Již od rána byl celý palác na nohou, bzučelo to tu jak v úlu a všichni byli pilní jako ty včelky. Každou chvíli mi cestu překřížil sloužící s kusem výzdoby, květinami nebo s tácem skrývající přání nějakého z dalších hostů. I proto jsem spěchala ven. Po únavné drkotavé cestě kočárem a nedočkavém spánku jsem měla pocit, že tolik ruchu tak brzy z rána mi přivede migrénu. A byla by škoda, aby mi něco takového pokazilo slavnost.

Rodiče mé přání naštěstí chápali a nechali mě hned po snídani zmizet. I jim šla ze všech těch lidí hlava kolem a nedivila bych se, kdyby se sami odporoučeli do podzámčí.

Byla jsem sice vysílena z cestování, ale touha po poznání kultury a nových lidí ještě před obřadem mě nabyla novou energií. Kráčela jsem po dlážděných cestách pitoreskních uliček, prohlížela si sice chudší, ale stále slavnostní výzdobu co na mě vyskakovala na každém rohu. Všude vlály bledě modré vlajky se symboly, kterým jsem moc nerozumněla, přesto ve mě budily jisté vzpomínky. Vždyť jsem podobné vídala doma každým rokem. Toto bylo poprvé, kdy mě rodiče vzali s sebou na slavnosti krvavého úplňku pořádané korunním městem. Byl to obrovský sraz všemožné šlechty a buržoazie. Všichni důležití lidé, tak to označil otec.

Náměstí bylo obseto stánky s rozmanitým zbožím. Lidé rejdili kolem jako mravenci, na první pohled v organizovaném chaosu. Většina musela být místních, kteří už věděli, ke komu pro nejčerstvější vajíčka a který pekař má to nejlepší pečivo. Až jsem se v tom proudu těl ztrácela. Jistým způsobem se mi to líbilo. Zde jsem byla jen další tvář, další děvče co asi jde nakoupit pro chasu. Město bylo mnohonásobně větší než mé rodné, kde každý znal pomalu každého a má maličkost se stala až moc viditelnou.

Šla jsem od prodejce k prodejci, prohlížela si čerstvé koláče, tu zas exotické koření, jinde rukodělné výrobky. Nejdéle jsem postávala u stánku s barevnými pigmenty, s nadšením si prohlížela důkladně odměřené nádherné syté prášky. Milovala jsem iluminaci a tento koníček u mě rodiče s radostí rozvíjeli. Jednalo se o tradiční umění, často v knihách vykládajících naše legendy a lidovou slovestnost. Asi i proto jsem znala tolik příběhů nazpamět.

,,Tři cvrčky azurové, prosím," vytrhl mě z přemýšlení hluboký hlas za mými rameny. Jeho tón přehlušil tu řvavu zvuků co topila celý plac. Vlastně jsem za sebou i vnímala existenci další osoby.

Prodejce s úsměvem zabalil malé množství drahocenného pigmentu do váčku a podal ho masité kropenaté dlani, co se po něm natáhla s několika zlatými mincemi. Otočila jsem se po jejím vlastníkovi a hned ucouvla.

Byl to obrovský chlap, a to v tom méně dobrém smyslu. Připomínal mi nějakého hospodského nebo hokynáře. Byl až bolestivě bledý a svými zrzavými vlasy, co měl sepnuté v copu, musel budit pozornost snad víc než figurou.

,,Díváte se, jako byste zahlédla přízrak. Duši snad ještě mám," vyklouzl z jeho rudých odulých rtů smích, až mě polil mráz. Castor, vždyť jsi na něj zírala, tak co se divíš.

Než jsem stihla něco říct, zmizel v davu. Víc jsem se tím nezabývala s strávila dopoledne ve městě.

