V.

Řez nožem 

I přes včerejší podivně dobrý pocit jsem ráno šla do práce se sklopenou hlavou. Netušila jsem, jak Renovi to zmizení vysvětlím. Žádná použitelná výmluva mě nenapadala. Kdyby v té čajovně nemluvil o tom, že to myslí čistě přátelsky, mohla bych říct, že jsem se bála, že to nedopadne dobře. Ale takhle to zkrátka nešlo. Mohla bych se sice vykašlat na to, co si o mně bude myslet, přece jen, neznali jsme se až tak dlouho, ale musela jsem si připustit, že bych to nedokázala. Nějaká má část měla stále na paměti ten dobrý pocit, který jsem z toho setkání měla a o který jsem nechtěla přijít.

Když jsem došla na místo, Ren už tam čekal a mával na mě. Morn se nad námi ušklíbl. Nejspíš si myslel, že mezi námi i po tak krátkém čase něco je. Kéž by. Všechno by bylo mnohem jednodušší. Došla jsem až k nováčkovi, ale do očí jsem mu pohlédnout nedokázala. „Mrzí mě to."

„Nemusíme o tom mluvit." Zamyslela jsem se nad jeho návrhem. Bylo to lákavé. Věnovali bychom se jen práci a povídali si o něčem méně náročném. A já bych si nemusela lámat hlavu nad tou výmluvou, kterou jsem stále neměla. Ale nešlo to. Nechtěla jsem být jen jeho spolupracovnice, chtěla jsem být jeho kamarádka. Proto jsem zavrtěla hlavou.

„Ne. Vysvětlím ti to. Ale teď už pojď pracovat." Pustili jsme se do porcování ryb. Já jsem se na to však jen horko těžko soustředila a Ren už vůbec ne. Doufala jsem, že Morn bude dnes hledět jinam.

„Takže?" začal po chvíli.

Povzdechla jsem si. „Je to těžký. Tak jo. Chci, abys věděl, že jsem ti nelhala. Je to kvůli námořníkovi. A není to o tom, že by on neměl rád lidi, ale oni nemají rádi jeho. Vsadím se, že jsi o něm už někdy slyšel, ale nikdy ne nic dobrého. Akorát že jsou to všechno jenom lži a domněnky. Možná je trochu podivný, ale je laskavý a tak."

„A proč jsi nechtěla, abych tu jeho laskavost poznal?"

„Protože k tobě by laskavý nebyl. Víš, je zvyklý, že ho lidi odsuzují. Nenechal by tě si myslet něco jiného. Hraje svou roli psance až moc dobře."

„A on je tvůj otec? Promiň, že se ptám, jenom je to asi jediné vysvětlení, proč si o něm nemyslíš to samé, co ostatní."

„Ne. Ale to je komplikované."

„Máme čas."

Začínal mě uvádět do rozpaků. „Ne. Ale prostě se mě ujal, protože jsme oba svým způsobem nepochopení."

Ren se trochu pousmál. „Vážně máš co vyprávět. Ale asi to moc lidí neví, viď?"

„Nikdo neví ani to, co teď ty. Jenom mí přátelé, teda něco z toho, ale ti si z toho utahují."

„To mi nepřijde moc hezké." Protočila jsem oči. Zase mi někdo chce mluvit do toho, s kým se bavím.

„Můžou si z toho utahovat, jak chtějí, a tobě do toho nic není." Když jsem ale viděla Renův raněný pohled, došlo mi, že jsem to neměla říkat. „Promiň. Jenom mě štve, že je všichni kritizují, aniž by je doopravdy znali."

„A jací jsou?" Překvapilo mě to. Na tohle se nikdy nikdo neptal, nikdo se neptal na to, jací jsou doopravdy.

„Fakt tě to zajímá?" Když přikývl, zamyslela jsem se. „Dirk je takový... já nevím, přijde mi, že by nejraději měl všechno pod kontrolou a všechno věděl. Ale zase drží naší partu pohromadě a byl to on, kdo se mě ujal, když jsem sem přišla a jenom díky němu nejsem sama." Když jen přikývl, pokračovala jsem. „Kira je taková společenská a ráda lidi provokuje a uvádí do rozpaků, ale myslí to jenom z legrace. Akorát mě někdy štve, že fakt neumí brát nic vážně, ale to je asi můj problém, že mi to vadí."

„To rozhodně není tvůj problém. Neříkám, že je to špatně, ale dobře taky ne."

Raději jsem se nad jeho slovy ani nepozastavila, jen by mě naštvalo, že je zase někdo kritizuji, aniž by je znal. Možná bych měla mluvit jen o jejich dobrých vlastnostech, ale nepřipadalo mi to upřímné. „A pak Zoren. Zoren toho moc nenamluví a celkově je takový nenápadný, ale mám ho ráda, protože spolu občas vedeme dost zajímavé rozhovory, když jsme spolu sami. Je jediný, s kým se dá diskutovat tak..."

„Intelektuálně?"

„Asi to bude nejlepší výraz."

„Takže ho máš z vaší skupiny nejraději?"

„Takhle se to přece nedá říct. Mám ráda všechny. Ale popravdě, možná mám o trošičku raději jeho a Eiu." Na okamžik se zarazil, když jsem to jméno vyslovila.

