí brzy pochopila, jak je mladík unavený, a chápavě se usmála:

,,Nic se neděje, pane Greene. Teď musíte odpočívat. Přinesu vám čaj." S těmi slovy odešla a zavřela za sebou dveře. Michael jako správný voják splnil její rozkaz do detailu a než se sestra vrátila s hrnkem horké tekutiny, už spal tvrdým spánkem ...

Probudil se až pozdě odpoledne. Tedy - vzbudila jej hádka několika osob na chodbě před jeho pokojem. Jedna z nich se k němu očividně pokoušela dostat a další dva hlasy - sestra a nejspíše doktor - se mu v tom snažily zabránit. Jak se vzápětí ukázalo, jejich snaha byla marná, protože se dveře rozrazily a stanul v nich muž ve vojenské uniformě s výložkami a nepříčetným výrazem ve tváři. Michael se zprudka posadil. McGregory!