Vzduchem se nesla vůně rozkvetlých třešní a vánek mi čechral vlasy. Slyšela jsem tlumené veselí z podzámčí, klapot nespočtu noh a přísahala bych, že i cvrčky a jiný hmyz, jejihž pluky poslušně spustily při prvních známkách konce dnem. Nakláněla jsem se z okna komnaty až bylo divu, že jsem z něj nevypadla. Nad doškové střechy začal pomalu stoupat bledý kruh. Čím byl výše nad obzorem, tím se zvětšoval a nabíral šarlatovou barvu. Krvavý úplněk.

Jednou za rok se konají slavnosti spadající na dny tohoto jevu. Zní to trochu morbidně, ovšem v tomto období, kdy se Luna odí do rudého hávu a je nám nejblíže, oslavujeme naše božstva. Aspoň tak zní oficiální důvod. Pravdou je, že na královské slavnosti se sjede nejvýznamnější aristokracie a buržoazie a kují pikle. Oslavy jsou třídenní, složeny z několila oddělených banketů. Ten, který se konal dnes večer, jakýsi maškarní bál, byl už léta brán jako taková neoficiální seznamka pro mladé šlechtice.

Odtrhla jsem se od nebeského divadla a dala se do strojení. S nadšením a s pomocí naší věrné služky, kterou jsme jako jedinou mimo kočího s sebou vzali, jsem se začala oblékat do šatů. Splývavá, šťavnatě zelená látka měla kolem sebe příjemnou auru. Lem se kroutil kousek nad zemí a rostly z něj vyšívané květiny, co se plazily až do pasu. Celá kolová sukně vsugerovávala rozkvetlou louku a to se mi ohromně líbilo. Srdce mi plesalo kdykoliv jsem se ohlédla po zrcadle. Po ramenech mi splývala poloprůsvitná žlutá látka, co dodávala trochu cudnosti a více princeznovský vzhled. Pak jen stačil malý perlový náhrdelník, napolo zapletené vlasy a květová koruna.
,,Ještě masku, malá," podala mi matka s úsměvem jemný závoj. Nad tou přezdívkou jsem se vždycky zubila. Asi se jí nezbavím, ani když už budu dávno vdaná.

Od okamžiku kdy jsme opustili komnatu jsem se držela rodičů jako klíště. Chaos rána bledl s nynější situací. Vzduch elektrizoval napětím, všudepřítomné kroky prozrazovaly hojnost hostů a sloužících.
,,Dnešní rok je obzvláště bohatý. Tolik lidí pamataju z našeho mládí," nechal se slyšet otec. S matkou se setkali na tomto banketu a asi chovali naději, že mě potká stejný osud. Jak jsem rostla z dívčích let, otázka sňatku se nebezpečně blížila. Rodiče ji zatím neřešili, ale co když něco chystají?

Obrovským sálem se neslo veselí a jemná hra houslí. Cinkání skleniček, desítky hovorů, klapání střevíců.

Měla jsem v mysli naivní myšlenku, že masky jistým způsobem dávají šanci všem. Že skryjí původ a i vzhled osoby, takže člověk nakonec nesoudí knihu podle obalu. Jak vedle jsem byla, vždyť nyní byl obal hlavním předmětem celého banketu. Jakási nevyřčená soutěž o nejopulentnější kostým, co nepřímo prozrazuje stav královské truhlice.

Peří, metry sametu, šňůry perel, kožešina. Každým okamžikem mé oči upoutal jiný kostým. Tu ebenový muž s pozlacenou škraboškou a vyšívaným šálem, hned zas postarší dáma v purpurových šatech obsypána pavími pery. Purpur. Tak vzácné barvivo.

Až jsem byla ráda, že na sebe můj jistě pěkný, ale jednoduší vzhled nestrhává pozornost.