„Co je?"

„Nic, jenom jsem se zamyslel. A jaká je Eia?"

Povzdechla jsem si. „Připadám si jako někde u psychologa."

„Myslel jsem, že ti to udělá radost, moct o tom takhle mluvit."

„To jo, ale je to nezvyk." Odmlčela jsem se. „Eia je... já nevím. Připadá mi, že bych si s ní hrozně rozuměla, kdybychom někde šly samy, má na dost věcí stejný názor jako já, jenže takhle ve skupině je dost nenápadná a když už něco dělá, tak se hádá s Dirkem a všechnu tu naší pospolitost ničí."

„A o čem se s ním hádá?"

„Poslední dobou úplně o všem."

„Možná i tohle vidí stejně jako ty. Možná by se s tebou taky radši setkala sama. Zkusila jsi ji někdy někam pozvat?"

„Zkusila. Ale vzala s sebou ostatní. Přitom předtím říkala, že by se mnou ráda šla sama."

„Kdy to bylo?"

„Asi před třemi roky."

„Nechceš to zkusit znovu? Třeba může jít někdy s náma."

Zamyslela jsem se. Vážně jsem si přála Eiu více poznat. „A tobě by to nevadilo?"

„Ne. Někdy ti jednu věc vysvětlím, ale teď ještě ne."

Ta poznámka byla zvláštní, ale nechala jsem to raději být. Přála jsem si utéct od celého toho podivného rozhovoru. Když jsem si všimla, jak drží nůž, ujala jsem se toho.

„Zkus řezat víc od sebe. Takhle pořežeš víc sebe než ty ryby."

„Ale to nejde," namítl, zatímco prapodivně šermoval se zbraní. Natáhla jsem se k jeho ruce a vzala ji do své. Že je na tom něco zvláštního, jsem si uvědomila, až když ztuhl. Co nejrychleji jsem mu nůž nasměrovala správně a se sklopenýma očima se od něj odtáhla.

Do konce směny se naštěstí už žádná jiná podivná chvíle nestala, dokonce jsme ani nevedli žádný podivný rozhovor. Když jsme se však loučili, náhle na mě trochu rozpačitě pohlédl.

„Nešla bys dneska na tu promenádu?"

„Zase v osm?" navrhla jsem. Když přikývl, beze slova jsem se otočila a zamířila směrem k majáku. Vzala jsem to jako vždy trochu oklikou, aby to nebylo až tak moc nápadné, ale domů jsem se dostala brzy. Plánovala jsem si, jak námořníkovi všechno povím, ale když jsem tam stála, zatímco on připravoval večeři, netušila jsem, jak začít.

„Co se stalo?" vycítil mou náladu.

„Já nevím," povzdechla jsem si. „Možná tohle všechno bylo zbytečné. Možná nejsem na holky."

Obrátil se ke mně s úsměvem. „Někoho jsi poznala?"

Přikývla jsem. „Je to ten spolupracovník, Ren, říkala jsem ti o něm. Prostě... je mi s ním tak divně dobře. Není to úplně zamilovanost, ta je u mě jiná, ale možná je to jenom tím, jak krátkou dobu se známe. A dneska jsem mu chtěla pomoct a chytila jsem ho u toho za ruku a on prostě ztuhl přesně takovým způsobem, jakým ztuhne člověk, když se ho dotkne někdo, kdo se mu líbí a... prostě... já nevím, jsem ze všeho tak zmatená. Dneska s ním mám jít zase ven a nevím, co mám dělat."

Námořník se dlouze zamyslel. „A ty? Co jsi cítila, když ses ho dotkla?"

Zaváhala jsem. Nad tím jsem nepřemýšlela. „Nebylo to to, co jsem cítila, když jsem se tehdy dotkla Irji." Irja byla první dívka, do které jsem byla zamilovaná a díky které jsem si to i uvědomila. A také poslední. Když to rodiče zjistili, musela jsem odejít a ona se bála být se mnou dále v kontaktu.

„Podle mě zamilovaná nejsi, jenom zmatená."

„A ten dobrý pocit?"

Protočil oči. „Když ti to řeknu, stejně s tím nesouhlasíš." Přesto mě ani nenechal odpovědět a pokračoval. „Asi je ti s ním prostě líp než s tou tvoji partou, a proto se cítíš takhle dobře. Podvědomě to srovnáváš a Ren z toho prostě vychází o hodně líp. A teď už mi pojď pomoct s těma škeblema." Naložili jsme večeři na talíř a v tichosti jedli. Tomu, co říkal, jsem ani v nejmenším nevěřila. U někoho by to tak mohlo být, ale u mě ne, protože to, že jsem necítila při doteku to, co u Irji, nemuselo nic znamenat. Nemusela to znamenat, že jsem necítila nic, jen jsem to příliš srovnávala. A ta druhá věc, samozřejmě, že jsem se s Renem cítila lépe, jestli jsem do něj byla zamilovaná. A velmi pravděpodobně byla, jinak bych jeho společnost tolik nevyhledávala. Jen jsem si to zkrátka nechtěla přiznat, že miluji muže.

Myslíte si, že Ren je do Lainy zamilovaný? A obráceně? Máte nějaký nový tip, kdo napsal ty dopisy? Snad se vám kapitola líbila.