Michael už za dlouhá léta služby už věděl, kde najde vhodné místo pro to, co se chystal udělat. Bylo to místo, kam vždycky chodil rád - rozlehlá krásná louka s alejí stromů, v jejichž korunách zpívali drozdi a špačci, s níž ostře kontrastovala a sousedila stará, špinavá a zaplivaná ulička vedoucí k vodnímu kanálu, který končil u řeky.
Michael odbočil doleva, vkročil na louku a zastavil se asi dvacet metrů přímo před alejí silných dubů, které na tomto místě rostly už více než šedesát let.
Pomalým pohybem vytáhl z kapsy zbraň a zásobník se slepými náboji. Vysypal si je všechny do dlaně, po jedné je natlačil do zásobníku a natáhl kohoutek. Zvedl paži, přivřel oko a zadíval se na hrbolatou kůru jednoho ze stromů před sebou. Napůl vydechl, jak se to učil při výcviku, chvíli se soustředil na svůj cíl a potom stiskl spoušť. Ostrý zvuk výstřelu vyplašil několik ptáků dosud klidně sedících ve větvích, kteří se s křikem a hlasitým máváním křídly vznesli do oblak, kde si stěžovali na nepříjemného vyrušitele.

Mladík chvíli počkal a potom zmáčkl spoušť podruhé. A potom znovu a znovu, odměřoval rány přesně po deseti sekundách Líbilo se mu to. Užíval si pocit svobody, možná poslední v jeho krátkém životě. Svoboda, která přijde potom, však bude věčná ...

Když mu dal zásobník po několika minutách střelby hlasitým cvaknutím najevo, že už je prázdný, Michael zastrčil zbraň zpátky za kalhoty a pomalým, ale rozhodným krokem zamířil do zmíněné uličky. Necítil se mezi odpadky a popelnicemi příliš pohodlně, na druhou stranu měl dost vysokou jistotu, že jej tam nikdo jen tak hledat nebude.
Opřel se zády o špinavou stěnu, svezl se do podřepu a znovu vytáhl pistoli. Ruka se mu trochu třásla, když do pažby zasouval druhý zásobník plný ostrých nábojů. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Věděl, že jde do tuhého.
,,Ty to zvládneš, já vím, že to zvládneš." zašeptal sám k sobě. Zaťal prsty v pěst a uvolnil ji. Toto cvičení zopakoval ještě několikrát, aby získal jistotu, že se mu ruka nebude třást, potom uchopil pistoli, odjistil ji a zvedl ruku ke spánku. Cítil chlad kovu, ze kterého byla zbraň vyrobena. Ptáci náhle přestali zpívat. Michael si to vyložil jako znamení a chystal se vystřelit,

,,Michaele! Ne!"

Ze stoprocentního soustředění na vlastní blížící se smrt jej náhle vyrušil hlasitý naléhavý výkřik, který byl podle všeho adresován jemu.

Bezprostředně poté se ozval také stále sílící dupot vojenských bot, který se rychle přibližoval k němu. Téměř to nevnímal, i když věděl, komu hlas patří.

,,Promiň, Thomasi. Řekni Rose, až se ti podaří vrátit domů, že ji mám rád. Já bych to nedokázal. Sbohem, příteli." zamumlal a zmáčkl spoušť.