XI. 

Laskavé objetí

Lai,

jak dobře víš, naše poslední setkání nevyšlo. A je mi to stále hrozně líto, ale zkrátka to tak asi mělo být. Pochybuji, že bych ti dokázala do očí po tom všem říct věci, které se ti teď chystám napsat. Lai, možná náš vztah nebyl vždy takový, jaký by vztah dvou zamilovaných lidí měl být a možná mnou už dávno opovrhuješ, ale já na tebe nemůžu zapomenout. Někdy ležím ve své posteli a představuji si, jaké by to bylo, kdybys tam ležela vedle mě, kdybych tě mohla obejmout. A víš co? Myslím, že by to bylo nádherné.

Už jistě víš, kdo jsem. Chápu, že už tě to zřejmě celé štve a nechápeš, proč s tím tolik nadělám. Jednak jde o to, že se známe. Zpočátku mě ani nenapadlo, že bychom spolu jednou mohly být, ale po nějakém čase jsem si musela přiznat, že tě miluji. A ten pocit stále sílí, i když se od sebe oddalujeme. Ale chci to změnit. Jednou se znovu uvidíme, přísahám, až k tomu znovu najdu odvahu. A pak budu doufat, že ke mně alespoň něco cítíš. Další věc, kterou o mně nevíš, je, že jsem už jednou vyznala lásku dívce, která se mi líbila. A víš, jak to dopadlo? Vysmála se mi a díky tomu, že to vytroubila do celého světa, se se mnou i několik lidí přestalo kamarádit. Jasně, asi to nebyli skuteční přátelé, ale stejně mi to bylo hrozně líto. Nemyslím si, že bys ty byla stejná, ale i tak se bojím, že se minulost bude opakovat. A poslední z těch nejdůležitějších věcí, nevím, jestli jsem pro tebe vůbec tak důležitá jako ty pro mě.

Snad to dopadne dobře. Chci v to věřit.

Měj se krásně.

Povzdechla jsem si. Jestli to vážně napsala Tiara, připadalo mi to jako drzost. Vždyť jsem už jí pověděla, co cítím, že s ní být nechci. Myslela si snad stále, že má nějakou šanci? A měla bych jí tu šanci přece jen dát? A proč mi přísahala, že se ještě uvidíme, když jsem neměla zájem? Navíc by se v tom dopise zřejmě zmínila o té situaci v restauraci. Chtěla ji snad vymazat? Kdysi sama zmiňovala, že se po hádkách ráda chová, jako by se nic nestalo a ti lidé ji to tak snadněji odpustí. Myslela si, že to bude fungovat i v tomhle případě. Až na to, že to takhle nechodilo. Místo lásky se ve mně vzedmula zlost. V restauraci jsem měla pocit, že chápe a respektuje mé pocity. Co se změnilo?

Nebo to přece jen nebyla ona? Byla to přece jen Irja? Ta sice neměla ve zvyku psát tak tajemně, ale některé věci by seděly. Že se sobě oddalujeme. Že se jednou znovu uvidíme. Ale cítila jsem k ní vůbec něco po takové době? Při prohlížení Krabice vzpomínek jsem si tím sice byla jistá, ale nyní vůbec. Nevěděla jsem, jestli by to ještě mohlo mít nějakou budoucnost. Anebo to nebyla ani ona? Ale kdo? Má ctitelka se pletla. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to byl.

S povzdechem jsem se zase odebrala domů. Už ani na pláži těm dopisům neuteču. Cestou jsem přemýšlela, co budu dělat, abych zahnala všechny myšlenky, ale nakonec přišly všechny plány vniveč. Někdo stál před dveřmi a mluvil s námořníkem. Zachvěla jsem se. Eia. Ale jak zjistila, kde bydlím? Zamířila jsem k nim.

„Nevím, kam šla. A ty tady nemáš co pohledávat," slyšela jsem námořníka. Zachvěla jsem se. Už dlouho jsem ho neslyšela mluvit s takovým chladem. Eia jen přikývla, ale věděla jsem, že se jí to dotklo. Proto jsem vyslovila její jméno. Oba na mě pohlédli. „Tak je to vyřešené. Ale ty už sem nikdy nechoď," řekl námořník mé kamarádce. Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem Eiu vzala kolem ramen a protože mě nic lepšího nenapadlo, zamířila jsem s ní směrem k městu. Dlouho jsme mlčely.

„Nevylož si to špatně. Nesleduju tě," prolomila nakonec ticho ona. „Jenom mi přišlo hezké, že když jsi tehdy ty přišla za mnou, udělám to samý. Ale nenapadlo mě, že nebudeš doma, když máš volno."

„A tohle víš jak?" hlesla jsem.

„Stejně jako to, kde bydlíš. Myslela jsem, že už to víš."

„Co bych měla vědět?"

„Námořník je takový i na tebe?" zeptala se. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že neodpovídá na mou otázku.

„Ne. Pak ti to vysvětlím. Ale neodbočuj od tématu. Prosím."