,,Jste k nakousnutí, slečno," smála se cinkavě beraní hlava vysoké bílé postavy, co se mi zjevila po boku.
,,D-děkuji?" S největší pravděpodobností nebyl můj zaražený hlásek přes okolní zvuky ani slyšet. Přežvýkavec pobaveně naklonil hlavu na stranu. Obličejová maska splývala s načechranými obláčky vlny, co se mu táhly až na ramena. Pod nimi jsem poznala jakousi róbu obdobně krémové barvy, na pasu spásanou jednoduchým opaskem. Na levé straně se klikatily zatočené vyšité spirály.
,,Být pravým beranem, máte po šatech," dodal zas s vtipem a elegantně mě obešel a zmizel.

Než jsem stihla srovnat si v mysli tuto entitu, oči se mi střetly s další maškarou a vše na okamžik zamrzlo.

Hleděla jsem do tmy za očními jamkami lebky. Podle čumáku jsem poznala, že jde o imitaci prasete nebo divočáka. Doufám. Na čele se leskla bledá lunice a i kly zdobily blyštivé plíšky. Zbytek postavy mizel pod těžkým kožešinovým pláštěm.

Trhla jsem sebou když mi do zorného pole spadly další dvě odpudivé bytosti - rohatci. Vybělené masky byly v bolestivém kontrastu s jednoduchými uhlovými přehozy a přísahala jsem, že slyším cinkání ozdob co jim padaly z rohů.

U Svaté Galaxie, co za lidi si obleče zvířecí kadáver?!

Pak už jsem se brodila zvláštní mlhou barev, zvuků a hlasů. Sem tam se se mnou někdo pustil do řeči, požádal mne o tanec či mi rodiče představilo známého. Množství rozlišných masek bylo atakou na mé smysly. Barvy, zvuky, vůně. Cítila jsem se jako ve snu, a nebyla si jistá tím, jestli v dobrém nebo ne. Tepalo mi ve spáncích a čas se začal křivit. Okamžiky se natahoval do nudle, jindy se tříštil do tisíců střípků tvořící kakofonickou mozaiku co mi drásala uši i psyché. Nevěděla jsem, co to se mnou bylo, ale něco mi říkalo, že musím pryč. Utéct tomu obludnému přehlcení.

A tak za mnou klaply těžké dveře sálu a já spěchala do komnaty. Svíce byly potemnělé, často dohořívaly. Většina sloužících musela obsluhovat hosty, takže jsem byla uvítána až zarážejícím tichem a liduprázdnem. Děsivým, popravdě. Spletilé chodby sloužily jako skvělý labyrint a já marně cupitala od jedné slepé uličky k druhé. Tak se také stalo, že jsem se zjevila v královské knihovně. Už jsem se chtěla zas otočit na podpatku ale zastavil mě v tom šramot. Srdce mi zaplesalo. Třeba je to sluha a uprosím ho k tomu, aby mi ukázal cestu ke komnatám hostů.

Trochu spěchaje jsem se rozešla mezi těžkými dubovými knihovnami narvanými knihami. Naneštěstí pro mne nebylo v místnosti svíček kvůli riziku vzplanutí celé pýchy archivářů, takže na cestu svítila jen Luna, co vždy na mě vykoukla u dalšího okna a kreslila na zemi pruhy. Šustění papíru se přibližovalo. V mysli jsem marně slepovala dohromady větu bojíc se, že ji mé rty ani nevysloví.

Zahnula jsem do uličky dalších polic a strnula. Proti oknu se hrbil neforemný stín.
,,Vy-" vydralo se mi z hrdla. Neznámý se ihned otočil.

Na okamžik mě napadlo, že vidím přízrak, ale to si jen měsíční světlo hrálo s už tak sinavou kůží.
,,U prokletých, to jsem se lekl," vydechl tiše, ramena mu s úlevou klesla a dokonce se jal vrátit ke své práci.
,,Co tu děláte?" Strach ze mě aspoň částečně opadl, když jsem v něm rozpoznala otylého zrzka z náměstí. Rozešla jsem se k němu.
,,Na to bych se mohl ptát i já vás. Na polní žíňku v knihovně moc často nenarazíte," odsekl pobaveně. Stál u pultíku s otevřenou knihou a divoce v ní listoval. Snažila jsem se mu nahlédnout přes rameno, ale záplava kudrn tomu bránila.
,,Hledám sluhu," odkašlala jsem si, ,,a vy?"
,,Už jsem našel, co jsem potřeboval," otočil se na mě. Tváře poďobané sluncem se culily. Ještě jsem neviděla tak praseti blízký obličej. Touha pohlédnout na jeho lup jen vzrůstala. Kdo se vkrádá v temnotě noci do královské knihovny?

,,Oh, jen si něco chci vypůjčit, nebojte se," reagoval na mé stažené obočí a zas měl ruce na knize. Nevydržela jsem to a stoupla si vedle něj, jen aby na mě civěly věkem ohmatané stránky pokryté neznámými symboly. Zvedla jsem hlavu, že snad z něho vydoluju jak se vůbec do zámku dostal, když jsem si všimla jeho náušnic. Lunety. V mysli mi vystanula maškara divočáka a jeho kumpáni. Otřásl mnou chlad.
,,V-vy jste byl na bálu," konstatovala jsem nesměle. Zas se zubil a přikývl.
,,Vy také, éterická bytosti," vydechl a knihu náhle zaklapl a schoval do brašny co mu plandala u pasu. Ruce složil na rozložitý hrudník, snad mě tím chtěl odstrašit.
,,Přece si ji nemůžete jen tak vzít. Bez svolení."
,,Mohu, když se to nikdo nedozví. Po bálu ji vrátím. Stejně budou všichni z toho tančení a slavení polomrtví, nikdo si ztracené bichle nevšimne" a s tím se v klidu rozešel pryč. Byla jsem mu v patách.

Sama nevím, proč jsem to tolik řešila. Nebyl to můj zámek, má kniha ani úkol ji hlídat. Přesto jsem cítila, že ho musím zastavit. Kráčel překvapivě rychle, i když se trochu kolébal a neměl zrovna dlouhé nohy. Okamžiky za ním jeho plášť vyloženě vlál. Musela jsem trochu přidat do kroku abych mu byla po boku.
,,Co to je vlastně za knihu?" Propalovala jsem pohledem brašnu, kam před chvílí zmizela.
,,Grimoár a pěkně starý," vydechl a složil dlaň ochranitelsky na hřbet co z ní trčel.
,,Snad nejste černokněžník?" Nad tím se vyloženě zastavil.
,,Černokněžník?," zopakoval nevěřícně ten pojem, ,,Nu, tak bych se nenazval. Preferuji označení student temných umění. Je modernější a neevokuje kostnatého starce v černém hábitu s kočkou na rameni," odfrkl si a zas se dal do kroku.
,,Pravda, do kostnatého starce máte daleko," utrousila jsem a doufala, že cestou narazíme na nějakého sluhu nebo strážného.

Čert chtěl, že se tak nestalo. Všichni byli na bálu. Mezi marnými snahami zastavit lupiče jsem si ho aspoň lépe prohlédla pod světly svíček. Mimo náušnic házel odlesky talisman, co mu s každým krokem poskakoval na hrudi. Trojlunice s křížkem. S jeho kadeřemi kontrastovala volnější indigová halena, na lemech rukávů a výstřihu vyšívaná. Aspoň barvou vykazoval svůj vyšší původ. Měl široký tuhý opasek, co mu o něco zpěvňoval střední část těla, která by jinak připomínala vak rosolu. Až nyní jsem si za ním všimla dýky. Bachraté nohy ve vysokých jezdeckých botách klapaly o dláždění, skoro bych  nezaregistrovala, že jsme došli již na nádvoří. Počkat.
,,Vy chcete s tou knihou ujed?"
,,Jen se tak trochu vzdálit, nepanikařte."
,,To nemůžete!" Posbírala jsem všechnu odvahu a vstoupila mezi něj a vchod stáje.
,,Ale můžu," zapěl teatrálně, obešel mě a už byl uvnitř.