Olízla si rty. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak nervózní. „Ren ti asi neřekl, že se známe, že jo?" Celý můj svět se přetočil vzhůru nohama. Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou. „Je to malé město. Tady se zná každý s každým. Myslela jsem, že už to víš."

„Ne. Mluvil pořád o nějaké kamarádce, ale myslela jsem si, že tím myslí... prostě mě nenapadlo, že tím myslí tebe."

„A koho?"

Zhluboka jsem se nadechla. „Tiaru Landerovou."

Eia jen přikývla. „Jo, tu známe oba. Ty ses s ní už setkala?"

„Včera," hlesla jsem. Doufala jsem, že se na nic konkrétnějšího nebude ptát. Byla jsem z celého rozhovoru zmatená a vyděšená. „Ale předtím, úplně na začátku, jsem s ní i pracovala."

Eia se pousmála. „Neumím si ji představit vyvrhovat ryby. Neber si to zle, ale není to práce pro lidi, co chtějí působit elegantně."

„To není," zasmála jsem se. „Proto tam asi pracovat přestala. Co si o ní vůbec myslíš?"

Eia pokrčila rameny. „Je milá a ochotná. Ale až tak moc ji neznám. A ty?

„Já... já vlastně nevím. Není špatná, ale asi jsme každá úplně jiná." Vzpomněla jsem si včerejšek a udělalo se mi trochu zle.

„To jste. Stalo se něco?"

„Co? Ne, proč?"

„Tváříš se dneska nějak divně."

Zavrtěla jsem hlavou. „Jenom... jenom teďka řeším takový divný problém. Týká se to toho dopisu, který tehdy Dirk četl, pamatuješ?"

Eia se zarazila, ale poté přikývla. „Už víš, kdo to napsal?"

„Právěže vůbec. A těch dopisů bylo víc. Vím akorát, že..." Zarazila jsem se. Zapomněla jsem, že nemluvím s námořníkem.

„Že co?"

„Nic," odvrátila jsem hlavu. Eia se přede mě postavila tak, aby mi viděla do tváře.

„No tak, Lai. Můžeš mi říct všechno."

„Tím si právě nejsem tak jistá." Sklopila jsem oči. „Nezlob se, prosím. Jenom prostě nevím, jestli se vůbec s váma chci bavit, jestli mi to za to stojí, když stejně nemůžu být sama sebou a..."

„Lai," zašeptala a objala mě. „Já už se s nima nebavím. Cítím to stejně jako ty."

„Fakt?"

„Fakt. Oni za to nestojí. Teda, bavím se se Zorenem a trochu s Kirou, ale tyhle party nemají smysl. Takže se neboj, že jim něco o tom, o čem se dneska budeme bavit, prozradím nebo tak."

Dnešek byl čím dál podivnější, ale teď už jsem musela říct pravdu. „Napsala to holka."

Eia chvíli mlčela, ale pak se zasmála. „A víš, že na to Zoren přišel? Bylo mu divný, že nezmínila svoje pohlaví."

To mě překvapilo, ale jen jsem přikývla. Náhle mě něco napadlo. „Ren ví, kdo ty dopisy napsal."

„Jo. A já to vím taky. Na to ses chtěla zeptat, že jo?"

„A taky jsi slíbila, že mi to neřekneš?" Vyznělo to asi jedovatěji, než jsem chtěla, protože sebou Eia trhla.

„Podívej, já vím, že to pro tebe musí být těžké... ale prostě to nejde."

„Proč ne? Já... jsem taky na holky."

„Já vím, ale je to... je to složité."

Ani už mě nepřekvapovalo, že ví všechno. „I pro mě je to složité." Odmlčela jsem se. „Napsala to Tiara?"

„Ne. Teda, jo, ale jenom to přepsala, abys nepoznala to písmo." Ulevilo se mi.

„Irja?" Eia se zamračila.

„Neřeknu ti to. Ne dneska."

„Promiň."

„V pohodě. Vím, že to hodně prožíváš a že tě štve, že všichni kolem tebe to ví. Ale až bude tvoje ctitelka připravená, dozvíš se, kdo to je, dobře?" Znovu se odmlčela. „Hele, podívej, zase tu konečně prodávají ty lízátka ve tvaru rybky." Zamířily jsme k nejbližšímu stánku, který zde stál. Když jsme se poznaly, tolik tuto sladkost vychvalovala, že jsme si ji vždy, když ji zde prodávaly, koupily, a já si ji oblíbila. Zatímco se nám cukr rozplýval na jazyku, pustily jsme se do méně náročných témat a nakonec to setkání bylo úžasné. Opravdu úžasné.

Pardon, že kapitola nevyšla včera. Meteorit na mě nespadl, jen jsem strašně blbá a nasedla na špatný vlak, když jsem byla ve škole napsat poslední test, takže jestli někdo bydlí v Hlubočkách, tak jsem vám tam včera mezi pátou a šestou hystericky brečela na nádraží. Z toho vyplývá, že jsem se domů dostala až velmi pozdě večer a na vydávání kapitoly neměla ani pomyšlení. No, ale ke kapitole. Máte nějakou novou verzi, kdo je ctitelka? Co na kapitolu říkáte?