Místnostností se neslo řehtání, jak nás vítala ta krásná zvířata. Neodolala jsem a zastavila se u našeho koně, co nám táhl kočár. Zatímco jsem ho drbala za ušima, poočku jsem sledovala zrzka. Sedlal statného černého valacha, co postával v rohu. Tohle plemeno jsem neznala, měl delší srst a působil až chundelatě. Jistým způsobem ladil ke svému majiteli.
,,Je očividné, že mě v tomto okamžiku nezarazíte, takže vás jen mohu požádat o to, abyste o této malé výpůjčce nebyla moc vokální," začal trochu povýšeně, ,,kór, když ani neznáte mé jméno," uchechl se a rozčepýřil koni hřívu na hlavě.

Jeho tón mě otrávil. Sama jsem věděla, že bych si žalovat nedovolila, už jen z toho strachu, že to přeháním a o nic nejde. Otevíral pusu, chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se.

Jakási oku neviditelná síla nás donutila zastavit. Ihned mě polil ledový pot a cítila jsem, že je něco příšerně špatně. Ovzduší zhoustlo a ani se nehnulo. I zvířata ztichla a přestala přežvykovat obrok. Pootočila jsem se na okultistu zlodějíčka, co zkameněl s jednou nohou v třmeni. Asi bych se tomu za jiných okolností smála, ale i on byl na smrt bledý a zaraženě civěl kolem sebe. Pak mi došlo, že scenérie trpěla ztrátou zvuků z bálu. Že to sic tlumené, ale živé veselí umlklo, jako by ho někdo uťal. Že si vítr přestal hrát s došky střechy. Že cvrčci, co podkreslovali bytí každé léto snad všude, přestali hrát.

,,Tohle je zlé," rezonovalo maštalí jeho vyjádření. Nespokojeně zakroutil hlavou a chvíli váhal, než se dostal do sedla. Věděl snad něco?
,,Co se děje?"
,,Věřím, že je to výsledek magie. Když příroda umlkne, je to vždy špatné znamení. Ještě že jsem tu knihu stačil vzít," brblal poloodpovědi co mě jen více vyvedly z míry. Z jeho počínání začala vyzařovat nutnost. Blahý úsměv, který byl rezidentem jeho rtů celou cestu chodbami, byl tentam. A já byla jak na jehlách. Měla jsem se snad vrátit do sálu? Co když tam číhá nebezpečí?

Rychle jsem popadla sedlo a spěšně nachystala našeho koně. Táhlo mě to pryč a já neměla sílu tomu nijak odporovat.
,,Asi se ,,tak trochu vzdálím" s vámi," zamumlala jsem. Nijak to nekomentoval. Cítila jsem na sobě oči, jak jsem se snažila dostat nahoru. Ani tak nešlo o šaty, ale o střevíce, co ne a ne pasovat pohodlně do třmenů. Nakonec jsem to nějak zvládla a vcelku stabilně seděla na hřbetu. Vzala jsem s bušícím srdcem otěže a následovala klapot kopyt jeho koně. Vítalo nás hrobové ticho nádvoří osvětleného úplňkem, co až vrhal stíny. I mraky na nebi stály, bylo neblahé bezvětří. Měla jsem pocit, že jde z budovy chlad, obtáčí se kolem kotníků a snaží se dosáhnout výš, provrtat se nám do hlavy.

,,Kam jedeme?," pípla jsem nesměle. Už tak jsem v sobě měla malinkou dušičku.
,,Co nejdál odtud. Nezastavíme se, dokud nebude pryč ten vlezlý pocit. Taky ho máte, ne? Že nás něco sleduje, a že to nejsou naše nebeská božstva," kývl k nebi a pobídl valacha ke klusu. Nesměle jsem ho následovala do temnoty noci.

Do čeho jsem se to dostala?